I staří lidé si umí hrát, říká žena, která založila seniorské divadlo

Senzační rozhovor s Hanou Francovou, zakladatelkou divadelního studia HaF.

Lásku k hudbě našla Hana Francová poté, co její matka koupila domů elektronické varhany Hammond. Vystudovala Akademii múzických umění a celý život se věnovala hraní na hudební nástroje. V roce 1990 založila studio HaF pro děti a v roce 2014 seniorské divadlo, které sama vede. V prosinci 2019 Hana Francová oslavila 70. narozeniny.
 
Měla jste od mala vztah k hudbě?   
Neměla, protože mě tím rodiče otravovali. Matka mi to asi trochu zošklivila svým přístupem, hodně se rozčilovala, když jsem třeba špatně zahrála noty. Nakonec jsem vystudovala obor Varhany na AMU. Pak jsem začala hrát na cembalo, ale paradoxně z banálního důvodu, protože jsem měla žárlivého manžela, který mě nikam nepouštěl. Abych aspoň někam chodila, začala jsem studovat postgraduálně na AMU cembalo.
 
Kdy se vám zrodil v hlavě nápad otevřít umělecké studio HaF pro nejmenší?
Hned po komunismu. Většina lidí začala uvažovat o tom, co bude dělat, jak zbohatne. Já začala přemýšlet nad tím, jak budu užitečná. Byla jsem několikanásobná máma a děti jsem milovala, tak jsem si řekla: „rozumím muzice, rozumím umění a rozumím dětem“. Tehdy navíc byly základní umělecké školy, které chtěly, ať jim věnujete na sto procent. Vzpomínám si, když chodila dcera na klavír a jednou chyběla, protože měla vystoupení s divadelním kroužkem, její učitelka mi vážně řekla, ať si moje osmileté dítě rozmyslí, co chce dělat. HaF na začátku znamenal, že tam děti mohly dělat všechno – výtvarku, tanec, dramaťák, hudební nástroje. To byla hlavní myšlenka HaFu – Hra a Fantazie.
 
Pro Radiožurnál jste v roce 2005 řekla, že byla vaše myšlenka přijímat do studia HaF i děti bez výrazného uměleckého talentu. Platí to i dnes?
O to jde stále. Za komunismu měly ty talentované kam jít. Ať dělaly jakékoliv zkoušky – postupové, výběrové, všechno bylo o talentu, a mně to hrozně lezlo na nervy. Přece když chce dítě chodit kreslit, ať chodí kreslit. Proč má dělat zkoušky.
 
Na co vy sama nemáte talent?
Já jsem výtvarně nenadaná. Mám dvě děti s malířem a obě jsou po tátovi – syn je designér a dcera módní návrhářka. Rozčilují se na mě, protože nemám výtvarné vidění. Já poznám, že je něco ošklivého, ale kdybyste se mě zeptali proč, tak to nevím.
 
HaF vzniklo pro malé děti, až v roce 2014 jste otevřela ochotnické divadlo pro seniory. Proč právě pro ně?
Studio pro děti jsem založila, protože jsem je celý život milovala. Ale časem už mi začaly trošku lézt na nervy. Když končily prázdniny, říkala jsem si, že si musím vytvořit něco, co mě bude zase bavit, a tak vzniklo divadlo pro seniory. To, že se to povedlo, byl vlastně takový malý zázrak, ale všichni tomu věřili.
 
Co vás na práci v divadle baví?
Je to tvůrčí činnost a já mám potřebu tvůrčí a umělecké činnosti. Nemám ale potřebu s tím úplně dělat díru do světa. Nemusím hrát nejlepší divadlo, nemusím mít žádné společenské ocenění, já se vyřádím i bez toho. Píšu hry (hlavně krátké a vtipné), režíruju je, většina písní je mých. Užívám si, jak to je, a je mi jedno, že nebudu v televizi, že nebudu slavná.
 
Umí si starší věková kategorie hrát?
To víte že ano, já mám v divadle úžasné seniory. Všichni si kleknou a zase se zvednou. Nejstaršímu účastníkovi je 75 let, chodí do HaFu dva roky a pořád tančí.
 
Jací jsou dnešní senioři?
Myslím, že ze sebe neumí setřást zkušenosti, pořád mají za to, že stáří je nějaká zásluha.

A dnešní dospívající generace?
Já mám ráda mladé lidi a myslím si, že jsou mnohem lepší než dřív. Spadla z nich ta zapšklost komunismu, která je na seniorech často vidět. Hádáme se o tom i v souboru. Oni říkají, jak jsou ti mladí hrozní a já se mladých zastávám, protože si myslím, že hrozní jsme my staří. Jak řekla Eva Holubová v DVTV: „My starý už bychom měli vychcípat“.
 
Co byste mladým lidem vzkázala?
Ať se koukají kolem sebe, a ať se nenechají zblbnout. Ať přemýšlejí, největší potřeba je přemýšlet. A to samé seniorům – ať víc přemýšlí a zapomenou na své špatné návyky.
 
Z dob komunismu?   
Ano. Ono se toho skutečně špatně zbavuje, když jste v tom prožili půlku života.
 
Co vám sebral komunismus?
Ten normální život, tu svobodu. Teď se stále řeší, co to vůbec je. Svoboda je, abyste nemuseli dětem říkat, ať drží ve škole pusu, ať tohle neříkají a tohle taky ne. Abyste si mohli koupit knížku, která vás baví, nestát na ni frontu a přemlouvat knihkupce, ať vám ji schová. Je důležitá k životu, abyste mohli mít svůj názor a nikdo vám ho nebral a nikdo vás za něj netrestal.
 
Na dveřích studia HaF jsou plakáty, které zvou na demonstraci na Letné, která se koná 16. listopadu. Asi nejste úplně apolitické divadlo že?
Většina žen ze seniorského divadla jsou se mnou v názorech na politiku zajedno. Těch osmnáct žen, které v divadle jsou, jdou na Letnou. Chodíme tam hromadně. Občas ale přijdou nějací chlapi a ti se s námi hádají. Jsou schopni říct, ať do toho nepletu politiku, že s tím nesouhlasí.
 
Proč si myslíte, že se dnes řeší otázka, zda bylo za komunismu lépe?
To nechápu. Byl tady komunismus, a to jste nesměli nic a najednou odešli a vy jste mohli všechno. V 90. letech nastal útlum všech těch lidí jako je Helena Vondráčková, Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Michal David a celého bolševického showbyznysu. Všichni se snažili i vlivem Václava Havla v sobě hledat to lepší.
 
A pak po deseti letech to lidé asi nevydrželi, protože mezitím co jsme se my umělci radovali a jásali ze svobody, komunisti přemýšleli, jak to tady rozkrást. Do toho se začal zase hrát M. David a H. Vondráčková a v televizi J. Bohdalová. Dnes je to každému jedno. Je mnohem pohodlnější si zvyknout na to, že mi řeknou, co mám dělat, koho mám volit, pustí mi M. Davida a já si ho zazpívám. Vrací se lenost a pohodlnost, jako by lidem docházely síly.
 
Cítíte se na to jít do důchodu?
A co bych dělala? Já stále pracuju. Hodně si to přizpůsobuju, abych dělala, co mě baví. Dřív jsem pořádala příměstské tábory a dopoledne byla v HaF školce. Dnes se víc věnuji seniorskému divadlu. Teď začínáme trénovat na představení, kde budou hrát jak děti, tak senioři společně. Premiéra bude začátkem května příští roku v Malostranské besedě a bude moci přijít každý a zadarmo. Senzační rozhovory vznikly spojením spojením aktivních seniorů a šikovných studentů 2. ročníku magisterského studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jde o kolekci celkem 12 rozhovorů. Jeden po druhém vám přineseme vždy ve čtvrtek na www.sensen.cz a na Facebooku Senzačních seniorů. I stáří může být senzační! Přesvědčte se o tom s námi.