Jak chutná Jižní Amerika - Copacabana

Probouzím se ráno nezvykle časně - v 5 hodin a představte si, že venku už je teplota 21°C! Vylézám ven z busu, protože musím vyběhnout k pumpě na záchod. A zjišťuji, že mužská část naší osádky - což znamená, všichni kromě mě - vůbec ještě nešla spát. Když se po návratu z toalety s nimi chci dát do řeči, jako „jeden chlap“ mlčí. Ještě pořád jsou nasupení kvůli včerejšku a to mě tedy pěkně štve! To jsme si neujednali“, říkám jim, a aby bylo dobře, nabízím smír. V barech kolem mají ještě otevřeno, mládež je v tuhle dobu velmi rozjařená, a tak všechny lákám: „Jde se na panáka! Střihneme si, kdo to ˝zalepí˝a pak už žádný čumáky nechci vidět!“ Souhlasí. V baru se nálada vylepšuje, a když nakonec dochází na losování, kdo bude platit - jsem jako obvykle dítě štěstěny - na mně to nepadá …
Při návratu k busu nám náhle o nos zavadí vůně smažených rybiček ze stánku u plážového chodníčku. Bez dlouhého přemlouvání si je dáváme všichni a věřte, že chutnají náramně! A jelikož na mně nevyšlo placení rundy v baru, dávám k lepšímu ze svých zásob litrovku krabicového vína, čímž se večerní „přestupek“ zdá být prominut. S přibývajícím ránem začíná život. Na plážový chodníček vyrážejí první čilouši. S walkmenem připevněným na paži, ve sportovním úboru a vyzbrojení snahou „být fit“ běhají od časného rána, když je ještě chladněji a cvičí a cvičí. Nejspíš chtějí zhubnout, neboť jsou to téměř všichni tlusťoši (ale čilí)! Moje „družstvo“ se náhle rozhoduje okusit po ránu mořskou vodu a zaplavat si. Já jsem jen ten „hovňousek z višňové rokle“, co nemá odvahu jít do takových vln (to se týká mojí fyzičky), proto zůstávám těsně při okraji moře a pozoruji jejich počínání. Když vidím, jak jsou chlapi vlnami hned od začátku varovně vyhazováni na břeh, prchám opatrnicky zpátky, aby mě vlny také nepřelily. Chlapi nakonec dorážející vlny hrdě překonávají a začínají pronikat do moře dál. Jenže stačí chvilička a už vidím, jak se jeden z nich začíná topit, což naštěstí vidí i plavčík - záchranář, který okamžitě skáče do vln a plave k němu. Druhého, stejně postiženého, vytahuje na své prkno surfař. Zbylí dva vylézají schlíple na břeh sami, rádi, že se jim to podařilo. Všichni jsou nalokaní slané mořské vody, ale díkybohu venku ze zajetí vln. No a já děkuji své prozřetelnosti, že jsem se do vln nenechala vlákat, protože já – JÁ – bych se zcela jistě utopila, jelikož plavu styl „paní radové“. Jó moře! … jsem pokorná před jeho nekonečnou neúnavností, zvlášť když jeho vlny jako stáda bílých býků divoce a neustále útočí na písečný břeh. Chlapi konstatují, že neodhadli dobře svoji a jeho sílu. Pouhých 50 metrů od břehu - vlastně na dosah - cítili, že se topí! Po uklidnění se rozhodujeme zajet do Botanické zahrady, která se nachází v blízkosti Corcovada. Náš poslední den totiž nedospěl ani do své poloviny, ještě máme čas, takže proč ne? Botanická zahrada v Riu je zároveň i přírodní rezervací a určitě patří ke zdejším neopomenutelným pamětihodnostem. Byla založena roku 1808 s posláním, že se v ní má pro brazilské poměry aklimatizovat rostlinstvo z jiných kontinentů - především čaj a koření. Podle informací je tu přes 60 tisíc druhů rostlin. Z těch všech si ale každý kdo ji navštíví, bude navždy pamatovat hlavně její jedinečné stromořadí palem královských, které sahají svými korunami do neuvěřitelné výšky. Já si pod nimi připadám malá „jiřinka-květinka“ a mám pocit, že tyhle palmy rouhavě a troufale sahají až do Kristových vousů …  Ale v rijské atmosféře se zdá být všechno úplně jinak než jindy a jinde. Možná to takhle vnímám také proto, že jsou to poslední okamžiky, které tady ještě můžu vychutnat a zažít. Rio je „cidade marravilhosa“ – opravdu kouzelné město. (chtěla bych doufat, ale ve skutečnosti nemyslím, že budu mít ještě někdy štěstí ho vidět)! Nedaleko se rozprostírá záliv Guanabar, kolem něhož Rio vyrostlo, ale hlavně se tu nachází jedna z nejproslulejších pláží světa - Copacabana. Nenavštívit ji, by v Riu bylo obrovské faux pas a já ji chci zažít i za dne! Jedeme tam. Parkujeme vedle maličké benzínové pumpy doslova vprostřed nábřežní silnice, protože tady mají odstavný pruh uprostřed. Bleskově jsem v plavkách a už si s osuškou v ruce vyhlížím místo, kde bych se usadila mezi množstvím turistů ze zdejších luxusních hotelů. Těch je tu spousta a lemují celé pobřeží Copacabany, právě tak jako mnoho dalších okolních menších zálivů. Rio je roztažené do délky 70 kilometrů a písčité mořské pláže zaujímají dobrých 40kilometrů pobřeží.
Copacabana je taková zhýčkaná brazilská Florida. Sedím si na osušce a koukám kolem sebe. Před očima mi defiluje nekonečná přehlídka plavek a těl. Některá se smyslně nesou a budí svými tvary pozornost jak mou, tak i ostatních. Zdejší ženy jsou krásné a některým mám i „leccos“ závidět! Ale tak to na světě chodí, že plešatý obvykle závidí vlasy pačesatému, tlusťoch by chtěl být štíhlý a hubeňour baculatější. Jsem taková, jaká jsem a má evidentně „sejrová“ barva se nápadně vyjímá mezi čokoládovými těly zdejších „naháčů“. Ačkoliv z okamžitého popudu vystavuji kůži slunci k připečení a tím i docílení zde obvyklého tmavšího odstínu, vzápětí mi dochází, že za tak krátkou chvíli spíš doženu „úžeh“ než přijatelnější barvu. Jeden z mých známých by potměšile poznamenal, že „každá kráva ví, že má před sluncem zalézt do stínu“, proto rožnění vzápětí vzdávám a jdu si raději vypít chlazené kokosové mléko. Usekávají mi z kokosu vršek, já si sedám na plážovou židličku a brčkem labužnicky sosám obsah ořechu. Jenže! To znamená, že si mě okamžitě všímají všudypřítomné podnikavé Kariočanky (jak se říká obyvatelům Ria) a nabízejí mi abará. Je to pochoutka z vařených fazolí, okořeněná pepřem a palmovým olejem, zabalená do kusu banánového listu. No řekněte, dá se odolat a takovou chuťovku omítnout? Zvažuji jak Hamlet zda „jíst či nejíst“. Mám před sebou dlouhou cestu letadlem, ale pak si říkám, že je to dnes naposled a podléhám. Kde mi kdo za několik hodin v Evropě nabídne něco takového? Ještě chvíli, chviličku si naposled užívám pálícího slunce a jemňounkého plážového písku Copacabany, pak se jdu umýt do sprchových zařízení na pláži a odcházím si balit věci do auta, protože dnes večer opouštíme jihoamerický kontinent. Odlétá se.
 
Jak se z té přemíry slunce trošku zchladit? No zkuste si i vy připravit čaj podle zdejšího receptu:

Té  cubano  manera

(Ta kubánská manýra)

V Latinské Americe se pije převážně čaj maté, lišící se od pravého čaje botanickým původem i chutí. Na Kubě, Jamajce a rovněž na Barbadosu i v bývalých anglických koloniích v oblasti Karibského moře, v Guatemale, Hondurasu a Belize, ve Střední – ale také v Jižní Americe  - se pije také černý čaj. Ale připravuje se jako maté, na latinskoamerický způsob. Není-li k dispozici maté, používá se směs černého a zeleného čaje v poměru 2 : 3.

 

Ananas se nakrájí na kostky o velikosti asi jednoho centimetru, které se pokropí rumem, zasypou moučkovým cukrem a pak se přikryjí a uloží na 24 hodin do chladničky. Připraví se čajová směs, která se spaří, 10-12 minut vyluhuje a ochladí se. Do čaje se nastrouhá povrchová vrstva kůry citrónu, vymačká se citrónová šťáva, přidají se rumem nasáklé kousky ananasu a led, načež už zbývá jen hotový čaj rozlévat do pohárků, usrkávat … a na horko Jižní Ameriky vzpomínat …

Text a foto: Jiřina Štokingerová