Propojujeme aktivní seniory. Přibývá nás každým dnem!

70. léta

Soutěž Národní kroniky
Roky 1970–1979, souhrnně zvané 70. léta 20. století.
 
V Čechách, na Moravě a na Slovensku se jednalo o období charakterizované návratem totality, cenzury a nesvobody v podobě normalizace a okupace území sovětskými vojsky.
 
Jak se Vám nebo Vašim blízkým žilo v 70. letech?  Poslouchali jste ABBU nebo Věru Špinarovou? Chodili jste na Horníčka, měli rádi film  Ať žijí duchové nebo Tři oříšky pro Popelku? Jaké byly ty Vaše sedmdesátá léta?
 
Kam Vás paměť zavede, když se řeknou sedmdesátá léta?
 
Napište nám příspěvek o "vašich sedmdesátkách" do Národní kroniky. K příspěvku naskenujte fotografii, uložené v archivu Národní kroniky Vám nevyblednou.

Vyhlašujeme soutěž o nejlepších 5 příspěvků. Vybrané příspěvky oceníme knižním dárkem.
 
Své příspěvky můžete posílat do 31. ledna 2018 na www.narodnikronika.cz
 

Komentáře

24. 11. 2017, 15:24 Václav Bartoníček
Střední škola

V roce 1972, dva roky po skončení mé základní vojenské služby, jsem se přihlásil na večerní studium při zaměstnání, na střední průmyslovou školu strojní.
Nikdo mne ke studiu nepřesvědčoval, ani jsem neměl příslib nějakého postupu v zaměstnání. Prostě jsem měl na to chuť a čas a chtěl jsem si rozšířit vzdělání.
Toto mé rozhodnutí o studiu na střední škole má původ již na základní škole. Pamatuji si, jak se již v osmé třídě základní školy při hodinách občanské výchovy probírala otázka kdo, a co bude studovat, nebo jaký učební obor si vybere.
Naše třídní učitelka v tom měla celkem jasno. Děvčata, která se dobře učila, půjdou na střední školy. Chlapci půjdou do učení, protože střední školu by stejně nezvládli. V tomto duchu nás připravovala na budoucí povolání a uplatnění i v deváté třídě.
Stejný názor přednášela našim rodičům na třídních schůzkách s tím, že na střední školu musí být doporučení ze základní školy, a to by žádný chlapec stejně nedostal.
Rodiče názor školy respektovali a tak všichni chlapci i část děvčat si vybrali nějaký učební obor. Ono tehdy ani nebylo moc středních škol na výběr a nikdo nechtěl riskovat, že po zamítnutí přihlášky na střední školu budou některé učební obory obsazeny a jejich dítě se nedostane ani na žádaný učební obor.
Takže jsem úspěšně absolvoval tříletý učební obor. Po vyučení jsem na střední školu jít nemohl, protože mne za rok čekala základní vojenská služba.
Pár jedinců, kteří měli známosti, nebo rodiče na určitých místech, se na střední školu dostali. Z mých vrstevníků však znám několik případů, kdy se na střední školu dostali, protože jejich otec byl důstojník nebo funkcionář KSČ a od základní vojenské služby dostali odklad.
Součástí přihlášky na večerní studium střední školy musel být i souhlas zaměstnavatele. Zažádal jsem tedy na personálním oddělení o souhlas a o poskytování úlev a příspěvků na studium. Všichni, kteří šli studovat ročníky přede mnou, dostali bez problémů souhlas se studiem, dostávali finanční příspěvky na knihy a pomůcky do školy a také několik hodin měsíčně placené časové úlevy ze zaměstnání.
Z personálního oddělení našeho závodu mi odpověděli, že pokud nejsem členem ROH, ani žádné jiné organizace, nemám nárok na žádný příspěvek.
Podal jsem tedy přihlášku bez souhlasu zaměstnavatele a začal studovat.
Asi po dvou měsících mě ve škole upozornili na tento nedostatek, resp. na nedoporučení od zaměstnavatele. Přišel s tím náš třídní učitel z pověření ředitele školy, aby to se mnou nějak delikátně vyřešil. Učitel byl z toho evidentně nesvůj. Většinou řešil s žáky špatnou docházku nebo horší prospěch a nyní měl opačný problém. Jak žáka vyhodit ze školy, protože si zaměstnavatel nepřeje, aby jeho zaměstnanec studoval.
Protože mě nechtěl zvát do sborovny, ani do ředitelny, požádal mě, zda to můžeme probrat ve třídě i před ostatními studenty. Pro mne to problém nebyl.
Učitel mi předal a nechal přečíst písemné vyjádření z našeho závodu, kde stálo, že tehdejší Národní podnik ČSAO si nepřeje, abych navštěvoval večerní studium při střední průmyslové škole strojní.
Vysvětlil jsem třídnímu učiteli skutečnost, jak to se školou myslím a můj názor na jednání podniku. Třídní učitel konstatoval, že se s tím ještě nesetkal a přislíbil, že to tedy nechají být, pokud to někdo nezjistí.
Naštěstí to později už nikdo nekontroloval a dnes je to již zapomenuto. I toto je ale ukázka, jak byli soudruzi ve svých ideologických rošádách nedůslední.
Za zamítnutím mé žádosti ohledně školy stál tehdejší personální náměstek. Byl to takový typický komunista. Odborné práci nerozuměl, ale velice rád vysedával na různých schůzích. Když promluvil, byla to směs blábolů a koktání. Měl to ale dobré na okresním výboru KSČ.
Tehdy se za mě postavila celá třída. A to v ní byli i někteří odboráři i komunisté. Třídní učitel naštěstí nesnášel tehdejší režim, proto díky němu skončila tato kauza v šuplíku jeho stolu.
Pět let studia jsem úspěšně zakončil maturitou, aniž by mě někdo poskytl nějakou úlevu finanční nebo časovou.
Jedinou změnu, kterou mě za celou dobu studia zaměstnavatel umožnil, byla úprava pracovní doby, abych stihl odpolední vyučování. Ve dnech kdy jsem měl odpoledne školu, tj. 3x týdně, jsem mohl ráno začínat pracovat v 5.30 hod a končit v 14.00 hod. V ostatní dny od 6.00 hod do 14.30 hod.
Když se mi v některých letech sešly v den školy ještě večerní hodiny sportovního tréninku, vracel jsem se domů kolem 23. hod.
Nebylo to sice jednoduché, ale tehdy jsem to bral jako skutečnost, se kterou nic nenadělám. Později jsem to dokonce považoval za malou výhodu vůči těm, kteří využívali různých výhod a školu buď nedokončili, nebo ji prošli s mizernými výsledky. Měl jsem čisté svědomí a dobrý pocit.
Spolupracovníci o mé situaci ohledně školy věděli. Každý nad tím sice kroutil hlavou a mezi čtyřma očima mě projevoval sympatie, ale to bylo tak vše. Byla to doba normalizace a tvrdého nástupu komunistické ideologie. Každý se bál veřejně vzepřít režimu a raději se staral jen o sebe.
Několik kolegů z práce se později také začalo zajímat o studium. Všem jsem to samozřejmě doporučil a tak se jich v dalších letech několik přihlásilo ke studiu.
Všichni dostávali od podniku výhody. Měli o několik hodin zkrácenou pracovní dobu v týdnu, dostali finanční příspěvek na vybavení a pomůcky do školy.
Já jsem si však dokázal, že překážky je potřeba zdolávat a chopit se každé šance, kterou život nabídne, což se mi v další životní etapě velmi zhodnotilo.

Vkládat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé. Přihlásit se můžete zde.

Partneři senzačních seniorů

Hlavní partner projektu

Sponzoři a partneři projektu

  • MPSV
  • magistrat hl.m. Praha
  • Národní muzeum
  • Ministerstvo kultury
  • Vojenský historický ústav
  • Svaz měst a obcí České republiky
  • Dr. Max
  • Sprinx Systems, a.s.
  • Expobank
  • CSOB
  • Sodexo plníme přání seniorům
  • Sanofi
  • Globus
  • knihy dobrovsky
  • smart point
  • Mladá fronta
  • medesa
  • babičkářství
  • Dobrý den Pelhřimov
  • Bluetools
  • koncertní klub
  • Newton Technologies

Mediální partneři