Jak chutná Jižní Amerika - CORCOVADA

Neodmyslitelným "rijským" divem (alespoň se to říká i píše) je pohled na kopec Corcovado a z něj zase dolů. Takže, když už jsme tady, hurá! Nahlížíme do mapy a po chvilce odpočinku razíme oním směrem.
K osobitému půvabu Ria přispívá členitá pahorkatina, do níž je město zasazeno. A samozřejmě pak Guanabara Bay - zátoka objevená Portugalcem Gasparem de Lemose - kolem které se město rozkládá. Corcovado znamená „Hrbatá hora“, nazývaná tak pro svůj tvar. Je 704 metrů vysoká a tyčí se těsně nad bohatou zástavbou poměrně úzkého pobřežního pruhu, pouhých pár set metrů od moře. Na ní stojí světoznámá socha Vykupitele, který roztaženýma rukama žehná městu. Myslím, že je to první, co se každému v mysli vybaví, řekne-li se Rio de Janeiro. Zdejší Kristus je samozřejmě jednou z největších zdejších turistických atrakcí. Má impozantní výšku obnášející 38 metrů a v noci se koupe v záři reflektorů. Co už není tak známé je skutečnost, že po léta těžce trpí. Neblaze na něj působí zdejší klima, slaný mořský vzduch, nadmořská výška, konzistence skalnatého ostrohu, na němž stojí a dokonce i ta záře reflektorů. Navíc jsou jeho opravy i údržba značně komplikované polohou i výškou.
Držíme se značení, které ukazuje směr na Corcovado. Ale pak přichází křižovatka pod mostem, kde nám nezbývá, než zaparkovat. Tady zdejší nadháněči dirigují všechna vozidla na malé náměstíčko se stromy. Na zemi před kostelem tu sedí stará vrásčitá stařena, vyschlá jako tmavá, pokroucená větev a kouří z dýmky. Jednu nohu má strašně vyhublou a zavázané koleno. Naproti ní sedí s nataženýma nohama druhá, která je bosa. Dohromady obě - ač hubené - zabírají téměř celou šířku chodníku. Zde se zkrátka musíme rozhodnout, jak budeme další cestu na Corcovado absolvovat. Na vrchol kopce vede dráha, postavená v roce 1885 ze stanice Rua Cosme, která končí 40 metrů pod špičkou. Nebo se k soše dá dojet autem, ovšem nikoliv vlastním, to by si zdejší domorodci nevydělali. Je to zkrátka „job“ pro místní řidiče, kteří tu s přichystanými auty vyvážejí turisty na vrchol. Rozhoduji se pro tuhle variantu a přisedám k nějakým dvěma mladým lidem, kteří už nějakou chvíli čekají, až se auto zaplní. Moji chlapi jsou takhle rychlým rozhodnutím vyvedeni z míry, a když si to konečně přeberou v hlavě, volí posléze cestu vláčkem. Autem vyjíždíme po nesčetných serpentinách „Hrbáče“, které vedou tropickým pralesem Národního parku Tijuca. Mám stočené okýnko a zvědavě nahlížím do pralesa, jenž roste až k samému kraji prudce stoupající silnice. Řidič nám zastavuje na vyhlídce, kde vystupujeme. Upozorňuje nás, že na svahu Laranjeiras se dá uříznout plod stromu jaqueiry (chlebovníku) a říká, že kdo jaku neokusil, neumí si představit, jak neobyčejně chutné to je. Ale pozor! Musíte vědět, že se nesmí jíst pomalu, protože jeho sladká, štiplavá šťáva trochu pálí, zasychá na rtech a doslova slepuje hubu – a to nikoli cukrem, nýbrž hmotou podobnou latexu. Jak se to dovídám, hned mě napadá, že by po tom určitě byla u nás sháňka, leckdo by tím krmil ukecanou manželku, milenku, manžela, milence, atd … že bych trochu vzala s sebou?
Obdivuji se tomu, jak na nepřístupném vrcholu kopce dokázali sochu Krista postavit. Mladí se tu líbají, jsou zahleděni do sebe, a já se vznáším ve výšinách také - bez ohledu na to, že jsem sama. Na mé pocity působí všechna ta krása kolem. Po nějakém čase se zase všichni scházíme v autě a pokračujeme v jízdě až na parkoviště u konečné stanice vláčku. Stoupám po schodech, kolem nichž jsou stánky s pohlednicemi a různými suvenýry, které si se zájmem prohlížím. Samozřejmě, všechno je tady nesmírně předraženo a navíc (protože nic nekupuji) šlehají za mnou blesky černých pohledů prodejců a dokonce zaslechnu, jak mě hlasitě posílají k čertu: Vai tomar o bahno do mar! (nicméně, mou variantu poslání do pekla v nadávce nehledejte, to je můj „volný“ překlad; nabádají mě, abych se šla vykoupat do moře! – to je za prvé daleko, takže mě za trest ta chůze k němu určitě vysílí; a za další, v moři se zchladím, čili vychladnu od myšlenek, nic u nich nekoupit – no, uznejte, není to skvělé, takhle dobře chápat cizí jazyk?).  Malé restaurace na vybetonovaných pláccích kolem cesty míjím. Unavený kopcolezec se tady sice může posilnit či občerstvit, leč tady si všichni místní myslí, že každý turista je bohatý a když už se ze všech koutů světa doploužil až sem, tak ať to taky zaplatí! Ciframi to tu téměř připomíná taxikaření u ruzyňského letiště. Po schodech stoupám za jejich nepřetržitého počítání, a pokud jsem nezakopla, docházím nahoře na vyhlídkové terase k číslu 220. Socha Cristo Redentor, která je symbolem města, stojí na 7 metrů vysokém soklu. Její hlava váží 35,6 tuny, každá ruka 9,1 tuny a rozpětí natažených rukou činí 23 metrů. Dopravili ji do Ria z Paříže a na kopci tu stojí od 12. října 1931. Čekám, až přijedou vláčkem chlapi a vyšlapou po schodech jako já. Helikoptéry mezitím dělají s movitými turisty na sochu nálety, aby si užili pohledů shora jak na Krista, tak na celé panorama Corcovada. Konečně vidím chlapy přicházet, a když dofuní až na terasu, obdivujeme Rio shora společně. Z Corcovada se dá spatřit čtvrtí víc, než si dokážu jménem zapamatovat. Jako na dlani jsou odtud vidět obrovské parky, hřbitovy, mezinárodní letiště i stadion Maracana (který je největší na světě), pohlížím shora na jednotlivé pláže a zálivy, botanickou zahradu i Guanabarskou zátoku s Cukrovou homolí, která se z Corcovada zdá malá. Podívám-li se týmž směrem jako Kristus, pravým okem můžu vidět nekonečno Atlantiku a levým špičky hor až ve výšce 2 500 metrů, kde drásají bílá oblaka. To ovšem musím, pravda, hodně šilhat …
I kdybyste se snažili sebevíc, vždycky bude Rio příliš velké na to, aby se vám jej podařilo jediným panoramatickým pohledem obejmout. Šilhám usilovně a snažím se zapamatovat si všechnu tu krásu na celý život.
 

Čaj s hřebíčkem spaříme vřelou vodou. Po 4 minutách zamícháme, procedíme a nalijeme do malé nádobky. Přidáme ovocné šťávy, ananas a cukr. Získanou směs před podáváním ohřejeme na plameni, ale dáváme pozor, abychom ji neuvedli do varu.

Text a foto: Jiřina Štokingerová