Jak chutná Jižní Amerika - Santiago del Estero
Ráno je v Termas de Rio Hondo ošklivě. Měli jsme sice v úmyslu okusit teplou přírodní lázeň, jenže ve velké mlze jsme se jen velice těžko orientovali při hledání termálních pramenů. No a v závěru jsme nakonec od původního nápadu upustili. Hned vám povím z jakého důvodu.
Představte si vanu - sice vykachlíčkovanou, tak o velikosti kádě na máchání prádla v panelákové prádelně. Do ní se nejdřív napustí voda a pak dovnitř naleze tolik lidí, kolik se jich tam vejde. Sedí tam jeden vedle druhého a ještě se na sebe mačkají. A za tenhle „grupensed“ ještě máte platit! Ač čtyři mužští plus ženská (tedy já), rozhodujeme se jako „jeden chlap“, že tohle mít nemusíme. Mezitím se mlha rozplývá a my odtud odjíždíme alejí okrasných pomerančovníků. V tomhle kraji jsou kromě oněch pramenů, zajímavé také ploché střechy domů. Na jedné z nich vidím pobíhat velké psy, kteří hlídají dům. Na jiných mají pro ozdobu labutě (nejspíš ze sádry). Tento labutí námět se vyskytuje ve zdejším městečku hojně. Připomíná mi to barevné trpaslíky u nás, až na to, že ti nebývají po střechách. A ještě tu mají nezvyklé odpadkové koše. Jsou na stojanech, dost vysoko od země a tvoří nízkou, poměrně širokou ohrádku ze železného mřížoví. Teprve v ní jsou pak v igelitových pytlích odpadky. Nejspíš je to proto, aby odpadky po okolí neroztahovali volně pobíhající psi.
V okolí teče hodně řek. Řeky Rio Salí, Rio Seco, Rio Chico a Rio Gastona vtékají do vodní nádrže (embalse) Rio Hondas, z níž za Termas de Rio Hondo vytéká řeka, jmenující se Rio Dulce, o které by se dalo říci, že je něco jako obdoba naší Berounky, která také za Plzní vzniká soutokem čtyř řek. Přejezd naším busem do Santiaga del Estero netrvá dlouho. Je nejstarším městem v Argentině. Bylo založeno v roce 1553 a má dnes 150 000 obyvatel. Dříve bývalo hlavní zastávkou na cestě do pamp k bolívijským dolům a nyní jeho ekonomiku drží zejména pěstování uměle zavlažované bavlny. Téměř všechny domy mají v oknech mříže. Jestliže je před domkem zděný plot i ten má na své zdi ještě nástavec z kovových mříží - a to dost vysokých. Utvrzuje mě to v domněnce, že tady moc bezpečno není. Proč by si jinak takhle ochraňovali svůj majetek? V ulicích se mi líbí velikánské fíkusy, kterým se tu evidentně daří. Ale rostou zde i pomerančovníky. V zelených korunách jim svítí oranžové koule, ale pozor, nejsou to plody jedlé. Jedná se o pomerančovníky pouze a výhradně okrasné! Já jsem ale spíš na ty chutné, jedlé. V některých čtvrtích jsou ke spatření luxusní sídla, jenže za cihlovým plotem. Jedno takové má po obou stranách vstupního schodiště zídky z vyspárovaných cihel a na nich osvětlení - nádherné, kulaté lampy. Z nádvoří uvnitř vyčuhují za zdí palmové koruny. Tomu, že by tady bydlel nějaký chudák, to rozhodně nenasvědčuje! Docházím ke katedrále na nedalekém náměstí. Je zde mnoho stánků a jako obyčejně - prodejci tu nabízejí kdeco. Zastavuji se u začouzené pece, která je na dvoukolovém voze. Pohledný Argentinec sází na lopatě do jejích útrob plechy s pečivem. Otvor přiklopí dvířky, vypadajícími jako přepůlená poklice. Aby na pec v případě deštivého počasí nepršelo a déšť nesnižoval teplotu, má nad ní plechovou stříšku. Za pecí se vrší hromada různě dlouhých větví coby otop. Před ujížděním je pec zajištěná tak, že má kola založená kameny.
Je to, panečku, podívaná, sledovat počínání pekaře v akci! Asi je výhodnější mít pec zaparkovanou přímo na náměstí, než pečivo každý den dovážet. A mistrovské divadlo přímo před zákazníkem - co může být lepší reklamou, že?!! Prohlížím si hezouna pekaře a obcházím ho dokolečka, abych mohla udělat snímek. Je zaujatý svou prací, určitě ho ruším, ale to jsem prostě já. Zkouším z něj vytáhnout, co je to za těsto, ze kterého své pečivo dělá. Sděluje mi, že patata pasta es apetitoso a já s ním musím souhlasit, protože tři plněné rohlíčky z bramborového těsta za 1 peso chutnají skutečně excelentně. Je to opravdu hezký chlap, proto ho mezi pojídáním rohlíčků se zájmem pozoruji. Mé „pošilhávání“ mu samozřejmě neujde a v tu chvíli se při svém „předvádění se“ snaží být obzvlášť perfektní. Jenže znáte zákon schválnosti - zavadí o rozpálený plech! Zasykne esto es la vida („todle je ale život!“) a tak raději rychle mizím k vedlejšímu stánku. I tady je na co koukat! Tlustá žena tu namáčí jablka v jakési červené sladké polevě a pak je obaluje v pražených kukuřičných zrnech. Pamlsek je to opravdu neobvykle vypadající! Pokračuji v prohlížení obchodů. Objevuji jeden, kde mají krásné a přitom velmi zlevněné boty. Lákají mě, jenže když už se pro jedny z nich rozhoduji, nemají moje „Popelčino“ číslo. Nejspíš tu tak malé velikosti asi vůbec nevedou. Zastavuji se na chvilku v informačním středisku, kde mě místní televize rozveselí, až mi tečou slzy! Z ní se totiž dozvídám, že v Buenos Aires je teplota 16°C, ale mlha s 97% znečištěním ovzduší, tedy „sajrajt“ - jak by to nejspíš okomentoval Ivan Mládek. Co že mě na tom tak rozesmálo? No ono totiž „Buenos Aires“ znamená „dobrý vzduch“…V ulicích kolem náměstí rostou hodně mimózy a všude, kde to jde, se na slunci vyhřívají velcí psi. Přímo uprostřed křižovatky, na vyvýšeném záhoně spí hned dva. Jdu se podívat do Mercades a než tam stačím dorazit - další pes! Schoulený ovčák si klidně spí ve velkém hranatém květníku a určitě se mu zdá honicí sen. Ve spaní mu cukají nohy …Tržnice není daleko od náměstí. Když ji srovnávám s tržnicemi třeba v Peru, musím přiznat, že jistý rozdíl je tu vidět. Co vidět, cítit! Tady vás totiž nepronásleduje puch z masa. Zdejší maso není od krve, oddělení s masem nesmrdí. Převážně jsou tu vidět stažení králciy, kůzlata nebo jehňata.
Najednou mě oslovuje nějaký chlap a nabízí mi cigára z plantážového tabáku, balená v kukuřičném listu. Neodolám a nějaká kupuji. V tom okamžiku jsem na chvíli tisíce kilometrů daleko a představuji si, jak je při vítacím posezení vykouříme společně s mými přáteli, až se vrátím domů. Po prohlídce středu města se s chlapy rozhodujeme, že je potřeba zajet k nějakému supermarketu, abychom nakoupili potraviny. Nacházíme ho na okraji města a zároveň si zde dopřáváme předčasnou večeři. Protože se pokud možno řídím zásadou, že v Jižní Americe může zhýčkaný Evropan bez obav jíst jen to, co lítá nebo plave a to ještě po důkladné tepelné úpravě, rozhoduji se nakonec pro pollo. Dávám si kuřátka jen čtvrtku, za přílohu si vybírám zeleninový salát a bagetu. Chutná mi to samozřejmě náramně! Dojídáme, nastupujeme, a když náš věrný Ford jako obvykle poslušně naskočí, město opouštíme. Širokou řeku Rio Dulce přejíždíme po mostě, vedle kterého vede souběžně most druhý, po němž jezdí železnice. Stačí pár metrů a za městem už jsou vidět domky, které se od přepychových rezidencí Santiaga del Estero velice liší. Chatrče postavené z bedniček, plechu a jakéhokoliv materiálu, který byl zadarmo po ruce, svědčí o neuvěřitelně nízké životní úrovni jejich obyvatel. Ale takový je tady život všude a člověk si to nesmí brát, nesmí na to myslet, protože všem těm lidem by stejně pomoci nedokázal, ani kdyby byl milionářem…
Naším busem pokračujeme v jízdě rovinou, porostlou keři a stromy. Chlapi podle výškoměru umístěného na palubní desce hlásí, že tady je nadmořská výška 340 metrů. Malé zpestření na silnici rovné jako podle pravítka zapříčiní kozy, které se po ní rozhodly taky špacírovat. Protože troubení na ně vůbec nepůsobí, musíme mezi nimi doslova prokličkovat, takže karosérie sebou cloumá ze strany na stranu. Jakáže jsou to slova v písni „Za císaře pána a jeho rodinu?“ Hercegovina lautr rovina? Napadá mě, že nebýt to na Balkáně, mohlo by to být klidně tady. Je to tak strašná nuda, že jako vybočení z jednotvárného pohledu do krajiny jsem schopná uvítat třebas jen prasata, co se rochní hned vedle silnice, či vánoční hvězdy, které tady rostou všude. Jen jsou vyšší než já.
Je dobře mít rovnou páteř a jít životem vzpřímeně, i když ne s nosem příliš moc nahoru. Jsou ovšem okamžiky, kdy byste měli sklonit hlavu. Třebas ve chvíli, kdy si pracně a s láskou připravená pochutina zaslouží poklonu …
Carne en chilli
250g barevných fazolí
700g hovězího masa na dušení
80g slaniny
2 cibule
4 stroužky česneku
2 lžíce papriky
2 zelené a 2 červené papriky
2 feferonky
4 rajčata
2 lžíce rajčatového protlaku
100g klobásy (eventuelně salámu)
2 vejce natvrdo
petrželka
oregano
sůl
Přebrané, propláchnuté a namočené fazole uvaříme do měkka. Očištěné, opláchnuté maso nakrájíme nadrobno. Na části slaniny zpěníme jemně nakrájenou cibuli a česnek, přidáme maso, osmahneme, doplníme paprikou, solí, podlijeme a dusíme téměř do měkka. Očištěné, opláchnuté a jader zbavené papriky nakrájíme, přidáme i s oreganem k masu a dodusíme. Doplníme fazole, protlak, zředíme horkou vodou a podle chuti dosolíme. Na zbylé slanině osmahneme na nudličky nakrájenou klobásu, kterou přidáme k zhoustlé polévce. Podáváme s vařenými vejci a dozdobíme posypáním jemně nakrájenou petrželkou. Je to dobrota!
Autor: Jiřina Štokingerová
Foto autorky: Pojízdná pec v Sant. del Estero, vedle kopce dřeva na přikládání