"Když porazíte někoho mladšího, strašně vás to nabije"

Senzační rozhovor s Josefem Procházkou, seniorem-vozíčkářem a propagátorem hry pétanque.

Je nejen vozíčkářem, ale i prezidentem pétanqueového klubu, kterému soupeři s respektem říkají „Zelená lavina“, autorem erotických povídek a Seniorem roku 2014. Třiasedmdesátiletý Josef Procházka každým dnem dokazuje, že i podzim života se dá prožívat aktivně a s humorem.

Čemu jste se věnoval před tím, než jste šel do důchodu?
Já to měl jednoduchý, v roce 1999 mi bylo padesát tři. Po havárii na kole se mi zlomila páteř a ochrnul jsem od pasu dolů, tak mě dali do invalidního důchodu. Takže já do důchodu nešel, já jsem se do něj dostal. Jinak jsem se vyučil mechanikem měřící a regulační techniky a pak dělal mechanika ve sklárně. Táta mě dokopal k maturitě, a když jsem končil třetí ročník, tak se uvolnilo místo mistra. Tam to fungovalo tak, že buď ho dělal ten, kdo byl v KSČ, nebo ten, kdo měl vzdělání. Já jsem šel tou druhou cestou. Dělal jsem to dvacet let a byl velmi spokojený.

Byl jste i před úrazem tak akční jako teď?
Ano. Za mlada jsem dělal atletiku, sprinty. Pak jsem se oženil na vesnici nedaleko Ústí, tam byly krásný kopce a lesy. Měli jsme zahradu, vybudovali skleník i bazén, byl jsem činorodý. Manželka mě vykrmila, tak jsem si řekl, že musím na sobě zapracovat. Chodil jsem běhat do lesa a potkal kluka, co tam běhal za holčinou do sousední vesnice na rande. Skamarádili jsme se, založili atletický oddíl a dokonce jsme dělali i velkou cenu vytrvalců v silničním běhu, která byla zařazena do republikových akcí. Závodily tam stovky lidí z celých Čech, ale i Poláci, východní Němci a jedna Američanka.

Jaký vliv mělo zranění na váš životní styl?
Po úrazu na kole jsem byl dva roky v léčebně dlouhodobě nemocných a tam nebylo co dělat. Celý den jsem ležel v posteli jak zdechlina, mohl jen koukat na televizi a to tam měli dva nebo tři programy. Proto si nedokážu představit, že bych to od rána do večera dělal i teď. Pak mě ale hodili na vozík a já mohl ven. Byl tam okruh, tak jsem si nechal poslat stopky a pamatuju si, že prvně jsem ten okruh udělal za tři minuty a pak jsem ten okruh udělal za minutu čtyřicet.

Slyšela jsem, že jste se během svého pobytu v nemocnici začal věnovat také literární tvorbě.
Začal jsem tehdy psát básničky a povídky. Ono i v těch nemocnicích, když jsou lidé na umření, se dá zažít sranda, jen to musíte vidět. Já to viděl a hodil jsem to na papír. A když jsem měl těch povídek přes dvě stě, řekl jsem si, že by to chtělo vydat. Než vyšly knížky, povídky mi zveřejnovali i v magazínu pro vozíčkáře Vozka. Psal jsem také erotické povídky, ty jsem si vydal jen sám pro sebe. Inspiroval jsem i moji přítelkyni Jitku, která také píše básničky. Dvakrát byla vyhodnocena na literární soutěži ArtBotič. Kritik jí řekl, že má její tvorba švih a vtip.

Jak jste se dostal k pétanque ?
My jsme založili Klub Seniorů Řepy a přišli jsme k tomu jako hluchý k houslím. Naše paní starostka pro seniory zavedla cvičení, kde nám cvičitelka řekla, že se na Kotlářce konají seniorské hry a že prý  tam je nordic walking, pétanque a štafeta. Nejprve jsme ani nevěděli, co to je, nakonec jsme to hráli poprvé a skončili třetí. Ale kouleli jsme to jako kuličky. Teď už víme, že se to hází úplně jinak. Bylo to tak v roce 2014. Pak už nám nestačilo hrát ty seniory, tak jsme v roce 2016 založili sportovní klub Pétanque Řepy. Teď už normálně fungujeme a můžeme jít do grantu. Každý rok o něj žádáme Prahu 6, pro kterou děláme Přebor Prahy 6 v pétanque dvojic a letos ten turnaj přes šedesát byl největší v ČR.



Čím vás pétanque tak uchvátil?
Je to sport, který můžete hrát v každém věku. Ve fotbale jako sedmdesátiletý neporazíte dvacetiletého. V pétanque porazíte svého vnuka i pravnuka. V tom našem věku, když porazíte někoho mladšího, strašně vás to nabíjí. Když vyhrajete, nebo se vám povede líp hodit, než hodil ten mladý, tak máte takovou radost, je tam ten adrenalin, jsou tam emoce. Je dobře, že lidi tohle zažívají, zažívají radost, zažívají smutek.

Máte pocit, že jsou dnes mladí lidi méně aktivní?
Rozhodně jsou líní, je zajímá akorát na počítači hrát střílečky. Jezdím na závody jednou za rok k Letohrádku Hvězda v Praze. Soutěží tam vozíčkáři ve slalomu a v závodu na jeden kilometr. Můžu vám říct, že mladí kluci do padesáti tam nejsou. Pereme se tam samí dědci. Letos jsem jel kilometr a věděl jsem, že vyhraju, protože jsem byl sám.

V roce 2014 jste vyhrál Cenu senior roku, jak jste to vnímal?
Překvapilo mě to. No když vezmete, že jsme tady v Řepích založili klub důchodců vlastně z ničeho. Rozjeli jsme se a máme strašně bohatou činnost. Začali jsme dělat ten pétanque, nordic walking, hráli bowling, soutěžili mezi sebou, snažili se hýbat a ty lidi to bavilo. Do toho jsme ještě zamíchali kulturu. Dělali jsme přebor Prahy 17 nejenom v pétanque, ale třeba i v sudoku. Také mě velmi překvapilo, že mi dali padesát tisíc. Já jsem všem řekl, že bez klubu bych nebyl nejlepší senior roku, a proto mu dám polovinu sumy.

Jak to vnímalo vaše okolí?
Přijali to všichni kladně. Brali to jako ocenění řepských aktivit. Radši bych byl, kdyby vyhrál klub. Porazili nás kluby větší, o které se starají sociální pracovníci. My máme akcí méně, všechny si děláme sami a neděláme to jenom pro sebe, naučili jsme se dělat to i pro druhý. Dáváme tomu tu lásku, ty zkušenosti, to nadšení. V tomhle je velký rozdíl.

Proč je důležité zůstávat aktivní?
Já si pamatuju mého dědu v mým věku, byl sedřený, utahaný, sotva lezl. Já jsem při něm jako Jura. Necítím se vůbec na ty léta. Ale musím pro to něco udělat, hýbu se, dopoledne si jdu zahrát. A když někdy jeden den nesportuju, udělám si úřednický den. Rád hraju na počítači dámu, paní hraje člověče nezlob se, karty a luští křížovky. Takže my si vlastně namáháme tělo a hlavu. Byli jsme na setkání, kde byla paní Zátopková, a ta říkala, že ona denně musí protočit motor a zaměstnat hlavu. A tyhle dvě věci, to duševno a to fyzično ji drží při životě. My podle toho žijeme taky.

Text a foto: Simona Molcsánová, studentka 2. ročníku magisterského studia na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Senzační rozhovory vznikly spojením spojením aktivních seniorů a šikovných studentů 2. ročníku magisterského studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jde o kolekci celkem 12 rozhovorů. Jeden po druhém vám přineseme vždy ve čtvrtek na www.sensen.cz a na Facebooku Senzačních seniorů. I stáří může být senzační! Přesvědčte se o tom s námi.