Tvoříme největší archiv malých dějin.
Přispět můžete i Vy!

Rychlá soutěž Národní kroniky

Jak jsem tenkrát bydlel/bydlela?
Připravili jsme pro Vás novou soutěž NÁRODNÍ KRONIKY o 2 vstupenky na 24. veletrh bydlení FOR HABITAT.

Napiště nám vzpomínku: jak jste tenktát bydleli, jaké se stavěli domy, jak si lidé zařizovali své byty?


Soutěž trvá do 19.3.2017 a výsledky zveřejníme 20.4.2017

Autor nejzajímavějšího příspěvku získá 2 vstupenky na veletrh o  bydlení FOR HABITAT, který se koná 23. - 26.3. 2017 v Praze na Výstavišti:
PVA EXPO PRAHA, Letňany.

Těšíme se na Vaše příspěvky.

Za tým Národní kroniky:
katerina.sodomkova@bariery.cz

Komentáře

19. 03. 2017, 21:07 Atěnka
Paní Kateřino Sodomková, jsem asi rychlá, netrpělivá, tak že jsem příspěvek vložila dvakrát, bohužel, již mně to nejde opravit. Omlouvám se a vylepšení a opravení nechám na Vás. Děkuji a zdraví A.Sýkorová
17. 03. 2017, 23:14 Atěnka
ŽIVOT NA ZÁMKU
Jak jsem tenkrát bydlela?
Napište nám vzpomínku: jak jste tenkrát bydleli, jaké se stavěli domy, jak si lidé zařizovali své byty?

Jak jsem se zmínila v jednom mém sdělení, narodila jsem se na zámku. Je pravda, že jsem byla zámecké dítě. Je pravda, že nás zámeckých dětí tam bydlelo jako smetí. Je pravda, že dětství na zámku bylo báječné, někdy tajemné, jindy dobrodružné a hlavně ne fádní, nudné, šedivé. Musím vysvětlit, nepatřím k žádné šlechtické větvi, tatínek pocházel z pivovaru z nedaleké Havlíčkovi Borové. Maminka až ze
Selmic, vesničky, blízko Přelouče, Kladrub. Její rodina vlastnila hospodu a obchod a tatínek tam i starostoval. A jak je svět malý, můj děda dovážel pivo do Semína, obce, ležící asi pět kilometrů od Přelouče, druhý děda chodil nakupovat pivo do Semína, slovo dalo slovo a moje maminka byla zaslíbená mému tatínkovi. Dá se říct, že to byl domluvený sňatek. Byla to tzv. dobrá partije.Tatínek se za krátko po svatbě stal ředitelem Občanské záložny, později Spořitelny, která sídlila na zámku. Tudíž dostal služební byt a kde jinde, no ano, na zámku. Zámek obývalo cca šestnáct partají, protože tam bylo tolik obecních bytů. Naše zámecká parta využívala ke svým hrám půdy, sklepy, zámeckou prádelnu i zámecké zahrady a samozřejmě i podzámčí. Byli jsme postrachem pro děti z Husovy ulice. Jak jsem podotkla, pro nás děti, bydlení na zámku bylo ohromné dobrodružství. Pro naše maminky i tatínky to asi tak dobrodružné nebylo. Pokoje, kuchyně byly ohromné, s vysokými stropy. Tlusté kamenné zdi sice v létě poskytovaly nádherné bydlení, v nich jste se opravdu nezapotili. Zima byla horší. Ohromné místnosti se jen velmi ztěžka vytápěly.
Dokavad tatínek žil, měli jsme v obýváku i ložnici nádherná kachlová kamna, ve kterých se topilo koksem. Obývací pokoj- jídelna, byla zařízená překrásným černým dubovým nábytkem, zhotoveným na míru. Pokoji dominoval ohromný, rozkládací oválný stůl, minimálně pro osm strávníků. Příborník nebyl vyplněn sklem ani nádobím, ale knihami, které maminka milovala. Knihovnu celý život doplňovala a to až tak, že se dubové police pod jejich tíhou prohnuly. V jednom rohu stál klavír, černý „celopancéřový“zn. Petrof. Mělo nádherný zvuk, dnes na něj hraje v pořadí již čtvrtá generace, kterou zastupuje náš šestiletý vnuk Ondřej. Další roh zaplňoval nádherný psací stůl s kalamářem, těžítkem a krásnou stolní lampou. Dlouhou stěnu tvořilo mohutné bifé, které jsme my děti milovaly. Bylo tam krásné nádobí, ubrusy, prostírání, příbory pro hosty, skleněné dvojbarevné lžičky na zmrzlinu, broušené táci na cukroví, likéry, bonboniérky, čokoládky, které jsme potají ujídaly. A ještě jeden roh, tam byl karetní stolek se třemi křesly a vedle krásný rozkládací gauč, rudě potažený. Místnost osvětloval šestiramenný mosazný lustr, který mně ze vší té nádhery zbyl, svítí mně v našem malém, ale útulném obýváčku. Nesmím opomenout obrazy: moře, zasněženou Vysočinu, podzimní krajinku, dudáček- obrázek namalovaný hnědou křídou… ty se mnou také cestují životem a připomínají mně domov na Vysočině, domov na zámku.
Ložnice byla břízová, s ohromnými manželskými postelemi, proskleným prádelníkem se záclonkami a samozřejmě s nádhernými kachlovými kamny, které byly krémové. No a kuchyň, ohromná dlouhá místnost, která sloužila jako dnešní obývák, jídelna, dětský pokoj, koupelna a samozřejmě kuchyň. Velký jídelní stůl dělil místnost na jídelnu, sporák na uhlí, elektrický sporák a velká kredenc tvořily jádro kuchyně. Kredenc byla bílá, vnitřek mahagonový, vršek prosklený. Tam vykukovaly hrníčky na kávu- tu pravou, vinné i likérové skleničky. Také tam s námi byli naši nejdražší: fotografie mého tatínka, který zemřel v mém necelém roce, babičky i dědové, sestřička. Byla to samozřejmost, že na nás z kredence shlíželi při našem každodenním hemžení. No, a konec kuchyně vyplňovalo umyvadlo a velká vana. Vše bylo decentně zakryto vkusným látkovým závěsem. Musím podotknout, že umyvadlo i vanu s odpadem v bytě si prosadila maminka jako první a dlouho jediná obyvatelka zámku. Na WC jsme docházeli po dlouhé zámecké chodbě. Jak já jsem se v noci bála. A to jsme měli prosklenou chodbu, to byla také iniciativa mé tvrdohlavé maminky. Sousedé naproti, zejména v zimě tuto strastiplnou cestu museli absolvovat často ve sněhu. Každý byt měl k dispozici ohromnou půdu, sklep, a dřevník. Sklep byl tak chladný, že celé léto udrželo v bezvadném stavu mléko, máslo a jiné výrobky. Dnes si bez ledničky svůj život neumíme představit, my jo.
Když mně táhlo na sedmnáctý rok, začala jsem s maminkou stavět se svépomocí, jak se tomu tenkrát říkalo, družstevní byt. Spolu s „chlapy“ jsem pomáhala skládat cihly, šalovat a vyzkoušela jsem si různé zednické práce. To byla tedy škola života. S maminkou jsme si zůstaly, tak jsme ty povinné brigádnické hodiny musely nějak splnit. Myslím si, že nakonec muži, naši spolubydlící, ocenili naší vervu a zejména snahu. Tím mně skončilo bezstarostné dětství, puberta a skočila jsem rovnýma nohama mezi dospělé. Stěhování do nového, krásného bytu s balkonem, garáží a zejména krásnou zahrádkou byl balzám. Přesto jsme zámek opouštěly se slzami v očích. Byt jsme zařídily nábytkem nám drahým, jen moderní kuchyňská linka nahradila naší krásnou bílou kredenc. Dnes vím, že moje maminka byla kouzelnice obdařená vkusem, citem pro detail, invencí. Nebála se kombinovat tradiční, dá se říci nemoderní dizajn s tím super moderním. Z UVY, obchodu, který nabízel ručně vyrobené předměty z přírodních materiálů doplnila byt závěsy, přehozy, kožešinami, moderními artefakty. Výsledný efekt byl nečekaný, ohromující. Moderní byt nebyl kompromisem našeho krásného, ohromného zámeckého bytu, ale „zámecký“ nábytek vytvořil útulné prostředí našeho nového domova
17. 03. 2017, 22:58 Atěnka
ŽIVOT NA ZÁMKU
Jak jsem tenkrát bydlela?
Napište nám vzpomínku: jak jste tenkrát bydleli, jaké se stavěli domy, jak si lidé zařizovali své byty?

Jak jsem se zmínila v jednom mém sdělení, narodila jsem se na zámku. Je pravda, že jsem byla zámecké dítě. Je pravda, že nás zámeckých dětí tam bydlelo jako smetí. Je pravda, že dětství na zámku bylo báječné, někdy tajemné, jindy dobrodružné a hlavně ne fádní, nudné, šedivé. Musím vysvětlit, nepatřím k žádné šlechtické větvi, tatínek pocházel z pivovaru z nedaleké Havlíčkovi Borové. Maminka až ze
Selmic, vesničky, blízko Přelouče, Kladrub. Její rodina vlastnila hospodu a obchod a tatínek tam i starostoval. A jak je svět malý, můj děda dovážel pivo do Semína, obce, ležící asi pět kilometrů od Přelouče, druhý děda chodil nakupovat pivo do Semína, slovo dalo slovo a moje maminka byla zaslíbená mému tatínkovi. Dá se říct, že to byl domluvený sňatek. Byla to tzv. dobrá partije.Tatínek se za krátko po svatbě stal ředitelem Občanské záložny, později Spořitelny, která sídlila na zámku. Tudíž dostal služební byt a kde jinde, no ano, na zámku. Zámek obývalo cca šestnáct partají, protože tam bylo tolik obecních bytů. Naše zámecká parta využívala ke svým hrám půdy, sklepy, zámeckou prádelnu i zámecké zahrady a samozřejmě i podzámčí. Byli jsme postrachem pro děti z Husovy ulice. Jak jsem podotkla, pro nás děti, bydlení na zámku bylo ohromné dobrodružství. Pro naše maminky i tatínky to asi tak dobrodružné nebylo. Pokoje, kuchyně byly ohromné, s vysokými stropy. Tlusté kamenné zdi sice v létě poskytovaly nádherné bydlení, v nich jste se opravdu nezapotili. Zima byla horší. Ohromné místnosti se jen velmi ztěžka vytápěly.
Dokavad tatínek žil, měli jsme v obýváku i ložnici nádherná kachlová kamna, ve kterých se topilo koksem. Obývací pokoj- jídelna, byla zařízená překrásným černým dubovým nábytkem, zhotoveným na míru. Pokoji dominoval ohromný, rozkládací oválný stůl, minimálně pro osm strávníků. Příborník nebyl vyplněn sklem ani nádobím, ale knihami, které maminka milovala. Knihovnu celý život doplňovala a to až tak, že se dubové police pod jejich tíhou prohnuly. V jednom rohu stál klavír, černý „celopancéřový“zn. Petrof. Mělo nádherný zvuk, dnes na něj hraje v pořadí již čtvrtá generace, kterou zastupuje náš šestiletý vnuk Ondřej. Další roh zaplňoval nádherný psací stůl s kalamářem, těžítkem a krásnou stolní lampou. Dlouhou stěnu tvořilo mohutné bifé, které jsme my děti milovaly. Bylo tam krásné nádobí, ubrusy, prostírání, příbory pro hosty, skleněné dvojbarevné lžičky na zmrzlinu, broušené táci na cukroví, likéry, bonboniérky, čokoládky, které jsme potají ujídaly. A ještě jeden roh, tam byl karetní stolek se třemi křesly a vedle krásný rozkládací gauč, rudě potažený. Místnost osvětloval šestiramenný mosazný lustr, který mně ze vší té nádhery zbyl, svítí mně v našem malém, ale útulném obýváčku. Nesmím opomenout obrazy: moře, zasněženou Vysočinu, podzimní krajinku, dudáček- obrázek namalovaný hnědou křídou… ty se mnou také cestují životem a připomínají mně domov na Vysočině, domov na zámku.
Ložnice byla břízová, s ohromnými manželskými postelemi, proskleným prádelníkem se záclonkami a samozřejmě s nádhernými kachlovými kamny, které byly krémové. No a kuchyň, ohromná dlouhá místnost, která sloužila jako dnešní obývák, jídelna, dětský pokoj, koupelna a samozřejmě kuchyň. Velký jídelní stůl dělil místnost na jídelnu, sporák na uhlí, elektrický sporák a velká kredenc tvořily jádro kuchyně. Kredenc byla bílá, vnitřek mahagonový, vršek prosklený. Tam vykukovaly hrníčky na kávu- tu pravou, vinné i likérové skleničky. Také tam s námi byli naši nejdražší: fotografie mého tatínka, který zemřel v mém necelém roce, babičky i dědové, sestřička. Byla to samozřejmost, že na nás z kredence shlíželi při našem každodenním hemžení. No, a konec kuchyně vyplňovalo umyvadlo a velká vana. Vše bylo decentně zakryto vkusným látkovým závěsem. Musím podotknout, že umyvadlo i vanu s odpadem v bytě si prosadila maminka jako první a dlouho jediná obyvatelka zámku. Na WC jsme docházeli po dlouhé zámecké chodbě. Jak já jsem se v noci bála. A to jsme měli prosklenou chodbu, to byla také iniciativa mé tvrdohlavé maminky. Sousedé naproti, zejména v zimě tuto strastiplnou cestu museli absolvovat často ve sněhu. Každý byt měl k dispozici ohromnou půdu, sklep, a dřevník. Sklep byl tak chladný, že celé léto udrželo v bezvadném stavu mléko, máslo a jiné výrobky. Dnes si bez ledničky svůj život neumíme představit, my jo.
Když mně táhlo na sedmnáctý rok, začala jsem s maminkou stavět se svépomocí, jak se tomu tenkrát říkalo, družstevní byt. Spolu s „chlapy“ jsem pomáhala skládat cihly, šalovat a vyzkoušela jsem si různé zednické práce. To byla tedy škola života. S maminkou jsme si zůstaly, tak jsme ty povinné brigádnické hodiny musely nějak splnit. Myslím si, že nakonec muži, naši spolubydlící, ocenili naší vervu a zejména snahu. Tím mně skončilo bezstarostné dětství, puberta a skočila jsem rovnýma nohama mezi dospělé. Stěhování do nového, krásného bytu s balkonem, garáží a zejména krásnou zahrádkou byl balzám. Přesto jsme zámek opouštěly se slzami v očích. Byt jsme zařídily nábytkem nám drahým, jen moderní kuchyňská linka nahradila naší krásnou bílou kredenc. Dnes vím, že moje maminka byla kouzelnice obdařená vkusem, citem pro detail, invencí. Nebála se kombinovat tradiční, dá se říci nemoderní dizajn s tím super moderním. Z UVY, obchodu, který nabízel ručně vyrobené předměty z přírodních materiálů doplnila byt závěsy, přehozy, kožešinami, moderními artefakty. Výsledný efekt byl nečekaný, ohromující. Moderní byt nebyl kompromisem našeho krásného, ohromného zámeckého bytu, ale „zámecký“ nábytek vytvořil útulné prostředí našeho nového domova.

Vkládat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé. Přihlásit se můžete zde.