Jak chutná Jižní Amerika - Brazilské zajímavosti

Stalo se tak kvůli náklonnosti manželky guvernéra Francouzské Guayany k mladému brazilskému důstojníkovi! Psal se rok 1727, když major Palheta byl pověřen jistým posláním (řekněme „služební cestou“) do Francouzské Guayany. Tam v Cayenne poprvé ochutnal nikoliv cayennský pepř – jak by se zdálo – nýbrž vařenou kávu, kterou si guvernérovi pěstovali na zahradě jako přísně střeženou drogu, získanou od přátel z Afriky. Major Palheta věděl, že guvernér pohrozil trestem smrti každému, kdo by se pokusil semeno vzácné rostliny získat ať krádeží, či jakýmkoliv jiným způsobem. Proto o něj ani nežádal. Mladá guvernérova manželka číst uměla a oči mladého důstojníka čitelné byly. A tak se stalo, že od ní (zákaz - nezákaz) nakonec pár zralých zrnek kávovníku dostal „na památku“. Na památku čeho? Inu, mělo to zůstat utajeno, leč jako obvykle se to přeci jen „vykecalo!“ Ovšem díky tomu, že se dostalo na veřejnost právě tohle galantní dobrodružství, spousta kavárniček se dodnes jmenuje Palheta!
Jestipak víte, jak se pěstuje kávovník?
V mládí je to nenápadný zelený keřík. Ale nezkoušejte ho pěstovat, jinak brzy nebudete vědět kam s ním. Když dospěje, dosahuje totiž dvou až třímetrové výšky. Má na větvích mírně lesklé, kopinaté listy, svěšeně chcíplé, nemá-li dostatek vláhy. U řapíku každého listu rozkvétá vždy několik světlých kvítků přitažlivé vůně a pak dozrává hrozník kávových bobulí - nejprve malých a zelených. Jakmile dorostou, zčervenají - jsou zralé. Kávovník plodí už pátým rokem a v dobrých podmínkách dokáže žít a plodit až padesát let. Zralé bobule, obsahující vždy dvě zrnka plochou stranou k sobě, se v miliardách sváží na kávové fazendy (farmy) a sypou do obrovských nádrží s vodou, kde bobule navlhnou. Pak se rozprostírají po betonové ploše, slupky na zrnkách schnou, praskají a nakonec se od zrn oddělují vyfoukáváním. A to je zelená, dosud nepražená, káva!
Jestlipak víte, kolik je vlastně druhů banánů?
Znáte-li banány jen z našeho trhu (tak jako i já kdysi), nevíte nic! Banánů je spousta druhů a každý je jiného tvaru, barvy a chuti. „Banana -  maca“ znamená česky jablkový banán. Jeho jablkový parfém a chuť mu zůstávají i při všech úpravách. „Banana - da - cozinha“ je velikánský banán růžové barvy, kterému se také říká banana roxa, nebo figo a domorodé ženy ho umí upéct a vařit v mnoha variantách. „Banana – ouro“ neboli zlatý banán je přesně takový, jako jeho pojmenování. Hladký, slaďoučký, vonný a nazlátlý jako zlato. „Banana – prata“ je banán stříbrný. Ten je chuti tak lehoučké, že když ho začnete jíst, pak nedokážete najít důvod, proč byste měli přestat. „Banana – ďagua“ je banán řidší, vodový. Tak co vy na to, stačí? Je jich samozřejmě daleko a daleko víc…!
Jestlipak víte, co je banánovník?
Banánovník vypadá jako překrásný strom. Jenže to, co se kreslí a jako kmen stromu vypadá, ve skutečnosti strom není. Jsou to jen do sebe poskládané pochvy obrovitých banánovníkových listů. Pokud by to někdo chtěl dokázat, dal by se ve skutečnosti onen domnělý „kmen“ rozebrat po jednotlivých listech až do posledního lupenu. Na vrcholu banánovníku vyrůstá velkohroznovité květenství, ze kterého se po opylení v trsech tvoří zelené pochvy, které se nedají jíst. Teprve když se trs odřízne a nechá uložený zežloutnout a dozrát, jsou banány chutné a jedlé. Banánovníků existuje po světě na 150 druhů, některé z toho jsou ovšem nejedlé.
Jestlipak víte, když jsme u těch banánů, že uklouznutí po banánové slupce je v kolonkách pojišťovacích statistik nejčastějším úrazem na světě? V některých případech dokonce i smrtelným - no, smrtelně vážně!
Jestlipak víte, že Brazílie, ačkoliv má úžasné přírodní bohatství, je chudou zemí - má málo peněz. Jejích nepředstavitelně smíšených 158 miliónů obyvatel - z  nichž polovina je mladší 25 let - se ale nepřestává zajímat o zábavu, fotbal a automobily. Fotbalové stadióny země pojmou 4 milióny diváků a nejznámější brazilský fotbalista Pelé - ten má ve světě jméno. Brazílie se stala čtyřikrát fotbalovým mistrem světa a vychovala tři automobilové mistry světa: Emersona Fittipaldiho, Nelsona Piqueta a Avrtona Sennu. Brazílie také patří k největším spotřebitelům alkoholu na světě. Když totiž začátkem 70. let podražila ropa, začali stavět automobily na líh, získávaný z rozlehlých plantáží cukrové třtiny. S rozvojem automobilového průmyslu v letech 1880-1920 rychle rostla poptávka po kaučuku. Kaučukovník roste divoce v Amazonské nížině. Poté, co jeden Angličan propašoval semena kaučukovníku do Malaysie, byl brazilský kaučukový monopol narušen.
Jestlipak víte, který brouk se v Brazílii vyskytuje nejčastěji? Jedná se o původně evropský exemplář, vyskytující se nejčastěji v Německu v oblasti Wolfsburgu. Podobně jako králíci v Austrálii byl i tento brouk do Brazílie přivezen úmyslně, avšak ve velmi krátké době se zde díky příznivým podmínkám rozšířil natolik, že by se téměř dalo mluvit o přemnožení. Je vzhledu výrazně kovového a pozoruhodný tím, že má zvedací krovky vpředu i vzadu. Ano, tušíte správně, jeho jméno je Volkswagen. Tento legendární automobil počtem vyrobených kusů a dobou, po kterou se vyráběl, překonal všechny světové rekordy. Když nakonec jeho výroba v mateřském závodě VW začala být beznadějně zastaralá a pro evropské podmínky neúnosná, napadlo tehdejší vedení továrny přestěhovat celou výrobní linku do Jižní Ameriky. A tady se (díky levné pracovní síle) výroba věčně a všude lezoucího nezničitelného „brouka“ rozběhla naplno znova. Dokonce tak úspěšně, že se pro nostalgicky vzpomínající zájemce vyplatilo importovat tohohle v Brazílii nově vyráběného „veterána“ zpátky přes moře do Evropy …
Jestlipak víte něco o brazilských řekách?
V Brazílii jsou soustředěny prameny několika největších veletoků jihoamerického kontinentu a také prameny jejich přítoků. V téhle jihoamerické zemi jsem už kdysi byla se známým z Norska a ten - jelikož studoval předem celý rok portugalštinu - mi pak překládal jména řek, která se mi už tehdy zdála velice poetická. Posuďte sami: Rio Verde – Zelená řeka, Velho – Stará, Palmital – Palmová, das Pedras – Kamenice, da Serra – Horská, Cachoeiro – Slapová nebo Peřejnatka, … to jsou nejčastější pojmenování. Na území státu Goiás a Minas Gerais jsou to Svatý Bartoloměj, Marek, Ondřej, Petr a další. Některé z nich spolkne Svatý František, jiné Paraná.
Když jsou ty vody ještě čisté - neznečistěné, jsou nesmírně poetické. Tak třeba Dušičková řeka – Rio das Almas. Kolik asi dušiček hledačů zlata si navěky vzala její studená voda? Anebo Pipiripau – řeka pod Štěbetajícími stromy. Nebo Rio das Lajos – Dlážděnka, Douradinho – Nazlátlá, Roncadoi – Chrochtálek. Každý z toků má svůj neopakovatelný ráz. Každý se jinak potýká s kameny a skálami, jinak rozmývá rudou lateritovou zemi, jinak se kroutí v nesčetných zatáčkách svého toku.
Jestlipak víte, že když se stéká černá voda řeky Rio Negro a hnědá vody Amazonky, tak se po celých 15 kilometrech společného toku nemísí! Vzniká dvojbarevná řeka, vypadající jako prapor. Vysvětlení je pro to jednoduché – jsou to rozdílné teploty obou toků. Teplejší Rio Negro má 33°C, zatímco Amazonka pouhé 22°C. A důsledkem různých teplot je i rozdílná rychlost proudění vody, takže Rio Negro uhání rychlostí 7 km/hod., na rozdíl od pomalejší Amazonky, která teče pomaleji, jenom 1,5 km/hod.!
Jestlipak víte, co je guaraná? Je to indiánské jméno pralesní rostliny, jejíž plody jsou v hroznech podobných našim žlutým jeřabinám s drobnými kaštánky ukrytými pod dužinou. Indiáni je od nepaměti sbírali, drtili na prášek a v různé úpravě pak konzumovali jako veleúčinný prostředek proti únavě. Guaraná je napůl strom, napůl liána. Něco jako u nás divoký chmel. Prokazatelně snižuje únavu. Tak například indiánští nosiči výprav do nitra Brazílie u sebe vždycky měli roubík sušené guaraná (bastao guaraná), který si na vyschlém drsném jazyku ryby pirarucu strouhali na prášek a ten pak pili rozmíchaný ve vodě. Přestože během výpravy jedli velmi málo anebo byli i několik dní zcela bez potravy, byli pořád fit. Pro tenhle účel se guaraná připravuje tak, že se z důkladně rozdrcených, či rozemletých guaranových kaštánků smíchaná těstovitá hmota zformuje v roubík, který se pak rituálně suší a udí nad ohněm po řadu týdnů, až zcela ztvrdne. Moderní laboratorní zkoušky prokázaly, že jde o vynikající tonikum, které navíc působí blahodárně při řadě střevních onemocnění a při nachlazení. Zároveň je to prostředek, který urychluje rekonvalescenci a rovněž je i slaboučkým afrodisiakem.
Jestlipak víte, že brazilský vítr mívá v zimním období svůj zcela zvláštní rozmar? Protože jsem v této zemi už podruhé, vím, že se ráno kolem osmé hodiny naráz zvedne a opře do všeho, co mu stojí v cestě. Eukalypty se rozšumí, rozklátí se nízké keře tak zvaného vlčího vína s plody jako dětský kopací míč, začnou šelestit traviny, chrastit liány a co je nejnápadnější - země začne stoupat k obloze. Vítr jako velký metař v jediném okamžiku zvíří cihlově červenou přikrývku prachu, která si stačila přes noc lehnout. Obzory kolem začnou temnět do ruda, vzduch načpí suchým prachem a den potemní. Ale nic katastrofického se neděje, tohle je tady normální. Když smrkáte, kapesník vypadá jako byste šňupali papriku!

Jestlipak víte, že když si dáte trošičku práce s následujícím brazilským receptem, výsledek bude překvapivě vynikající a chutný?

Dokonale odblaněnou jehněčí kýtu nakrájíme na menší kousky (4-6 porcí), osolíme, okořeníme mletým pepřem, mátou tymiánem, pokapeme citrónovou šťávou, olejem, rajským protlakem a jogurtem. Promícháme a necháme několik hodin v chladu. Odleželé maso napichujeme střídavě s plátky cibule a zelených paprik ne ocelové jehly, namočíme do oleje a na grilu upečeme.  

Autorka: Jiřina Štokingerová