Jak chutná Jižní Amerika - CHACO
Tak dnes se budeme pohybovat v Chacu a tudíž nezbývá, než vysvětlit, co si pod tím máte představit.
Chaco, o němž bude řeč, je suchá křovinatá oblast, rozkládající se na severu státu Argentina, při hranici s Paraguayí. Je částí Gran Chaca, které zasahuje až do Paraguaye, kde tvoří neprůchodné lesy. Kromě toho má název Chaco i jedna z dvaadvaceti argentinských provincií. A na dovršení, aby to nebylo tak jednoduché, znamená slovo chaco ve španělštině také rovinu. Liší se to jen počátečním písmenem, které je buď malé, nebo velké, asi jako u českých slov Písek a písek.
Zúrodňovat Chaco je pěkná „makačka“, protože musíte neustále ničit množící se keře a malé trnité stromy. Pěstuje se zde bavlník, ale aby bylo kde ho pěstovat, musí se stromy kácet a keře vypalovat. Všude, kudy projíždíme, je proto cítit ve vzduchu kouř. Jenomže po čase zase ta zatracená vegetace vítězí, opět se rozrůstá a nezbývá než ji pálit znovu. Věčný boj, ale pro Chaco typický. Nakonec - kdo máte nějakou zahrádku - tak víte, že s pletím záhonů je to podobné. Přestanete-li se o ně pečovat, plevel vítězí. Je to neustálý zápas s přírodou, všude na světě stejný. Tady má jen oboustranně mnohem tvrdší pravidla. Pozoruji tu nedozírnou rovinu kolkolem. Jak jedeme, občas se objeví pár domků vesničky, za nimi pokaždé pece, v nichž se pálí dřevěné uhlí. Vybavuji si film Pyšná princezna, kde uhlíř se svou rodinou také stavěl milíře. Co tady vůbec lidi můžou dělat? No dobře, přes den vyrábějí to dřevěné uhlí, ale jinak? Krávy tu nepasou, ty se pasou samy. Zdejší pastviny mají i několik kilometrů, jako příkladně ta, kterou právě míjíme. Ta jich má nejmíň patnáct! Kterak tady chodí na návštěvy? Při takových vzdálenostech? Ale oni nejspíš nechodí, tady se musí jezdit. Dochází mi v okamžiku, když vidím, jak podle cesty cválá jezdec na koni. A co dělají večer? Večer se tu dá zabývat jen tou jedinou činností. A jestli na ni mají po celodenní dřině v Chacu chuť? Určitě, jsme přece v Jižní Americe, tady je na sex chuť vždycky! Silnice je rovná kam až oko dohlédne a končí na obzoru. Mrknu na palubní desku - podle výškoměru jsme 310 metrů nad mořem. V dálce vidím přijíždět náklaďák. Mám přání si ho na chacu v Chacu vyfotit a tak na chvíli zastavujeme. Co to veze? No pochopitelně bavlnu. Vedle sklizeného lánu stojí plechový sklad a u něho je jí ve slisovaných balících obrovské množství. Všude kolem se při krajích silnice válí bílé chumáče, které tu poztrácely kamiony ze svých ohromných nákladů.
Při hlavní silnici směrovka El rancho ukazuje cestu, která vede kolem kaktusů a skupiny stromů ke statku. Místní farmáři jsou většinou mesticové, říká se jim gaučové a pohled na ně přitahuje mou pozornost. Mají totiž dost zvláštní oděv – no, posuďte sami: vypadá jako pytlové kalhoty, které sahají jen ke kolenům a říká se jim tu bombachas. Nemůžu si pomoct, ale mně připomínají „bombarďáky“ - už proto, že tak i vypadají! Na chlapech drží pomocí pruhovaného šátku, který je nejdřív obtočený kolem pasu a pak volně prověšený mezi nohama. Tenhle způsob „nošení kalhot“ mi připadá... ehm, přinejmenším kulantně řečeno nezvyklý a samozřejmě mě okamžitě napadá, jak se v nich asi chodí na záchod? No, zjišťovat to nebudu...
V Chacu je nedostatek zdravé pramenité vody. Mít vlastní studni s pitnou vodou je velká vzácnost. A tak téměř u každého stavení stojí podzemní betonová cisterna. Jak začne období dešťů, nechá se střecha „opláchnout“, pak se otevře otvor okapové roury a cisterna se naplní. Vznikne tak zásoba na dlouhé období sucha, pitná i užitková samozřejmě. Je to jediný způsob, jak se zde dá voda získat. Na Chacu je za suchých zimních měsíců ve vzduchu spousta jemné spraše. Proniká zavřenými okny i dveřmi, a když fouká vítr, který ji zvíří, stává se z ní vrstva kouřma, souvislá až k obzoru. Trošku to připomíná inverzi, která je vidět z kabinky eroplánu, když byste letěli tak asi v 250 metrech. Teď je zima, ale kdybychom tu byli v létě, ukazoval by teploměr v poledne nejspíš 40°C. Večer by se spalo venku na skládacích postelích, protože v místnostech by bylo nesnesitelně. A spát bychom šli teprve po půlnoci, až by teplota poněkud klesla. Z těchto místních nepříjemností se nás tedy netýká žádná, ale co vadí, jsou drobné mušky „polvorini“. Tak droboučké, že proti nim nepomáhá ani moskytiéra. Jak vás bodnou, naskáčou vám červené pupínky, které pálí jako oheň. Vytahuji na ně zázračný „OF“, který - jak se uvádí na letáčku - má chránit před bodáním komárů, muchniček, ovádů, klíšťat a jiného bodavého hmyzu. Natírám si jím všechno, co mi čouhá a nejde schovat: tedy ruce a obličej - a ať si zkusí dát do sosáku! No a jaký je výsledek? Už na mě ty malé potvor…ini nejdou! Jsem pro ně odpudivá. Nebo odpuzující? Teď nevím. Ale určitě dělám výše uvedenému přípravku reklamu a jsem zvědavá, čeho se za to od výrobce dočkám …!
Život by se neměl měřit počtem dnů a nocí. Určitě spíš tím, kolik toho člověk každý z těch dnů a nocí zažil. Ještě nikdy jsem nezažila noc tak výjimečnou, co do počtu „cucfleků“, než přišel ten pro mne jediný a pravý: „OF!“
Uf! Domluvila jsem!! Teď se bude jíst …
Cordero en salsa
600g jehněčího libového masa
1 menší cibule
sůl
mletý pepř
1 šálek zelené petržele
Omáčka:
400g rajčat
1 malá cibule
½ šálku zelené petržele
máta peprná
majoránka
sůl
olivový olej
Jehněčí maso důkladně odblaníme, umeleme, přidáme velmi jemně nakrájenou cibuli, zelenou petržel a dochutíme solí. Ze vzniklé směsi děláme válečky, které napichujeme na kovové grilovací jehly, namáčíme do oleje a pak pečeme na otevřeném ohni.
Současně s masem můžeme opéci různé druhy zeleniny, na příklad rajčata, papriky, lilek a další. Vhodným doplňkem je omáčka, připravená z loupaných rajčat, dušených na jemně nakrájené a na oleji zpěněné cibuli a zelené petrželi, dochucená solí, mátou, majoránkou a česnekem.
Foto autorky: Chaco -chuchvalce bavlny leží při silnici, směrovka El Rancho ukazuje cestu na statek Argentina
Autorka: Jiřina Štokingerová