Jak chutná Jižní Amerika - Rio de Janeiro

Ráno vstáváme za svítání, které jakoby vědělo, že není dílem pošmourného dne, ale stojí ve službách vyššího vládce - slunce. Jen ono smí každému zdejšímu novému ránu přidávat minuty světla a může svými teplými paprsky pobízet vše živé k oslavě nastávajícího dne.
Rio už je blízko, ta vidina mě přitahuje jako magnet a musím říct, že se opravdu těším. Jak tak pozoruji z okna krajinu kolem silnice, padne mi do oka „Brouk“, parkující u řeky a barvou téměř splývající s okolní vegetací. Z okna mu čouhají ženské nohy! Tak tady se to miluje hned po ránu!!! Láska nejspíš místo snídaně. Apetit po sexu je tu evidentně všude a že kolem panuje čilý provoz? Ááále, komu by to vadilo. Chvíli nato míjíme pomalu se plazící náklaďák, kde při pohledu do kabiny ztvrdnu. Mladá spolujezdkyně je zcela cílevědomě skloněna šoférovi do klína, a kdybych snad měla i jen náznak pochybnosti o tom, co právě intenzivně ochutnává, stačí mi jen zachytit ten známý, naprosto nepřítomný řidičův pohled do prázdna. U nás by se něco takového určitě klasifikovalo jako „těžké porušení povinnosti plně se za jízdy věnovat řízení vozidla“. Ale tady? V Riu si zkrátka dopřávají sex k snídani, obědu, k oběma svačinám a nepochybuji, že i k večeři!!! A to kdovíkrát večeří! Ale honem pryč od tohohle tématu. Už jsem zatraceně dlouho na cestách …
Rio de Janeiro je aglomerace s více než 9 milióny obyvatel, které zaujímá nádhernou polohu v dlouhém pásu mezi zelenými horami a modrým mořem. A teď trocha historie, …která nikoho nezabije, zvlášť když jde o město tak zvučného jména. Za své jméno vděčí Rio vlastně zeměpisné chybě. Guanabarský záliv byl objeven Evropany poprvé v roce 1502. Když tenkrát na Nový rok toto místo poprvé spatřili portugalští plavci, byli přesvědčeni, že je to ústí velké řeky, která vpadá do Atlantského oceánu, a proto místo pojmenovali podle toho: „rio“ znamená řeku a „janeiro“ leden – tedy Lednovou řeku. Teprve při dalším ohledávání jejich domnělých břehů se přišlo na to, že tu žádná velká řeka do moře nevtéká, že to jsou jen mořské vody v líbezném obklíčení mnoha set pahorků. Růst Ria je spojen se zlatem v Minas Gerais, s diamanty v minasgeraiských bystřinách a dolech. Z příkazů portugalských správců země bylo tehdejší město důkladně opevněno. Nejprve se jmenovalo Svatý Štěpán Riodejaneirský a bylo jedním ze čtyř center, z nichž vycházela expanze do vnitrozemí. Od počátku mělo město obrovský význam, zejména coby důležitý přístav. Vyvážela se odtud totiž cukrová třtina. Od 18. století sem navíc proudilo všechno již zmíněné minesgeraiské zlato a diamantové bohatství. Není divu, že se nakonec stalo hlavním městem místokrálovství. Ve své době tu fungoval i obrovský trh s otroky. Z toho vyplývá a dá se dnes říci, že díky míšení tu vznikly velice pohledné typy žen. Na počátku 19. Století, konkrétně v roce 1808, posílil významně pozici Ria fakt, že sem před Napoleonem uprchla portugalská královská rodina a zároveň se objevila první vlna evropských přistěhovalců. Rio bylo hlavním městem Brazílie téměř dvě stě let (1763-1960), dnes je po Sao Paulu druhým největším městem na východním pobřeží. Pobřežní pás je tady v průměru jen 100 kilometrů široký, protože krajina od moře prudce stoupá. Je zajímavé, že i když pobřežní pás zaujímá jen 7,7% brazilského území, žije zde 30% obyvatel země. To je výsledek historického vývoje i přírodních poměrů - hory ve vnitrozemí jsou až 2700 metrů vysoké. První portugalští přistěhovalci začali obdělávat úrodnou půdu při pobřeží obvykle tam, kde právě přistáli. Tuto oblast pokrýval původně přímořský tropický prales, ale velká jeho část byla během staletí vymýcena.
Měla bych se přiznat, že jsem v Riu už byla. Tentokrát sem ale nepřilétám, nýbrž přijíždím po dálnici a dělá to na mne dojem, jako by od té doby město poporostlo v přesně stejném duchu, v jakém bylo kdysi založeno - tj. živelně a neplánovaně. Po několikáté si opakuji, jednou nevěřícně, jednou s vykřičníkem: „Jsem zas v Riu!“ Nevěřila bych, kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že se tu opět ocitnu …Už jednou jsem se při vjezdu do tohoto krásného přístavního města nechala přesvědčit o tom, že „Bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den stvořil Rio“. Tak to aspoň tvrdí místní obyvatelé a gigantická socha Krista nad městem jako by to dokazovala. A nyní jsem tomu opět ochotná uvěřit. Podruhé …:-) Obchodní centrum, kde jsou soustředěny kanceláře leteckých společností, bank, velvyslanectví a cestovních agentur je ve dne plné života, zato v noci absolutně liduprázdné. Tady se kdysi nacházelo původní osídlení, takže většinu muzeí a koloniálních památek člověk najde právě zde. Museo Nacional (původně rezidence „Jeho imperátorské Výsosti“, zasazená do venkovského prostředí) je dnes přírodně historické muzeum. Nádherně zrestaurovaná budova Museo da República & Palácio do Catete z let 1858-66 nyní slouží jako Muzeum umění. Teatro Municipal (sídlo městské opery od roku 1905) bylo zrenovováno podle vzoru Pařížské opery. Naproti opeře mám možnost pozorovat, jak se čistí skla mrakodrapů. Čistič je zavěšený v jakémsi koši a zvenku čistí celou budovu. Jak dlouho mu to asi trvá, než ji vyčistí shora až dolů? To je nějaká plocha skel! Poté nacházím katedrálu Catedral Metropolitana, prohlížím si ji zvenku i uvnitř a nato se dál proplétám rušnými ulicemi plnými aut a lidí. Zastavuji u stánků s tarjeta - pohlednicemi, na nichž jsou zachyceny nádherné záběry na Rio. Některé si z té spousty tarjetas vybírám, protože je chci poslat svým známým. Musím se samozřejmě krotit, protože se líbí mi skoro všechny. Pak vcházím do informační agentury, kde mi příjemná hezká Brazilka přináší mapku města a já se znovu vydávám do ulic. Všude je spousta lidí, ale je mi mezi nimi dobře, nemám strach a usmívám se na celý svět kolem. Při pohledu na pouliční hodiny zjišťuji, že je v poledne a teploměr ukazuje 33°C, což znamená, že teplíčko tu panuje skutečně pěkné. To je něco pro mě! Křižuji centrem křížem krážem, fotografuji staré i nové v těsném sousedství. Pod vysokým mrakodrapem stojí starý kostel, do něhož vcházím, abych si svlékla punčocháče, ve kterých je mi šíleně horko. Tady na lavici v tichu a chládku píšu pohledy. A pak znovu do ulic. Míjím zajímavé stromy, kterým visí na jakýchsi chlupatých provázcích zvláštní plody v podobě hnědých koulí. Člověk by nevěřil, co je na světě prapodivných rostlin! Hledám poštovní schránku - jsou umístěny na ulicích při chodníku - abych do ní vhodila napsané pohlednice. Procházím tržnicí, kde je obvyklý všehochuťový mumraj. Kupuji si banán, chlebovou placku a pomerančovou šťávu s guaraná. Sedám na kamennou lavičku a bleskurychle si připravuji chutňoučké občerstveníčko: skvělý „banana sendvič“, k němuž ucucávám brčkem lahodný nápoj.
Je mi báječně. Nastavuji se slunečním paprskům a vstřebávám atmosféru Ria, které mi nabízí na každém kroku pohled na čokoládová těla mulatek. Ty k Riu totiž neodmyslitelně patří. A nyní poznámka pro pány: nemusí zůstat jen u toho pohledu! Takže ochutnávejte život.
A zkuste ochutnat i následující dobrůtku. Vychutnávejte si ji zvolna, pomaloučku a s prodlužovaným požitkem, jako já to dnešní polední jídlo, kořeněné paprsky slunce.

Červenou řepu okrájíme a jednu její polovinu nastrouháme na jemném, druhou na hrubším struhadle. Promícháme s hladkou moukou, kořením a se solí ve směs, ze které jdou uhníst kuličky o průměru asi 3,5 cm. Rozpálíme olej, vložíme kuličky na drátěné síto, ponoříme do oleje a smažíme nejprve zprudka, aby se vytvořila křupavá kůrka, potom zvolna do propečení. Kuličky necháme okapat na papírových ubrouscích. Cynik by nejspíš ryze nejihoamericky prohodil: „Hoďte to friťáku!!!“


Autorka: Jiřina Štokingerová