Jak chutná Jižní Amerika - SAO PAULO

 …je největší průmyslové středisko Brazílie. Je zde soustředěno 50% celkového průmyslu země a sídlí zde také 35% bank. V očích Jižní Ameriky je městem činu a dnes je na hony vzdálené misionářské osadě, kterou zde v roce 1554 založili jezuité.
Až do konce 18. století to bylo malé provinční středisko. Teprve s příchodem kávovníku a počátkem jeho pěstování se začal datovat rozkvět zemědělství a s tím spojený nárůst počtu obyvatel. Celé okolí je díky úrodné červené půdě známé jako zemědělský zlatý důl a je to zejména káva, které se tu opravdu daří. Díky bohatství z jejího prodeje se Sao Paulo před zhruba 100 lety začalo nesmírně bouřlivě rozvíjet, což mělo vzápětí za následek i rozvoj průmyslových odvětví. Z Evropy začalo přicházet mnoho přistěhovalců a ti s sebou přinášeli zručnost a podnikavost.
Celá městská aglomerace má dohromady pro našince nepředstavitelných 18 miliónů obyvatel - z toho jen Sao Paulo samotné jich má téměř 10 miliónů a je tak největším městem jihoamerického kontinentu vůbec. Ohromný růst a masová migrace lidí z celé Brazílie působí totální chaos v dopravě, nedostatek bydlení a značné znečišťování ovzduší. Do okrajových čtvrtí Sao Paula přijíždíme v 8,15 hodin. Chci upozornit, že teplota po ránu je tady 14°C. Pod silničními nadjezdy se k betonovým pilířům tisknou chatrče z plechu a bedniček. Také na okraji města - na kopci za řekou - je namačkaná jedna chatrč ke druhé. Připomíná mi to „kasbu“ ve starých částech měst arabského světa. Z ústí rour tečou splašky rovnou do řeky. Slumy jsou prostě na všech kopečcích okolo. Zatímco slunce usilovně „maká“ a snaží se prodrat skrz mlhu a smog, projíždíme pod nadjezdy, které jsou mnohde i ve dvou patrech nad sebou. Po řece líně plavou naložené nákladní lodě a vpravo od silnice jsou opět vidět slumy. Děs a hrůza! Všechny mosty a nadchody tu mají svá jména. A taky svá grafiti. Jsou zmalované, zohyzděné a zrovna tak i všechny okolní domy, továrny a ostatní budovy. Dojem je strašný. Některé budovy mají světlou omítku postříkanou černými čmáranicemi sprejerů až do výšky třetích pater. Je to hrozně ošklivé. Projíždíme předměstím. Těsně při vysoké zdi, která ohraničuje továrnu, mají prodejci rozložené své pojízdné krámky s jídlem a ulicí se šíří rozličné vůně. Tady, v téhle končině se nachází pohromadě snad všechny podniky, mající co do činění s brazilským automobilovým průmyslem.
Pořád nejsem schopná přesně rozpoznat, jestli je tu mlha nebo smog. Slunce ne a ne skrz šedou deku prorazit, takže to je spíš ten smog. Klima Sao Paula je zamořené - vládne tu to, čemu se říká inverze vzdušných vrstev. Zasviněný, nedýchatelný vzduch se drží při zemi a nemá šanci se zvednout a rozplynout se ve vysokých vrstvách atmosféry. Zeleň ve městě je vzácná. Zas a zas jsou při silnici vidět chatrče bez oken, splácané z plechu, papndeklu nebo bedniček. Dveře nahrazuje pytlový závěs nebo jen přiražená krabice. Naštěstí se tu nacházejí i protiklady - hezké několikapatrové domy, mající na střechách posledních poschodí zelené stromy, okrasné keře i celé zahrady. Kromě ovzduší je další neveselou kapitolou voda. Její čistota (nebo přesněji nečistota) a nedostatek - to jsou současné největší problémy Sao Paula. Hned potom následují přeplněné ulice a dopravní chaos v nich. Proplétáme se městem jen velmi pomalu. Tady se lidé chodící pěšky pohybují obvykle rychleji než motorizovaní. Nečekaným překvapením, které doslova bije do očí, je záplava Japonců. Je jich tu kolem čtvrt miliónu a jsou hlavně okolo předměstí Liberdade - v obchodech s orientálním zbožím, v kinech, která mají japonská jména a promítají japonské filmy, v hotelích i barech... Potkáváme je coby úslužné obchodníky s ovocem a zeleninou na předměstské tržnici. Jejich výpěstky jsou unikátní. Například takový pon-kan, pomeranč, který je veliký jako dětská hlava! Místní mu tady říkají tangerina, protože původem pochází z Tangeru. Japonci tuhle původně mandarinku křížili se stále většími pomeranči a snad i citrusy, až z toho vypěstili obra, že by jim Mičurin záviděl! Není to ale ojedinělá výjimka. Obdobně to umí s jahodami, všemožnými druhy zelenin, se saláty a bůhvíčím ještě. Je tu hrozný shon a chaos. Nechtěla bych tady žít ani za nic na světě. Mám nepříjemný pocit z té hrozné spousty lidí, proplétajících se mezi auty a stánky. Pořád se na mne někdo mačká a tlačí, strkání přichází z každé strany. Jsem z toho nervózní, a proto navrhuji zajít někam na kávičku. Vždyť kde jinde, než v Sao Paulu by člověk našel kávu pravější? Usedáme v cukrárně ke stolečku, a když upíjím šálek připravený po brazilsku, vybavuje se mi výrok: „Brazílie – to je káva!“ Protože mi připadá zcela mimořádná, nechávám si její přípravu prozradit jedním hezkým, mladým Brazilcem (a proč ne?) Na šálek dobré kávy se musí dát 2 lžíce kávy. Ale pozor! Nezalévá se, ale zavařuje jednou přerušeným varem, pak se nechá překapat, osladí se … a pije se jako nektar! Možná se na mne brazilský hezoun usmívá jen kvůli té projevené zvědavosti. Ale mohla by v tom být i oboustranná sympatie na první pohled, kdo ví? Já si v každém případě vychutnávám obojí - jeho kávu i jeho úsměv.
Padlo rozhodnutí, že už se o obtížný a zdlouhavý průjezd centrem Sao Paula nebudeme pokoušet, ale k výjezdu z města se odkloníme vpravo. Tudíž v příštích chvílích náš busík tápe podle mapy a kličkuje ulicemi… jé, tahleta je Syrská? a támhleta Libanonská?… až se konečně dostáváme k mohutnému dálničnímu přivaděči. Má 14 bran a nám nezbývá, než u jedné z nich zaplatit dálniční poplatek. Placené nájezdy na dálnici jsou v Brazílii dost časté a určitě se na nich živí dost lidí. Dopravní ruch je velice intenzivní a to i se všemi svými původními jevy. Těsně u silnice jsou vidět převrácené kamiony, jinde už jen vyklopené zboží - jako třeba rozbité porcelánové izolátory, nebo poničené obaly z krabicového vína. Samozřejmě jen ty prázdné, ze kterých víno vyteklo. Ty zdravé určitě někdo stihl včas „zachránit“, na tohle jsou tu lidi „šikovní“ jako u nás. Prašné cesty s krásným červeným zabarvením - tzv. okresky - odbočují z dálnice a mě fascinuje jejich barva. Barevnost Brazílie musí očarovat každého a s mým barevným vnímáním světa se mě to týká obzvlášť. Dojmy útočí ze všech stran. V úžasu obdivuji ohnivé stromy se soubory červených zvonkových květů, banány s nažloutlými až skoro zlatými trsy plodů, jacarandy s fialovými kvítky, papáje s visícími zelenými plody, fíkusy s krásnými obrovskými listy a stromy listnatého tropického pralesa, který s propletenými liánami tvoří neproniknutelnou stěnu hned vedle dálnice, kam lze vstoupit jen s mačetou. Nádhera! Protikladem vší té krásy je způsob, jak si své z přírody bere člověk a  automobil - jeho nejnovější, pouhých sto let stará hračka. Podél dálnice leží opuštěné vykuchané vraky. Dálniční násep se natrvalo vpisuje a někde dokonce násilně vřezává hluboko do původní krajiny. Tady jsou náspy vyskládané z jakýchsi obřích drátěných sítí, které naplněné kamením tvoří obrovské kostky. Připadá mi, že i stavební projektanti jsou v podstatě jen velcí kluci, kteří se od těch malých liší pouze velikostí kostek svých stavebnic. V San José de Campos projíždíme kolem mnoha velkých průmyslových hal, evidentně nepříliš starých, moderně vybudovaných na „zelené louce“. Obrovské haly se značkou VW prozrazují i mně, laikovi, že tady se vyrábějí Volkswageny. Celá tahle oblast je jedna velká průmyslová aglomerace. A všechno, nebo alespoň skoro všechno jen proto, aby stále víc zpohodlnělí lidé nemuseli chodit „po svých“. Ale dost žehrání, protože by to v téhle chvíli bylo z mé strany pokrytectví. Jednak jsem v úvodu říkala něco o tom, jak všechny dojmy a zážitky umožňuje cestování autem a ne letadlem - a kromě toho i teď, zatímco rozvíjím úvahy o vlivu motorizace na krásy brazilské přírody - koukám pohodlně z okna našeho ujíždějícího busu. Jedeme po dálnici BR 116 a před námi se objevuje Taubaté, kde v centru města trčí k nebi les mrakodrapů. Při dálnici, která vede jeho okrajovými částmi, jedou v zeleném pruhu dva jezdci na koních. Kolem silnice se nacházejí dýňová a fazolová políčka a tam, kde je víc vody i pole rýžová. Kde nejsou pole s obilím, tam rostou stromy, stromy a zase stromy nejroztodivnějších druhů a tvarů. Od palem vysokých a štíhle rostlých až po hybridní zakrslíky, skořicovníky, hřebíčkovce, vavříny a další mi neznámé stromy, které neumím pojmenovat.
Při průjezdu městečkem Aparécia koukám na obrovskou stavbu kostela, který je s ostrohem nad městem propojený mostem, pnoucím se přes střechy okolních domů. Tady si člověk musí připadat, že do kostela vchází po mostě přímo nebeském … Nezvyklé! Podél cesty se pořád objevují rýžová pole, lány kukuřice, políčka s fazolemi, pomerančovníkové plantáže, ananasová pole - podobně jako u nás pole se zelím. Tady zmíním, že nejlepší brazilská odrůda ananasu je abacaxi. Jedeme pořád po dálnici a v Guaratinguetá mohu pozorovat, jak přímo ve středu města - na plácku u kostela - pouštějí papírové draky! Za městem, na stráních hned vedle dálnice se pase dobytek mezi vysokými termitišti, které tvoří kopice sahající až do výše kolen. Jak se asi jmenují stromy, které mají bílé květy přímo na holých větvích? V 18,30 večer už je v těchto zeměpisných šířkách tma, zatímco ráno svítá až v 6,30 hodin. Čím blíž k rovníku, tím víc je tady délka dne s délkou noci v rovnováze - tedy 12 hodin na 12 hodin. Americký turista by řekl „fifty fifty“, zatímco český „halb und halb!“ Voltu Redondu projíždíme za tmy. Je to velké město, které má i letiště. Zastavujeme u pumpy  BR  LUBRITAX 24 h  EXTRA  TURBO, ale jen na nezbytnou dobu k natankování a na záchod. Potřebujeme ujet co nejvíc kilometrů. A tak pokračujeme v noční jízdě přes Barra Mansa, N. Iguacu až do Nilópolis, kde toho máme všichni dost. Hlavy nám padají na stranu a oči se zavírají únavou, proto končíme. Zítra je taky den.
 
Po takové túře nemá nikdo na pořádné vaření ani pomyšlení. A vlastně ani na jídlo. Takže si dáváme před tím, než zalehneme ke spaní, jen trochu lehkého ovocného salátu. Zkuste to taky …

Celý ananas vydlabeme tak, aby z něj vznikl košíček, který bude mít čupřinu ananasových listů na vrcholu držadla. Vespod mu seřízneme dno, aby dobře stál. V salátové misce smícháme na stejné kostičky pokrájenou dužinu ananasu, oloupaná jablka bez jádřinců, oloupané pomeranče a oloupané banány. Můžeme přidat i kandované třešně. Pak přidáme nahrubo nakrájené ořechy a rozinky. Je-li v salátu všechno ovoce čerstvé, musíme přidat ještě pomerančový džus. Chuť zvýrazníme džinem. Vše dobře promícháme a pak tímto salátem naplníme předem připravený ananasový košíček. Je-li ananas malý a nehodí se k servírování, nebo jste-li nešikovní a na vydlabávání košíčku si netroufáte, použijte ho jen jako dekoraci a salát podávejte ve skleněné misce. Zdobí se dle chuti šlehačkou.

Autorka: Jiřina Štokingerová