Svatojánská noc a co jsme si nestihli říct ....

Pro naše předky to byl významný den slunovratu, kdy Slunce vstupuje do znamení Raka, začíná léto a teplé úrodné období. Lidé si uvědomovali, že slunce, v období svého návratu, ztrácí sílu a věřili, že magické síly z nitra Země se  dostávají v tomto období  na povrch, dávají kouzelnou moc bylinám, probouzejí nadpřirozené bytosti a otvírají skály. Kdo se vydal hledat skryté poklady, musel počítat s tím, že bude překonávat nebezpečí v podobě démonů, strašidel.a temných mocností.

V naší kotlině se prolínají  ovšem rovnou dvě pohanské tradice. Slovanská, uctívající boha Peruna a oslavující tzv. Svatvečer svatojanský. Podle ní v povětří lítali duchové vzduchu, víly a  čarodějnice, ve vodě žili vodníci a rusalky, v podzemí bydleli čerti Této tradici předcházela tradice keltská a keltsko - germánská a podle druidského vlivu se den slunovratu jmenuje Alban Heruin nebo také sabat Litha, slavnosti byly pro změnu  zasvěcené Bohyni Matce. Zvyky obou jsou si nicméně velmi podobné. Jejich podstatou vždycky bylo, že lidé se ubývajícímu slunci snažili pomoci a proto zapalovali ohně v naději, že slunce přijme teplo a světlo a bude mít dost síly, aby za pomoci jeho paprsků dozrála  bohatá úroda a člověk mohl úspěšně  přežít nadcházející zimu. Často byla symbolicky zapalována stará loukoťová kola, připomínající slunce a pouštěla se dolů z kopce.

Byliny, natrhané o  půlnoci měly největší sílu a  říkalo se jim svatojánské koření. Pro udržení zdraví to bylo sedmero bylin: kopřiva, listy pampelišky, jitrocel, řebříček, květy sedmikrásky, jetele a přesličky.

Pro lásku a splněná přání se trhalo devatero kvítí: kopretina, růže, smolnička, rozchodník, netřesk, mateřídouška, fialka, chrpa, zvonek. Po celou dobu sbírání bylo zakázáno se ohlédnout, natož promluvit. Před spaním se kvítí dávalo pod polštář a o půlnoci se měla dívkám zjevit tvář budoucího ženicha. Pak se kytičky usušily, zavázaly do pytlíčku z plátna  a pod polštářem měly vydržet až do příštího roku, kdy byly vyměněny za nové, mělo  to přinést štěstí. Na tržištích se hojně prodával kořen mandragory- byla to totiž bylinka pro milostnou magii a pro potenci. Dobrý na lásku byl i laskavec. Najít kvetoucí kapradí znamenalo, že člověk se stal neviditelným, rozuměl řeči zvířat, získal už navždy štěstí. Mladé dvojice ho společně hledaly v lesích, ale výsledek toho co skutečně našly,  se často dostavil až za devět měsíců novým přírůstkem do rodiny :-)) Divotvorné kapradí otvíralo i skály s ukrytými poklady, toho si však člověk směl nabrat pouze tolik, co unesl. Chamtivé duše byly potrestány a propadly peklu.

Tradovalo se, že když brána mezi světy je otevřená,  čarodějnice, bludičky, čerti, divoženky – provádějí své reje, svádí „počestné pocestné“ z cesty, nahlížejí do oken, vyměňují děti atd. Kdo překročil bludný kořen, nejenže zabloudil, ale byl už navždy pro tento svět ztracen.

Věřilo se, že oheň má magické a ochranné vlastnosti, proto byly zapalovány svatojánské ohně. Pro mládež to ovšem byla také vítaná zábava. Kdo přeskočil oheň, měl zajištěno štěstí.. Zamilovaní skákali společně, aby se dozvěděli jaká je čeká budoucnost. Často se vyhazovala do vzduchu hořící košťata, což údajně přinášelo štěstí a zastrašovalo čarodějnice. Podle pověsti měly ohořelé kousky dřeva moc zajistit plodnost dobytka a prosperitu hospodářství. Hodně se zaříkávalo – zaříkávání mělo ovšem svá pravidla. Zaříkávačkami byly zpravidla zkušené bylinkářky.  Nejen oheň, ale i voda má samozřejmě očistné účinky, prováděly se tedy očistné koupele - zjevně předstupeň k později přijatému rituálu křestu

Podle starého obyčeje je prý možno  o svatojánské noci nahlédnout i do budoucnosti. Například, když postavíme dvě zrcadla naproti sobě a mezi ně umístíme zapálené svíčky. Pak už zbývá jen trpělivě a soustředěně se dívat až se nám v zrcadle ukážou obrazy z budoucnosti. Může to být hodně sugestivní, a možná bych se  bála, že opravdu něco uvidím... :-))

Tradice pohanská i křesťanská se později propojily, jelikož pohanské zvyky, vyplývající z přírodních zákonů a cyklů byly příliš zakořeněné a církev nedokázala účinně přinutit lidi, aby se jich vzdali. Tradice křesťanská je  ovšem spojena především s uctíváním svátku sv. Jana Křtitele. Jan Křtitel byl kazatel, který předpovídal příchod spasitele, zavedl křest vodou, což znamenalo symbolické smytí hříchů, očištění...Ve vodách řeky Jordán údajně přijal z jeho rukou  svůj první křest i Ježíš Kristus. Jan kritizoval nemravné manželství krutovládce Heroda Antipy, který se oženil s Herodiadou, původně vdovou po jeho zemřelém bratrovi. Herodiada měla z prvního manželství dceru Salomé, vyhlášenou tanečnici. Obě se domluvily, že Salomé si jako odměnu za svůj tanec bude přát Janovu hlavu. Tím byl osud  nepohodlného kritika poměrů zpečetěn a Salomé dostala od Heroda  jeho hlavu na zlatém podnose.

Zajímavosti:

Sen noci svatojánské - Shakespearova komedie, založená na hrátkách dvou nadpřirozených bytostí, víly Titanie a krále elfů Oberona, kteří se baví zamotáváním osudů dvou zamilovaných párů právě prostřednictvím kouzelného květu, jehož dotykem se každý člověk zamiluje do toho, koho prvního spatří. Díky tomu, jakoby ve snu, vznikají nejrůznější bláznivé a vtipné zápletky, jejichž původcem je elf Puk, pracující pro Oberona, aby se nakonec vše rozuzlilo a dalo zase do pořádku. Svatojánská noc i sen končí.. Právě pro uvedení této Shakespearovy komedie složil později německý skladatel F. M. Bartholdy svůj známý Svatební pochod.

Svatojánská muška - brouk z čeledi světluškovitých. Lat.: Lampiris noctiluca. Známý především tím, že vydává zelenkavé světlo, které umí vypnout a zapnout. Létají pouze samci. Světlušky byly u nás zpopularizovány dětskou knížkou Jana Karafiáta, ale ve skutečnosti nejsou tak mírumilovné a roztomilé, v ohrožení dokážou bolestivě kousnout a taky se neživí šťávou z hroznů, ale požírají plže, a to ve svém larvím období. V období dospělosti ani potravu nepřijímají – nestíhají, jejich život je krátký, zaměřený spíš na rozmnožovací akt, po kterém světlušky brzy hynou. Svítí díky efektivní chemické reakci v živých tkáních, (bioluminiscence) na které se účastní enzym se zajímavým názvem „luciferáza.“:-)) To se ovšem v dávných dobách nevědělo, takže světélkující broučci bývali díky této schopnosti v mnoha kulturách posvátní...

Toman a lesní panna – asi nejznámější tragický příběh svatojánské noci z českých luhů a hájů, který vyšel ve sbírce „Ohlas písní českých,“ jejímž autorem je F. L. Čelakovský. Nemůžu nepřipomenout krásná školní léta..vzpomínáte si...?

Večer přes svatým Janem

mluví sestra s Tomanem:

„Kam pojedeš, bratře milý,

v této pozdní na noc chvíli

na koníčku sedlaném,

čistě vyšperkovaném?“

Na závěr zajímavý recept na svatojánské přání podle astrologa Milana Gelnara už na příští rok:

1. Promyslete si přání – jedno větší, dvě menší, aby se do roka vyplnily

2. O půlnoci se vydejte do lesa

3. Utrhněte tři malé větvičky ze stromu a přitom si přejte přání

4. Doma větvičky vložte do Bible – do evangelia sv. Jana

5. Bibli uložte a na přání už nemyslete

6. Po roce, o svatojánské noci, staré větvičky spalte, vložte nové a rituál opakujte...
   Uvidíte, co se bude dít :-)))

 

A jaká byla Svatojánská noc Zvonkohry? Kouzelná! Podívejte se do galerie na fotky. Navzdory počasí se vydařila – bylo všechno - oheň, tanečníci, zlaté kapradí, čarování, probubnovali a protančili jsme se v dobré náladě až k bájné půlnoci s přáním štěstí, zdraví, dobra a šťastného shledání za rok...   

P.S. Díky všem obětavcům za spolupráci při zajišťování programu a Michalu Palechovi za důvěru... bez nich by to nešlo, stejně jako bez vás  všech, kteří jste  akci podpořili svojí účastí a vydrželi do konce, i když byla zima.  Heleně pak díky za nápad i za urputnost, s níž ho bránila, když už  jsme to chtěli vzdát :-))  

 

Podle pramenů z veřejně dostupných zdrojů napsala:  Dana Marková