Jak chutná Jižní Amerika - Rio Paraná

Krajina kolem je sice obydlená, leč placatá a nedozírná. Řeklo by se nuda, ale já okolí přesto zvědavě okukuji. Jak projíždíme podél ohrad s dobytkem, dají se na rančích přečíst nápisy CARNICERÍA, což znamená řeznictví. Chlapi se tváří nic moc, já se při jízdě zabavuji pozorováním všeho, co vidím z okna. U jedné z farem míjíme na podstavci vystavený stařičký traktor. Panečku, to jsou na světě blázni! Vystavovat si takový orezavělý stroj. Okamžitě se mi vybaví, že i u nás doma jednoho takového milovníka starých vehiklů znám a při vzpomínce na něho se usmívám.
Zemědělské stroje na zdejších farmách jsou odstavené kdekoliv kolem stavení. Prostě všude, kde s nimi zastavili. Za jízdy dokonce stačím postřehnout, jak k nim mají na jedné z plochých střech vyskládané náhradní díly. Přijde mi to chytré - ve vlhku na zdejší podmáčené zemi by určitě rezavěly rychleji! Rančeři jezdí vedle silnice na koních. Pastviny jsou tu sice mokré, ale přesto se na nich pase spousta bílých krav. Náhle sebou všichni trhneme. V kabině až potemnělo, jak nad námi přeletělo velké hejno zrzavých ptáků. Nestačila jsem postřehnout, co byli zač, ale bylo jich dost! Cestu začaly lemovat už i palmové háje. U strážního domečku nás zastavuje Policia Chaco. Jednak provádí kontrolu, ale - a to hlavně - vybírá současně platbu za používání silnice. Pro náš bus to tentokrát stojí 3,40 argentinských pesos. Po obou stranách silnice se objevují v hojné míře palmy, míjíme Charadal a míříme dál směrem na Resistencia. Protože se ocitáme v blízkosti Paraná, uzavíráme mezi sebou sázky, jak je tady řeka široká. Při vjezdu na most začínáme měřit a než přijde druhý břeh v Corrientes, ukazuje tachometr 2400 metrů. Takže skoro dva a půl kilometru …
Bez Paraná by nebyla Argentina Argentinou. Po jejím toku se v dávných dobách pronikalo do jihoamerického vnitrozemí a pro tehdejší dobyvatele bylo nejdůležitějším úkolem najít spojení mezi obrovskými poklady stříbra v zemi a ústím La Platy. Po Paraná také pluli jezuitští misionáři, aby zkoušeli indiány změnit v pokorné křesťany. Po Paraná plují obrovské náklady dodnes: nahoru proti proudu se přepravují průmyslové výrobky ze zámoří, dolů pak teče bohatství země. My směřujeme pořád na východ. Rio Paraná tady tvoří hranici mezi Argentinou a Paraguay. Kolem řeky vidím pracovat zdejší chlapy, kteří se sekyrami vysekávají stromy a vrší je na hromady. V této oblasti se vyskytuje mnoho objektů na prodej, často čtu cedule s nápisy VENTA. Místy jsou vidět taky pomerančovníkové háje a u obydlí velikánské krotony. Ovšem úplnou samozřejmostí je skutečnost, že u skoro každého domku stojí vysoká tyč s upevněnou televizní anténou. U jednoho stavení si všimnu úplného durmanového houští. Rostlina má obrovské trubkovité květy v různých barvách, podle nichž dostala lidový název královské (či andělské) trumpety. Jedno poupě nese až 7 květů, které se otevírají ze strany nahoru, jako když oranžovo-fialový pták zvedá zobáček, kterým něco dobrého slupnul a souká si to dál do chřtánu. Tyto zajímavé, navíc úžasně vonící květy, dosahující délky 15 až 45 cm, se mi od té doby, co je znám, nemírně líbí. K durmanům by ovšem neměly mít přístup malé děti, protože jsou velmi jedovaté! Ale tady na to rozhodně takhle nepohlížejí, jelikož rostou téměř u každého stavení. A v domku bydlí nějaká rodina, která děti určitě má. Od obzoru k obzoru není nic jiného než rovina, rozkládající se v nadmořské výšce 200 metrů. V mokřadlech kolem silnice se kromě volavek brodí také krávy, kterým sedí na hřbetech ptáci „klofáci“ a vyzobávají jim cizopasníky. Potom ve vodě zahlédnu i krávu ležící, ale už bez života. Chcípla. Zbystřím a uvažuju, jak se vůbec krávy můžou pást ve vodě? A nezebou je nohy? To tedy nevím a zeptat se jich nemohu. Nicméně brouzdat se po kolena ve vodě? To mi spíš přijde vhodnější pro čínského vodního bůvola, než pro jihoamerickou krávu! Ale určitě tomu nerozumím, není to můj obor. Pochopitelně se v této oblasti mokřadel vyskytuje mnoho brodivých ptáků, a co už se mi líbí míň, je skutečnost, že zdejší vlhké prostředí je určitě ideální líhní pro komáry. Silnici z jedné strany ohraničuje rákosí, ale po chvíli tuto scenérii střídají eukalyptové háje, pak opět mokřadla, nato louky, a zase mokro a tak pořád dokola …
Zastavujeme v Ituzaingo u pumpy Shell, abychom si mimo jiné zašli i na záchod. Zvláštní mi přijde používání tekutého mýdla, které je ve flakonu, jakým se dřív rozprašovala kolínská u holiče. No, to jsou mi věci. Na parkovišti vedle nás tankuje dlouhatánský náklaďák s dobytkem. Nejspíš zvířata vezou na jatka. Než se rozjedeme, zkoumám zvědavě aspoň trávu, když už tu nic zajímavějšího neobjevuji (a co také u pumpy zajímavého čekat?). Zjišťuji, že v Argentině má jiný tvar než u nás. Vytváří samé malé, jakoby jitrocelové lístky. Pokračujeme po rovné asfaltce, vybudované jen asi půl metru nad úrovní mokřin na jedné straně, která na straně druhé v přiměřené vzdálenosti sleduje řeku. Pasáci krav shánějí na koních dobytek a od kopyt jim stříká voda, což mi přijde dost neobvyklé. Konečně projíždíme Posadas a to znamená, že se už ocitáme na severu Argentiny. Město zkropil déšť, louže mají červenou barvu i bláto je červené a barvu bláta bude mít i náš bus. Krajina začíná být mírně zvlněná a lesnatá. Jak polykáme kilometry, objevují se pily, zpracovávající dřevo a je cítit kouř. Pálí tady piliny nebo vyrábějí dřevěné uhlí? Přibývá listnatého lesa, hojně tu však rostou také borovice, ale i palmy jsou zde rozšířeným stromem. Na pastvinách se začínají vyskytovat neobvyklé kopice, vysoké až ke kolenům. Jakmile si jich všimnu, okamžitě mě začínají zajímat. Vypadají jako obrovské krtiny. V protisměru přijíždí autobus EXPRESO RIO PARANÁ, s nímž se na silnici za vydatného houkání míjíme. Potom zastavujeme v Ruinas del San Ignacio Mini - jezuitské misi. Je to fajn se chvilku projít a protáhnout si nohy. Zastavení využívám k průzkumu! Nedá mi to, abych si zblízka neověřila, co ty vysoké krtiny ve skutečnosti jsou. Šťourám do nich zvědavě (klacíkem na šťourání do vosích hnízd, který člověk má mít vždycky u sebe) a hele, jsou to termitiště! Takže pryč! Raději vzhůru do uliček mezi obchůdky. Svou pozornost teď místo termitům věnuji řezníkovi, který právě pásovou pilou zručně rozřezává pořádně velkou kravskou nohu. V tu chvíli si uvědomuji, že vlastně nevím, jak by to asi s takovým flákem masa mohl dělat jinak. Nožem? To nejspíš ne, leda tak sekáčkem nebo možná i sekyrou s dlouhým topůrkem.  Lovím foťák, ale záběr se mi nedaří. Jak zmáčknu, řezník vždycky zmizí za pilou a ani po třech pokusech nedokážu odhadnout, jestli je to pokaždé jen náhoda anebo uhýbá schválně. Prohlídka mise netrvá dlouho a jede se dál, tentokrát až do Jardin America, kde chlapi připravují večeři. Nejsem moc nadšená, pánové už zase hodlají podávat ohřáté párky s chlebem. Není čas na vyvařování, jelikož se potřebujeme dnes dostat co nejdál k brazilské hranici, chápu. Ale párky každodenně, to zrovna nemusím. Než se ohřejí, courám na parkovišti kolem vozu a zjišťuji, že všechna místní nákladní auta mají po celé délce levého boku obrysová světýlka modrá, po pravé straně oranžová a jen zadní světla jsou - jak je obvyklé - červená. Takže osvětlení náklaďáků v Argentině připomíná v noci tak trochu označení letadel. Do „Přístavu naděje“ (Puerto Esperanza) přijíždíme s nadějí, že zítra už bychom malý zbytek cesty k vodopádům na argentinsko-brazilské hranici snadno zvládli snad i pěšky.
Ať už děláte cokoliv, nakonec vždycky zjistíte, že nejrychlejší a nejméně vysilující je spolehnout se na vlastní síly a schopnosti. Takže se pusťte do přípravy následujícího pokrmu s přesvědčením, že na tom nic není, že to klidně zvládnete i bez cizí pomoci. Aneb, jak radí jedna má známá: Udělejte si to sami!

Příprava náplně: Jemně nakrájenou cibuli zpěníme na oleji, přidáme na drobné kostičky nakrájené (nebo hrubě umleté) jehněčí maso, osolíme, ochutíme mletým pepřem, majoránkou a podusíme. A nakonec přidáme sekané ořechy a zelenou petržel.
Těsto vypracované z uvedených surovin vyválíme na plát asi ½ cm silný a obrácenou sklenkou z něj vykrájíme kolečka o průměru asi 5 cm. Do jejich středu vložíme asi tak lžičku masové náplně, těsto přehneme a jeho okraje pomocí vidličky uzavřeme. Potřeme rozšlehaným vejcem a usmažíme v rozpáleném oleji. Určitě je to lepší, než ohřáté párky…:-)
 
Autorka: Jiřina Štokingerová
Foto autorky: Cataratas del Iguasu - vodopády - Argentina - jeden z nejpůsobivějších divů světa