Jak chutná Jižní Amerika - Kaktusy Saguaro
Vypadá to, že poslední bolívijské ráno nezačíná slibně. Stojíme celou hodinu na hraničním přechodu ve Vilazonu, než se dostaví jakýsi ouřada. Musíme čekat, až se dosyta vyspí, zatímco nám se čas pomalu vleče. Je to mrzuté, ale tady pořád platí maňana, proto ani neremcáme. Stejně se s tím nic nenadělá. Konečně je pan „nepostradatelný“ tady a dává nám výstupní razítko ze země, kterou opouštíme.
Po dlouhém čekání se tedy dostáváme na argentinské území do La Quiaca, kde odbavení probíhá hladce. Pak pokračujeme v jízdě silnici mířící pořád na jih. Vede mezi horami, které se zdvíhají po obou stranách, ale jsou od sebe velice vzdálené. Krajina se podobá náhorní plošině a je porostlá zelenými nízkými keříky. U silnice se volně pasou lamy. Jen tu a tam se dají zahlédnout osamělá stavení - nejspíš ranče, k nimž patří pozemky kolem cesty, tady už ohraničované drátěnými ploty.
Zkoumám očima krajinu další jihoamerické země, do které vjíždíme. Na obrovských ohrazených pastvinách neustále lemujících obě strany silnice se pasou krávy. Ve větší vzdálenosti od cesty stojí malý domek ze sušených cihel a hned vedle něj kamenná pec. Nic víc na tak velkém pozemku. Dohadujeme se, že tady (podobně jako u nás bača) nejspíš přespává pasáček. V peci si upeče chleba, mléko a sýr má na dosah (krávy na pastvě), tak co mu chybí ke spokojenosti? Dosavadní cesta, značená jako silnice první třídy, nás měla dovést do vesničky Humahuaca. Jenže tady zjišťujeme, že průjezd dál není možný kvůli zavalené vozovce po sesuvu půdy v horách. Proto volíme náhradní směr. Pokračujeme po vedlejší prašné cestě do vesnice Tres Cruces, což nejspíš znamená Tři rozcestí, neboť se tu skutečně setkávají tři vedlejší cesty. Za vesnicí mám možnost konstatovat, že randění je nejspíš na celém světě stejné. Stačila jsem zahlédnout, jak se až za posledním domečkem u zdi cicmá mladá dvojice, aby na ně nebylo vidět ze vsi. A co ze silnice? Vždyť jsou jak na plátně filmu! Evidentně spoléhají na to, že tudy moc aut neprojede a hřeší …!
Na hřbitově za vsí, který má kamennou zeď, jsou kříže ozdobené barevnými bambulkami nebo pestrými papírovými květinami a to poslední, čeho si stačím všimnout, je skutečnost, že brána už není zatarasená kamením, jak tomu bylo v Bolívii. Vjíždíme do barevně pruhovaných hor, které lemují cestu po levé straně. Jak to popsat? Jako byste vzali barvy a udělali zvlněné, různobarevné pruhy odlišných šířek na všech svazích, od úpatí až po vrchol. Je už po poledni, slunce sice na modrém nebíčku rozhazuje své paprsky po okolí, ale neustále fouká silný vítr. A brod, kterým projíždíme, je při krajích zamrzlý. Nicméně nemůžu odolat zvláštnímu kouzlu hor a chci si je vyfotit. Proto zastavujeme v nadmořské výšce 3700 metrů a já vystupuji. Vítr je u mě v okamžení a hned mi chce předvést, co všechno dokáže. Sbírá ze země prach, utváří z něj trychtýř a vynáší jej do výše. Takže raději opět rychle nastupuji a vyrážíme dál. Je tu prachu, že ani není pořádně vidět přes sklo, doslova „prašná mlha“. Po nějaké době konečně najíždíme opět na silnici první třídy. Dalo by se říct, že jsme dneska vyměnili náš žlutý autobus za „šedivý“. Projíždíme soutěsku Humahuaca (Quebrada de Humahuaca) a přejíždíme obratník Kozoroha (23°27´- rovnoběžka jižní šířky)! Takový pomyslný „opasek“ se vždycky musí nějak pokřtít. Obratník Kozoroha si budu dobře pamatovat, protože tady máme najednou prázdné kolo. Že bychom o jeho roh píchli? Když už je řeč o tom křtění, dalo by se docela dobře říct, že tohle je taky jistým způsobem „křest“.
U výměny být nemusím. Jednak přitom nejsem nic platná (kolo je větší než já) a pak s takovýmito problémy se chlapi obvykle raději vyrovnávají sami. A než koukat zpovzdálí na opravování zchromlého autobusu, to čas raději „užitečně procourám“. Je krásné sluneční odpoledne a já mám odhadem nejmíň hodinu času. Vzduch je tady průzračný, dohlédnout jde daleko, až k pásmům hor, která se vypínají po obou stranách silnice. V kamenitém terénu roste spousta trnitých keřů - samá suchomilná vegetace, ale hlavně různé druhy kaktusů. Z nich mě samozřejmě přitahují saguaro. Jsou krásné a je jich tu mnoho. Trnitými keři dokonce prorůstají, vyčuhují vysoko nad ně, vypadají jako vysoké komíny. Prohlížím si je z blízka. Některé mají spoustu odnoží, takže připomínají rozvětvený strom. Jiné se podobají tlustému doutníku, na kterém je ve výšce „přilepený“ další malý tlouštík. Na těch nejvyšších (tak čtyřikrát víc než měřím já) vyrůstají trny, podobné skupinkám štětinek kartáčku na ruce. Kolik takovým obrům může být asi let? Je jich kolem po krajině požehnaně a vytvářejí zvláštní scenérii. Pronikám dál od silnice a nemůžu se průzkumu okolí nabažit. Tak nádherný zážitek a to jen díky píchlé pneumatice! Fotím kaktusy z nejrůznějších stran, některé jsou uschlé a jejich přelomená těla leží vedle zbylého torza jako špalky dřeva. Když se pokouším dostat do objektivu jednoho obzvlášť malebně se tyčícího velikána, objevuje se mi v hledáčku i bledý měsíc, který se tu už v pozdním uvelebil na obloze.
Mezi tou spoustou kaktusů najednou objevuji koleje. Vede tudy trať. V tichu, které ruší jen moje kroky, poslouchám, nepojede-li vlak. Ale není slyšet nic, jen se mi vybavují slova známé písničky a nápad tak bláznivý, jemuž podléhám a činím, k čemu nabádá: „Lehl jsem si na koleje … vlak však stále nejel...tak jsem se zved …“
… a nejdu do kina, nýbrž odcházím zpátky k autu. Poslední snímek věnuji rozvětvenému kaktusu se zapadajícím sluncem na horizontu a pak ahoj! Náhradní kolo je na svém místě, skoro všichni mají špinavé ruce a náš toulavý autobus pomalu opouští kraj krásných saguaro. Chlapi se poprali se železem, foukají si odřené klouby a najednou mají pocit, že je na čase, aby tedy uvařila ženská. A dávají to najevo! Dobrá, pro dnešek a v zájmu klidné situace...
Ale dokáže už mi jednou někdo logicky vysvětlit, co je pro ně na těch auťákách tak výjimečně přitažlivého? Vždyť oni jsou spíš ochotní přiznat, že stojí za bačkoru v posteli, než za volantem! No zkuste jim jako ženská naznačit, že by třeba bylo dobré založit si kola, aby jim bus nespadl z heveru …
Když jim ovšem radíte, jak se i jim může podařit chutně upéct jehněčí, nevěřili byste, že poslouchají pozorně a jako beránci! Takže - tady je ten recept:
Pierna de cordero asada en mantequilla
600g jehněčí kýty bez kosti
sůl
mletý pepř
2 – 3 lžíce másla
Jehněčí kýtu vykostíme a pomocí motouzu nebo silné nitě zpevníme do tvaru válce. Osolíme a opepříme, potřeme změklým máslem a necháme několik hodin v chladu. Odleželé maso vložíme do pekáče, podlijeme trochou vody a pečeme ve vyhřáté troubě. Během pečení maso občas přeléváme šťávou a podle potřeby podléváme vodou. Do masa se nesmí píchat vidličkou, aby neunikala šťáva! Upečené maso vyjmeme, šťávu vysmahneme, zasypeme hladkou moukou, znovu krátce osmahneme, zalijeme vodou a důkladně povaříme. Kýtu můžeme také okořenit třeným česnekem nebo majoránkou, mátou peprnou, bazalkou a podobnými bylinkami. Během pečení můžeme podlít sklenkou bílého vína nebo piva. Hotovou šťávu přecedíme přes husté sítko. Podáváme s dušenou zeleninou, zeleninovým salátem a brambory …
Dovětek: víte, že jim skutečně bus z toho heveru spadnul? Já dělala, že fotím kaktusy...
Autor: Jiřina Štokingerová
Komentář k fotografii autorky: Saguaro - doutníkové formy, jeden z obrů ve srovnání se mnou, kolik je mu asi let?