Jak chutná Jižní Amerika - Cestou do Cuzca
Nový den se probudil, zdá se mladý a čistý a i to slunce je jak nově narozené. Náš autobusek zdolal přejezd Andami do Abancay a je před ním náročná cesta do Cuzca, kam bude muset šplhat až do výšky 3500 metrů. Silnice před ním leze serpentinami výš a výš, ale v průzorech do údolí je pořád ještě vidět Abancay. Chvílemi se ztrácí z dohledu, ale zas je vidět znova, jen z větší výšky. Jako bychom s ním byli spojeni a nemohli se od něho odpoutat. Trvá dlouho, než nám definitivně mizí z dohledu.
Výhledy ze silnice, kterou jedeme, jsou úžasné - tedy aspoň pro mé oči. Pořád ještě nejsem nabažená a ještě dlouho mě neomrzí dívat se z okna a vnímat krásu hor s jejich nádhernou atmosférou, kterou dotváří mraky. Fotím a fotím a za každou zatáčkou mi ty záběry připadají zajímavější a fotogeničtější. „Děvče, kroť se, tolik filmů zas s sebou nemáš!“, říkám si v duchu, „nejvíc si toho musíš uchovat v paměti“. Na úbočích jsou vidět řídké eukalyptové hájky, keře a malá políčka. Prase na provaze se pase u obydlí se slámovou střechou. Na jiné ploché střeše hliněného domku suší místní obyvatelé kukuřičné palice a na sklizeném poli krávy spásají zbytky stébel. A u dalšího stavení je kůň, který okusuje trávu, kam až mu délka provazu dovolí. S příští zatáčkou mi vesnice mizí. Na řadu přicházejí strže, zaříznuté do svahu a nad nimi silnice pokračuje pořád výš. Divoká krása hor se tu vystavuje na obdiv ve své velebnosti. Je to sice nádhera projíždět Andami, jsou čarovné, ale o své se hlásí i žaludek a my si právě teď můžeme dovolit přepych zastavit v rozšířené zatáčce cesty u borovicového lesa a poobědvat až téměř v oblacích, ve výšce 3615 metrů. Protože nemusím vařit (není na mně řada), než bude oběd hotov, jdu se potoulat. Co takhle vršek kopce? Má 3800 metrů, což se mi nejeví tak mnoho, protože to znamená zdolat pouhých 180 metrů výšky. Rozhodnuto, jsem pro výstup! Nasazuji svižné tempo, ale hned po chvíli cítím, jak mi krev tepe ve spáncích. Jak ten náš bus! Čím jsme výš, míň jede a tím víc kouří. Vzduch je řidší, motor ho má málo a do kopce sotva leze. Já taky, proto zastavuji a usedám si do nízké trávy. Jsou v ní v trsech těsně u země veliké bílé květy. Nemají téměř žádný stonek, jen rozevřené okvětní lístky vystavují slunci, které příjemně hřeje. O kousek dál je vidět droboučké kvítečky o velikost mého nejmenšího nehtu. I ty dychtí po životě, koukají do slunce. Také mně se tu sedí dobře a je mi fajn.
Kam se ale podělo mé rozhodnutí zdolat kopec? Jsem přece „Kozoroh“, tak tedy do toho. Pomalu lezu příkrým svahem, funím, chvílemi musím odpočívat, potom opět vyrážím. Vždyť vršek už přece musí být blízko?!! A tu náhle… zírám. Na horizontu kopce, přímo proti nebi s bílými oblaky, se jako zjevení vynoří domorodec, který vede na provaze dvě černá prasata. Kde se tady v těch nebetyčných výškách, probůh, bere? Nezaslechla jsem žádné kroky, žádné hlasy - ani jeho, ani těch prasat. Myslím, že nejvíc slyšet jsem já, dýchám doslova z plna hrdla a moje srdce tluče tak, že určitě dělá strašlivý kravál. On si jde lehounce, jako by ho přivál vítr, který tady fouká a příjemně při výstupu osvěžuje. V těchto končinách musím být pro něho i já neobvyklým zjevením, určitě nic podobného neočekával. Nicméně pohotově, i když jenom němě - pouze sepnutím rukou naznačuji, že si chci udělat jeho fotku. Vůbec neprotestuje a vepři taky ne. Ti nejspíš netuší, kam jsou přes kopce vlečeni a tak se nenechají rušit a fotografování nefotografování si klidně žerou. „Honák“ pokračuje v cestě svahem dolů. Koukám za ním, než mi za borovicovým lesíkem zmizí z dohledu a teprve pak pokračuji ve výstupu.
Konečně jsem nahoře! Tady to, panečku, fouká. Pochopitelně mnohem víc než dole u silnice. Ale je odtud velkolepý pohled na okolní vrcholy, na všechny Andy vzdálené i blízké. Jejich špičky se z mraků vynořují a opět do nich halí a vítr, ten rošťák, nehodlá nechat nic na pokoji. Mraky honí po obloze, trávu ohýbá až k zemi a moje vlasy mi převrací do obličeje. Chytám ho do dlaní, ale prolítne mi mezi prsty, tak aspoň do něj křičím vzkaz: „Andy, vypadáte krásně!“
Život chutná skvěle. A jak se znám, určitě stejně skvěle mi bude v zatáčce u borovicového lesa chutnat i oběd. Neboť - a hlavně proto (nestává se to často) - že nemusím vařit sama. Že jídlo pro mě připravují čtyři chlapi! Chcete recept?
Nachos
400g kukuřičné tortilly
400g mexických fazolí
400g vařeného kuřecího masa
salsa
zakysaná smetana
trochu nastrouhaného eidamského sýra
čerstvé pálivé papriky chilli
Kukuřičné placky nakrájíme na malé trojúhelníčky, osmažíme ve fritovacím hrnci, osolíme a necháme vychladnout. Kukuřičné lupínky nasypeme na talíře, přidáme fazole, na kostičky nakrájené vařené kuřecí maso, střídavě poléváme zakysanou smetanou a salsou a ozdobíme na tenké proužky nakrájenou papričkou.
Autorka: Jiřina Štokingerová