10.výročí SPCCH Poděbrady

Poděbradské noviny, prosinec 2012

Za těch 10 let co ZO SPCCH (Svaz postižených civilizačními chorobami) v Poděbradech existuje, neustále roste, rozvíjí se a zraje.
Ještě před třemi lety měla 240 členů, nyní jich má 380. Rozvíjí se tak, že nabízí svým členům stále nové aktivity. Ty jsou zaměřeny na rozvoj zdraví – tělesného i duchovního, na posilování vědomí solidarity uvnitř organizace, ale i mimo ni.
Na pěstování přátelství, dobré pohody, na to, aby senioři nejen přežívali, ale aby svůj život skutečně prožívali pokud možno naplno a rozvíjeli i v pokročilém věku svoji osobnost.
Poděbrady jsou skvělým místem pro život seniorů. To už se ví široko, daleko.
Zdá se, že do Poděbrad se stěhuje stále více lidí v postproduktivním věku ze širokého okolí včetně Prahy. Nacházejí zde výborné podmínky pro naplnění podzimu života. A to hned v několika organizacích, mezi kterými SPCCH vyniká jak počtem členů, tak i kvalitou a rozmanitostí.aktivit, které nabízí. A této vysoce položené „laťce“ se další organizace snaží přiblížit, nebo doplnit nabídku podle svého charakteru. Znám dost seniorů, kteří působí v SPCCH, ČČK, v Sokole a možná i ještě jinde. V Poděbradech existuje dokonce pracovní skupina lidí, která rozmanité aktivity všech seniorských organizací koordinuje.
V čele základní organizace SPCCH stojí od jejího založení Ivana Tomková Z Libice n.C. Žena, která má zvláštní talent dávat lidi dohromady, využívat jejich schopnosti ve prospěch členů organizace a také ve prospěch celé společnosti. Právě pro ni mám připraveno několik otázek zaměřených ke vzniku a rozvoji komunity, kterou už 10 let řídí.
Ivano, slavíme desetileté jubileum. To je příležitost k bilancování, hodnocení, inventuře. Jaké byly ty úplně první začátky?
To se musím vrátit do úplně mladých let svého života, protože já jsem se k tomu co už dlouhý čas naplňuje kromě rodiny můj život dostávala postupně.
V letech 1959 – 1963 jsem studovala na Střední zemědělské škole. Už v té době jsem dělala nástěnky a organizovala školní zájezdy a exkurze. Hned po maturitě jsem dostala práci ve státních statcích Kolín a až do roku 1998 jsem byla na kolínském okrese v různých funkcích agronomického zaměření v závislosti na všech možných reorganizacích. Při své práci jsem pro své spolupracovníky organizovala různé kulturní akce a zájezdy. V roce 1998 jsem začala žít v Libici n.C. To už jsem byla dávno vdaná a domek po manželových rodičích jsme si upravovali pro rodinné bydlení. Taková záležitost zaplní všechen volný čas a mně chyběla lidská společnost.
Ivano, tomu nerozumím. V té době Ti bylo asi 50 let. To už jsi nikde nepracovala?
Bylo mi 53 let a byla jsem v předčasném důchodu ze zdravotních důvodů.
Přihlásila jsem se do Smíšené organizace v Poděbradech (především tělesně postižení). V té době už existovala okresní organizace SPCCH v Nymburku a ta nám nabídla založení základní organizace.
Ustavující schůze se konala 2. prosince 2002. Začínali jsme se šestnácti členy, kteří byli z Libice a z Poděbrad.
A opět jste dělali kulturu a zájezdy?
Ne. To už jsem si uvědomovala, že základem lidského zdraví je pohyb. Tak jsme začali cvičením v libické sokolovně, o rok později už v Domě dětí a mládeže v Poděbradech. Pohyb je do dneška naše hlavní aktivita. Cvičit nyní chodí cca 190 lidí. V roce 2010 jsme se dostali do bazénu, tam cvičily 4 skupiny po deseti lidech. Vedla je Hana Borecká,, Dáša Manželová, Jana Svobodová a moje maličkost. Dnes už jsme se dostali na počet 160.
To jste se věnovali jen cvičení?
Cvičení bylo, je a bude naše základní aktivita. Senioři pohyb potřebují pro své zdraví ještě více, než mladí lidé. Naše činnost vždy vychází ze zájmu lidí. Tak jsme se dostali k tanci. Ten ženy milují a už to není jen pohyb. Navíc je tam hudba, rozvoj prostorové a pohybové paměti. Společně jsme uvažovali jaký druh si vybereme a vyhrál to country. Je to tanec přiměřený našemu věku – vlastně pochod při hudbě. Vyhledali jsme tanečního mistra, vybraly tři naše šikovné členky a byl založen taneční kroužek. Milena Králová, Eva Volejníková a Vlaďka Davidová se vrhly do učení a co se naučily u mistra, přenášely dál. Tato pracovní skupina vede kroužek dodnes.
Je to pýcha naší organizace, naše vlajková loď, která nás representuje. Pak byl zájem o zpěv, tak máme i pěvecký kroužek, který vede Bohouš Král.
Další kroužky, pokud vím, vznikly kolem osobnosti Jany Pospíšilové.
Ano, a stále je to ještě pohyb, ale také i něco navíc. Jana vede kroužek cyklistiky, turistiky, organizuje návštěvy divadel a provozuje „kavárničku“.
Tomu nerozumím. Kavárničku jako živnost?!
Žádná živnost, je to zase zájmová činnost. Cyklistika a chůze s holemi se koná v pátek ráno, pak se přejde do společenské místnosti - Centrum volného času – Pentagon. Uvaří se káva, nebo čaj, hrají se karty, Člověče nezlob se, hrají společenské hry, vypráví se anekdoty, projektorem se promítají fotografie a také se jen tak povídá…Celkově je to příjemně strávené dopoledne.
Vím, že máme také jazykové kroužky.
Asi před pěti lety jsme začali s angličtinou o kterou byl v té době zájem. Kroužek vede paní Ponocná, naše členka a současně je zaměstnaná v DDM.
Začínaly jsme „od píky“, nyní už máme i pokročilé. Jana Pospíšilová iniciovala nedávno kroužek ruštiny. Ten vede bývalá učitelka paní Marie Ferešová a zájemců je opět dost. V obou kroužcích se učí základní fráze a slova z těch oblastí života, se kterými jsme v kontaktu. Běžná turistická konversace.
Vím, že došlo i na počítačovou gramotnost.
Při seznamování s počítačem jsme udělali zajímavou zkušenost. Obrátili jsme se o pomoc na ZŠ T.G. Masaryka. První kurs vedl učitel specialista, ale u každého počítače a seniora byl ještě žák 9. třídy, který se svému seniorovi individuálně věnoval. Pomáhal provádět to, co učitel ukládal celé skupině.
Ráda na to vzpomínám, tenkrát jsem s PC začínala i já. Nyní už pomocí počítačů komunikuje celý výbor organizace a s počítačem pracují i další. Věnovali jsme se i finanční gramotnosti s paní ing. Soukupovou, ale nenašel se nikdo, kdo by měl zásadní finanční problém. Spíše se obáváme nejisté budoucnosti. Nežijeme špatně, ale máme jiný spotřební koš, než mladí lidé. Potřebujeme více peněz na léky, na zdravotní pomůcky, péči o zuby atd. Obavy jsou na místě.

Velmi populární jsou poznávací zájezdy. Při jejich organizaci ses asi vracela do svého mládí…
Nejdříve to byly jen kratší výlety. Ten první měl tři účastnice, jeli jsme vlakem do Chlumce poznat zámek Karlova Koruna.
Druhý výlet byl na Lipanskou mohylu. Cestovalo 12 lidí auty, dělili jsme se o náklady.
Postupně se trasy prodlužovaly a zájezdy trvaly třeba i 5 dnů. Nejzdařilejší
byly do Luhačovic a Bílých Karpat, Beskyd a okolí, Nové hrady a okolí, Šumava až k Domažlicům.
Vzpomínám také na cyklistické výlety. Jejich atmosféru bych označil jako rodinnou romantiku.
Souhlasím. Pořádáme je už tři roky, ubytování je v Suchoradech na rodinném statku Dáši Manželové. Je tam vysoká míra sebeobslužnosti – děláme si sami snídaně a večeře, na oběd se zastavíme někde cestou. Poznávání oblasti Českého Ráje je nekonečné. Je to oblast velkých přírodních kouzel a historických památek.
Co ještě bychom měli připomnět?
Pověstné a prospěšné jsou naše burzy. Přinášíme věci, které už nepotřebujeme a někomu se ještě mohou hodit. Oblečení, sportovní vybavení, technické vybavení domácnosti, atd. Ta akce přináší násobené uspokojení. Někdo se nějaké věci rád zbaví, když mu přestane sloužit, jiný si vybere co se mu hodí a je zachována a využita hodnota věci. Ušetří se. Je to opak „moderní“ společenské tendence:“Nakupuj, konzumuj“! (Neopouštěj staré věci pro nové…
Svěrák). Co se neuplatní v naší organizaci, posíláme do diakonie v Broumově. Tam se věci třídí a posílají i mimo ČR, kde se mohou uplatnit.
Pro společenský prospěch děláme ještě další akce.
Reagujeme na všechny živelné události u nás i ve světě. Když někde vznikne finanční nouze, děláme finanční sbírky. I když jako senioři žijeme skromně a šetříme na horší časy, rádi přispějeme i neznámým lidem, kteří ztratili všechno.
Sociální cítění a význam solidarity nám nikdo nemusí vnucovat.
Ještě musím zmínit pracovní brigády – každoročně uklízíme prostory,kam chodí hodně lidí, válí se tam igelity, pet láhve, nedopalky cigaret a pod. ale nikdo tam pořádně neuklízí – jako U Lupiče, na Čábelně a před lety jsme uklízeli také prostor kolem prvního nástupiště nádraží, kde to vypadalo jako na smetišti. Časem se „kdosi chytil za nos“ a už tam nemusíme.
Nesmím zapomenout na kroužek ručních prací, který vedou paní Borecká a Nesvadbová. Většinou se tam zhotovují dárkové předměty, které dělají radost obdarovaným.
Ivano, jak to vypadá s našimi financemi a hospodářstvím vůbec?
Základem našeho rozpočtu jsou členské příspěvky i když nejsou vůbec vysoké s ohledem na to, že jako senioři máme všichni hluboko do kapsy.
Dříve to bylo 40 kč/rok, nyní 60kč. Dalším zdrojem financí jsou granty od Krajského a městského úřadu a sociálních služeb města.Docela významné jsou i slevy, které nám tu a tam někdo poskytne.
Za co utrácíme?
Přispíváme na zájezdy, ale neplatíme ubytování a stravu. Takže vstupné a doprava. Příspěvek podle možností. Hradíme náklady na cvičení a plavání. Na divadlo a kino vyjednáváme slevy. KIC nám vychází vstříc.
V Poděbradech je více seniorských organizací. Soupeříte?
Ne, spolupracujeme se všemi organizacemi, které pečují o seniory. Jejich vedoucí se scházejí v koordinačním centru pod taktovkou sociálních služeb města v čele s ředitelkou paní Třískovou a její kolegyní paní Chromečkovou. Zúčastňujeme se komunitního plánování. Máme své zástupce v městské radě seniorů. Všechny seniorské organizace mohou využívat klubovnu v Pentagonu. K dispozici je ještě malá klubovna v Luxoru. Aktivity všech seniorských organizací ve městě jsou v rámci současných možností „zastřešeny“
Víme o sobě.
Tak máme tu inventuru za sebou. Jaký máš z ní pocit? Já, jako jeden z aktivních seniorů bych řekl, že v Poděbradech žijeme jako ve vatičce. Co chceš říci na závěr?
Nikdy jsme neměli potřebu si stěžovat. Naopak, nacházíme trvalé pochopení.
Vítr do plachet nám dávají granty a dotace, o které pečuje a které umí získávat Z. Tošenovská. Průběžně je sleduje, účtuje a kontroluje J. Urbánková. Je zákonité, že ve vyšším lidském věku přibývá vdov i vdovců. V naší poděbradské organizaci zřetelně cítím, že ti senioři, kteří přišli o svého partnera, nacházejí u nás docela dobrou náhradu za rodinu. Jsme vlastně velká rodina
Nemám dost slov chvály a uznání pro naše vedoucí skupin a kroužků. Společně s výborem organizace tvoří páteř naší činnosti. Věkový průměr mírně stoupá, ale neklesá zájem nových členů. Stále nás přibývá. Rozdáváme radost a pocit spokojenosti se životem. My, kteří jsme dostali důvěru organizaci vést, nejsme bez odměny. Tou je pocit uspokojení a štěstí po každé vydařené akci. Možná, že se blížíme obrazu občanské společnosti, kde všichni usilují o společné blaho.
Josef Bubeník