Jak chutná Jižní Amerika - Pao de Acúcar

Pokud jste viděli Belmonda ve filmu Muž z Ria, vybaví se vám nejspíš nádherná mořská zátoka Guanabar, v ní mnoho lodí, lodiček a plavidýlek a za tím vším nápadná hora, která se jmenuje Pao Acúcar.
Pao Acúcar leží u vjezdu do zálivu. Velmi často se uvádí, že toto jméno je odvozeno od tvaru hory, která vypadá jako homole cukru. Zní to docela pravděpodobně, je však ještě pravděpodobnější, že je to jen časem a nedbalou výslovností pozměněná podoba výrazu paunh-acuqua. A to je v řeči indiánského kmene Tupi - vysoký kopec. Homole jak z cukru je vysoká 396 metrů a v každé příručce se praví, že je z ní zajímavý výhled. Rozhodujeme se tudíž, že obětujeme nějaký ten „doláč“ a vystojíme dlouhou frontu na lanovku, kterou tady postavili už v roce 1913 a od té doby funguje dodnes. Jinudy se totiž na Cukrovku nelze dostat. Zdola vypadá, že je holá. Ale když na vršku vylézáme z lanovky, zjišťujeme, že je bujně porostlá vegetací. Rostou tady bromélie, tinlandsie a kaktusy. A na samotném temeni není „pleš“, nýbrž neproniknutelný porost z bambusů a stromů, v nichž skotačí opičky. Nádherný výhled na město, azurový oceán i členité pobřeží s množstvím lagun a malebných zátok skutečně stojí zato. Vracíme se zpátky. Nejde to jinak, než opět lanovkou. Jen jsme dole, mizím a podnikám průzkum okolí na vlastní pěst, sama. Slunce peče a to chce grepovou šťávu s guaraná. Grep, ten zažene žízeň. A guaraná? To je místní droga. Něco jako doping, ale bez vedlejších účinků. Dáte si guaraná - jste fit a dá se žít dál na „plný plyn!“ Honí mě „mlsná“, dala bych si něco na zub, a proto zapadám do jednoho „bufíčku“. Ze zvědavosti risknu zajímavě a slibně vypadající - mně neznámé jídlo - jakési dvě placičky proložené masovou náplní. Nechávám si je dát do ubrousku a pokračuji v procházce. Jachtu nemám, nikdy jsem neměla a podle všeho nejspíš nikdy mít nebudu. A tak první co mě napadá, když se náhodně ocitám před branou zdejšího luxusního Yacht-klubu, okamžitě vejít dovnitř, drobátko zde posedět a vyzkoušet si, jaké může asi mít pocity majitel jachty. Nebo aspoň milenka majitele jachty, že? Prozaicky si to samozřejmě zdůvodňuji tím, že mě pálí horké placky a já je přece potřebuji někde v klidu sníst! V přístavišti plném lodí všech velikostí si sedám na kraj dřevěného mola, dívám se, jak probleskuje hladina moře v mezerách jachet a vychutnávám jak nezvyklé jídlo, tak nezvyklou atmosféru. Času mám spoustu a vůbec, ale vůbec nic mi nechybí. Přístavem se líně loudá odpolední horko a já z něj začínám být skoro namol. Namol na molu. Mol je namol na molu. Na molu je namol mol … takovéhle myšlenky, to už snad skoro vypadá na úpal! Rychle si omývám spánky a obličej, a protože je mořská voda slaná, začínám slzet. Říkám si „neplač, děvče, na světě je krásně“. Horký vítr všude kolem smyslně muchlá plachty a já začínám toužit, aby mě někdo držel aspoň kolem ramen. Zatraceně dobře vím, že tohle není dobré rozpoložení a tak se rychle zvedám, nekonečně ospalá proplouvám po dřevěných chodníčcích mola mezi jachtami a vítr mi jemně hladí tváře a suší slzičky. Vycházím z jachtařského klubu a rázem se ocitám v úplně jiném světě, v jiné realitě, plné chvatu. Vydávám se k pumpě Shell, kde máme v 16,30 sraz u zaparkovaného busu. Cestou si ještě na pouličních hodinách stačím všimnout, že se teplota stále ještě drží pacičkami na dobrých 24°C. Chlapi jsou už na místě a domluvení, že chtějí vidět večerní život v Riu. Nic proti tomu. Souhlasím a tak tedy vyrážíme. Náš Ford není sice dospělý autobus, ale osobáček taky ne a tak je pokaždé trochu problém, kam s ním. Tentokrát se nám daří šikovně zaparkovat v jedné boční ulici vedoucí na Copacabanu, přímo naproti pizzerii. Jen vylezeme, už žasnu. Mladý kluk tu zrovna předvádí, jak umí perfektně zacházet s těstem na pizzu při jeho roztahování do veliké, tenké placky. Když se na něj do sytosti vynadívám, pokračuji s chlapy v nahlížení do restaurací a cukrárniček, až se dostáváme na vlastní Copacabanu.
Stíny se už značně prodloužily, ale i tak je tady živo. Na plážích se hraje volejbal a spousta lidí se prochází na promenádě. Cítím, jak se kolem šíří libé vůně voňavek, různých krémů, ale i pižma. Pomalu se rozsvěcují světla, v 18 hodin je stále ještě teplota 22°C. Ven začínají chodit ti, kteří chtějí venčit psy. Nafintěné paničky vedou své miláčky na vodítku, jiné jsou oblečeny jen tak „halabala“ a psy nechávají dělat to, co se jim zrovna líbí. Můj známý tvrdí, že pes a pán jsou si podobní, až stejní. Tady mu při zkoumání podobností místních psů a jejich paniček musím dávat za pravdu. Na některé psy mlaskám nebo na ně volám, aby přišli blíž. Naznačuji, že jim něco dám - no prostě je matu tak, že neví, zda mají jít za mnou nebo za paničkou. Škádlení se mi líbí a mám legraci z toho, jak jsou nerozhodní. Teda, ti psi!… Sedím na kamenné lavičce na rozhraní pláže a promenádního chodníku z barevné dlažební mozaiky. Chlapi jdou na pivo do předzahrádky jedné z mnoha restaurací, protože „okounění“ tak, jak si ho představuji já, je příliš neuspokojuje. Jenže to, že mě opustili, neznamená, že tu umřu sama. Spíš naopak! Jak sleduji hemžení na promenádní třídě, stačím postřehnout, že mě upřeně pozoruje vcelku zajímavě vypadající Kariočan. Jen moji společníci zmizí z dohledu, objevuje se vedle mě a já - nacházejíc se v dobrém rozmaru - se už po pár slovech rozhoduji, že se nechám „sbalit“. A proč ne? V té chvíli zapomínám na „své chlapy“ a přesunuji se s ním do malé restaurace u Laguny (Lagoa Rodrigo de Freitas), kde mě přesvědčuje, jak výborným jídlem je zdejší ryba. Nemám důvod být proti, takže souhlasím s jeho návrhem objednat si ji k večeři. Portugalsky neumím, proto s veškerými svými znalostmi španělštiny a angličtiny jen tak žvatlám páté přes deváté. Dojmů z cesty po Jižní Americe i z Ria mám dost. On je velice pohledný a navíc i dobrý společník, takže se dobře bavíme a řeč nevázne. O co mu jde, to mu lze dobře přečíst z očí, ale zatím mi to nevadí. Po chvíli nám na podnosu číšník přináší rybu a předvádí obřad servírování. Nejprve odstraní hřbetní ploutev, odkrojí hlavu a ocas. Pak oddělí horní polovinu, vyndá páteř, horní polovinu přiklopí zpět a takto vykostěnou rybu přendá na talíř, kde ji polije pikantní omáčkou. Přílohou jsou hranolky. Číšník přeje dobrou chuť a hodování může začít. Mezi sousty popíjíme víno a já ani nevnímám, jak čas letí. Náhle si začínám uvědomovat, že nemůžu jen tak odejít hned po večeři. A co budou dělat chlapi? Nic jsem jim neřekla! Jsem sice nervózní, ale ještě asi hodinu setrvávám v jeho milé společnosti. Je mi příjemně, báječně, skvěle! Nakonec se domlouváme, že mě doprovodí na místo, kde jsme se na Copacabaně setkali. Chlapi mají upito, pivo v nich žbluňká a jsou naštvaní, že já si klidně odejdu s někým cizím a je nechám „plavat“. Sice jsem se vrátila včas (jako kdysi v šestnácti – do 22 hodin), ale tohle jsem jim ještě za celou cestu neudělala! S příjemným společníkem se loučím a nastupuji do busu, který za hlasitého mlčení vyráží směrem na pláž Paria da Barra da Tijuca, kde máme naplánováno přenocovat. Projíždíme přes celé noční Rio, které vnímám trochu ovíněnými smysly. To se nedá popsat, to se musí zažít. Zaparkováváme u malé benzínové pumpy v odstavném pruhu uprostřed silnice. Vlevo za pobřežním chodníkem je vidět osvětlené bílé vlny moře, vpravo je celá řada malých domků, parčíků, restaurací, hotýlků a barů. Moji společníci usedají za odstavený bus na trávníček uprostřed silnice a „jako jeden chlap“ do sebe svorně lijou víno, které prokládají kořavkou - tedy třtinovým rumem. Všichni čtyři na mě mají stejnou, společně velkou zlost! Jdu si dovnitř lehnout a do usínání mi tiše šumí příboj moře.
Ale že ty chlapy taková „nevěra“ dokáže vytočit! A to, ačkoliv k žádnému z nich nepatřím. Celou tu dobu společně pouze cestujeme. No, ráno budou mít nejenom zlost, navíc i kocovinu. Vezměte si z toho ponaučení: To nejhorší je, že to ani nevěra nebyla …
 

Z pečeného kuřete obereme maso bez kůže a nakrájíme na malé kostky. Na stejně velké dílky nakrájíme ananas, jablka a tvrdý sýr a smícháme s masem. Přidáme jemně nasekané vlašské ořechy a zalijeme zálivkou z majolky a ušlehané šlehačky, do které po troškách podle chuti vmícháme citrónovou šťávu, sůl (šťávu z ananasu), mletý zázvor a strouhaný muškátový oříšek. A pak už jen vychutnáváme jak salát, tak život …


Autorka: Jiřina Štokingerová