Jak chutná Jižní Amerika - Vodopády Iguazu (španělsky) - Iguacú (portugalsky)

Tohle ráno vstáváme brzy, čeká nás totiž ještě asi 70 kilometrů, které bychom chtěli ujet opravdu hodně rychle. Dnes jde o to, aby nám zbylo co nejvíc času na proslulé vodopády Iguazu. Je to jeden z nej…nej…přírodních divů a právem se tvrdí, že patří mezi nejnavštěvovanější divadla na otevřené scéně světa. Vlastní program je starý už stovky nebo spíš tisícovky let a pokolikáté na to jdete, to záleží jen na vás. Já se těším na premiéru.

Hřmící hluk padající vody je slyšet na kilometry daleko. Říká se, že první bílý člověk, který je spatřil (don Alvar Núnez Cabeza de Vaca), neměl tušení, že v řeči indiánů znamená i - vodu a guacú - velký, že je to tedy po indiánsku docela obyčejně Velká voda. Jako zbožný křesťan tedy vodopády pokřtil na Salto de Santa Maria, což by byl nejspíš učinil, i kdyby indiánsky uměl. Býval to tehdy totiž takový bohulibý křesťanský zvyk a pánu bohu bylo houby do toho, co říkají indiáni (nakonec to nebylo zas až tak nepřípadné jméno, Svatá Marie určitě salto udělala, spatřivši ten „přírodní zázrak“ -  prohlásil můj známý, který vodopády zná jen z fotek, co kdysi se svou legendární tatrovkou přivezli z Jižní Ameriky Hanzelka se Zikmundem)
Velkým vodám chybí 2 stupně k obratníku Kozoroha. To abyste věděli, kde vlastně jsou. Co do tvaru mají podobu kosy obrácené k západu. Statistikové zjistili, že čtyřkilometrová fronta je vytvořena splynutím celkem 275 různých vodopádů. Čím míň je vody, tím víc vyniká jejich plastika. Všechno se to řítí do propasti 72 metrů hluboké, odkud se zvedají mraky rozprášené vody a třpytí se všemi duhovými barvami. Podle pověsti stvořil vodopády v návalu zlosti říční bůh, žijící někde v místech dnešního Garganta del Diablo. Spatřil totiž jednou indiánského válečníka, jak po řece unáší mladou dívku, která se líbila i jemu. Onen bůh propadl v té chvíli žárlivosti natolik, že použil násilí a do té doby plynulé řečiště zlomil těsně před prchajícími milenci. Dívka vypadla z lodi a vodopád ji snesl daleko dolů, kde byla proměněna ve skálu. Válečník „přežil“ coby strom a dodnes shlíží dolů po vodopádu na svou ztracenou milenku.
Protože mi připadá, že indiánskému příběhu chybí nějaké ponaučení, dodala bych z vlastní zkušenosti třebas tohle: násilným činem se (jako obvykle) milostné problémy nikdy uspokojivě nevyřeší!
Geologický původ vodopádů je pochopitelně poněkud méně romantický. Na území jižní Brazílie řeka Rio Iguacú teče po čedičovém masivu, který končí těsně nad soutokem s Paranou. Tam, kde se láva zastavila, se nyní každou vteřinou valí pes 5 tisíc kubických metrů vody do hloubky 72 metrů v řadě oddělených kanálů zvaných cataratas. Vodopády jsou součástí Národního parku Iguazu, který pokrývá subtropický deštný prales. U prodeje vstupenek je plno variant, kterak si lze zdejší vodopády a Národní park prohlédnout. Nabízejí tu své služby řidiči džípů, kteří by mě rádi ukázali všechny zajímavosti a pak svezli po vyznačených trasách. Mohla bych vyrazit i na vyhlídkové korbě upraveného náklaďáku SAFARIS + AVENTURAS, podniknout plavbu po řece Iguazu v gumovém nafukovacím člunu a taky třeba letět vrtulníkem. Všechno ovšem stojí peníze, tedy dost peněz a tak si z nabídky vybírám pěší procházku po visutých lávkách, vybudovaných nad celou frontou vodopádů, někde dokonce i ve dvou patrech. To spodní je zbudované z boku, blízko padající vody. Ale pak ještě chci zkusit 15 minut jízdy motorovým člunem proti proudu řeky směrem k Ďáblovu chřtánu, až ke cataratas pod Island San Martín s prohlídkou sedmi nejimpozantnějších vodopádů - tedy trasu pojmenovanou LINEA 3: AVENTURA NAUTIKA.
Ze všeho nejdřív lezu na rozhlednu, odkud je skrz souvislou zeleň subtropického deštného lesa vidět stoupat vodní tříšť a pod ní bílý náhrdelník padajících vod. Scházím dolů, vydávám se směrem k Velkým vodám a nepřestávám se divit všem těm rozmanitým malým, větším i ohromným vodopádům, které obklopují rameno San Martín. Z lávek je ale voda vidět ze stále stejné vzdálenosti i stejného úhlu, protože jejich chodníky téměř těsně kopírují obrys hrany přepadu. Bezprostřední silou na mě zapůsobí až proudy spojující se ke společnému pádu kolem cataratas Ramiez. Je krásný slunečný den, z vodní tříště se k obloze vypínají oblouky duhových bran a voda neustále padá. Stříká až na visuté lávky a pod nohama je její hřmící hukot cítit jako chvění. Nad hlavou mi rozprostírají své vějíře palmy, zatímco vedle mě se úplně klidně pohybují nosálové s dlouhými proužkovanými ocasy. Scházím dolů k Rio Iguazu, kde čekají už jenom na mě - do motorového člunu nasedám jako poslední pasažér. Foťák schovávám pod nepromokavou bundu a na hlavu si dávám kapucu. Z každé strany mám jako ochránce „své chlapy“ a ti, když motor spustí, řvou do jeho hluku GO! Jako kluci! V tu chvíli se jich ale chytám za kolena, protože člun zvedá příď a letí po vodě přímo pod stěnu padajících vod. Tam najednou síla motoru uvadá, špička lehá na hladinu - argentinský řidič ubral plyn a nechává člun napospas točícímu se proudu. Samozřejmě s ním všemožně kormidluje tak, aby si každý mohl vodopády zdola dobře prohlídnout, dostatečně se vybát a zaplacené dobrodružství si užít. Když už to vypadá opravdu děsivě a mně připadá, že nás voda musí vtáhnout a zavalit, slyším přidání plynu, člun opět zvedá příď a obrací. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne, jsem mokrá až do pasu, cítím šplouchání jak v botách, tak v kapsách a jenom doufám, že foťák jsem schovala dobře. Ale ještě se zpátky nejede! Další výpad proti proudu náš člun opakuje znovu a pak ještě několikrát, než se obrátí definitivně a nechá se řekou snášet zpět do přístaviště, kde je konečná a kde všichni vystupujeme. Celí zmáčení zdoláváme těch 72 metrů od dolního přístaviště člunů nahoru nad vodopády, odkud popojíždíme k další atrakci. Horní tok Iguazu vypadá jako rozlehlé jezero s koncem v nedohlednu. Jen nízko při obzoru se v širokých vodách smáčí kadeřavá lemovka pralesa. Vystupujeme z auta a jdeme po svých k přístavišti Puerto de las Canoas. Tady nastupujeme do loděk, převozník zasedá k motoru na zádi a odvážný výlet loďkou, která nás má dovést těsně nad vodopády, k přestupní stanici uprostřed šíleně ubíhající vody, začíná. Představa, že by motor zakašlal, že by se dostala kapka vody do benzínu, či vynechala svíčka… raději na takový scénář nemyslet.
Konečně vystupujeme na lávku a tady se už pohybuji opravdu velice nejistě, zato s pořádným respektem (skoro děsem) z vody. Přidržuji se zábradlí a jen nerada a kradmo stáčím pohled pod sebe, kde přímo pod nohama, v mezerách mezi prkny, zběsile pádí voda, která tady ještě neví, že za chvíli bude padat. Nesmírně opatrně pokračuji po lávce až na její konec a tady se mi otvírá divadlo nejúžasnější: Nedohledná hladina se tu svinuje do obrovského kornoutu a řítí v mamutí podkově do propasti, která překypuje jak pánev tekutého stříbra! Garganta del Diablo – Ďáblův chřtán !!! Nelze jinak pojmenovat tu propastnou tlamu, která s úděsným hřměním tam dole polyká živel, který do posledního okamžiku běsní a vzpouzí se spadnout ze slunečních výšin…To jméno musel dát Velkým vodám člověk, který tu stál s očima dokořán jako já a cítil, jak jím z těch nadlidských rozměrů prostupuje už ne jen pokora, ale děsivý, nepředstavitelný strach. Tady se mu nedokážu bránit ani já, cítím, jak mě postupně ochromuje. S pokorou ustupuji zpět po lávce, z té masy vod Garganta del Diablo se mi točí hlava. Tak tohle jsou vodopády Iguazu z argentinské strany. Když se konečně ocitám v bezpečné vzdálenosti, napadají mě pomaloučku veselejší srovnání: dávám chlapům k lepšímu úvahu o tom, že celoroční příděl Vltavy by tady protekl za pouhé čtyři až pět dní a od Tří králů by se pak už až do konce roku dalo chodit do Mělníka pěšky, suchým řečištěm. Sice se mé představě uchechtávají, ale tvrdí, že představu o skutečné rozloze vodopádů si prý udělám až v Brazílii. Takže pro dnešní den v Argentině končíme a náš postarší, leč věrně sloužící bus vyráží směr brazilský hraniční přechod. Přijíždíme do Foz do Iguacú, kde zůstáváme přes noc.
S prohlídkou vodopádů z brazilské strany začínáme až následující ráno. Výtahem vyjíždím na rozhlednu, odkud se opět naskýtá výhled na vodu, která se i na téhle straně hranice neustále vrhá do propasti. Když se do sytosti vynadívám, slézám po schodech níž a níž k řece, až na železnou lávku přes peřeje pod nejmocnější z dílčích vodopádů. Tady má být možné podívat se zprostřed peřejí vzhůru. A tak to udělám. Tedy... to je síla! Uvědomuji si, že mám z toho apokalyptického přívalu vody, která padá přímo na mne, strach a dokonce jaký!!! V ohlušující symfonii složené z tekoucího hřmění, dunění, rachotu a šumu ani na okamžik nedokážu myslet na to, že je to jen turistická atrakce. Že lávka je víc než dost pevná, že je ve skutečnosti bezpečně daleko od padající vodní laviny a že jsem si tuhle podívanou a tudíž i ten strach, musela zaplatit. Ač jsem si vzala nepromokavou bundu a navrch vypůjčila pláštěnku, je mi z procházky pod vodopády zima. Vlasy a rifle mám úplně mokré, ponožky ždímám a z bot vylévám vodu, která mi do nich „namžila“. Přesto mi to nedá. Dál jdu po břehu Iguacú a obdivuji sérii duhových oblouků, které na spoustě míst kouzlí slunce z vodní tříště. Pravý, brazilský břeh je vyšší než levý. Pokrývá ho hustý prales. Na několika místech z něj trčí vyhlídkové plošiny s kouzelným výhledem, a tady - na brazilské straně dokážu přehlédnout vodopády od jejich hřebenů až do míst, kde rozpoutané živly opět splývají se spodní hladinou řeky. Na protější argentinské straně jsem se s úžasem i pokorou v duši procházela včera. Z každého dnešního úhlu mi přesto pohled na Velké vody Iguacú připadá ještě úchvatnější. Cítím, jak je vzduch nasycen jejich vodní tříští. Vane-li vítr od Argentiny, na brazilské straně padá na stromy, květy, ptáky, i lidi neustálý závoj jemného říčního deště. Loučím se s touto úžasnou scénou, na jejímž jevišti rostou orchideje, těkavě poletují kolibříci a vějíře palem otvírají výhledy do proudů vody. Kytice bambusových hájů na pozadí pralesa, karmín půdy, azurová obloha a shluky bělostných oblaků - to všechno tvoří barevnou kompozici výpravy. Kdoví, jestli někdy zažiju reprízu a tak si z herců tohoto divadla pokouším vyfotit alespoň tukany, kteří jako statisté pózují v korunách stromů. Krása představení nepokořených vodopádů Iguacú nenechává lhostejným nikoho – nenechala ani mne.
Když jsme u té vody – víte, že člověk obvykle práskne do bot, až když mu do nich teče? Já si to uvědomila, když jsem v mokrých botaskách utíkala z té lávky pod vodopády! Tam jsem si koupila strach. Jenže to jsem netušila a nevěděla jaký! Mnoho lidí je ochotných zaplatit za to, aby se mohli na chvíli bát. Zajeďte do Iguacú, zaplaťte za procházku po lávce a vprostřed ní se pevně chyťte zábradlí a pomalu, pomaloučku zvedněte hlavu a podívejte se, jak se běsnící stěna padající vody začíná řítit přímo na vás. Stačí opravdu jen malá chvíle, abyste cítili, jak vámi začíná prostupovat průzračně čistý, koncentrovaný ohromný strach. A až se z toho v bezpečí uctivé vzdálenosti vzpamatujete, uvidíte, jak vám jednou provždy budou směšné fronty na horrory před pokladnami kin, jak budou k smíchu i ty nejděsivější katastrofy z televizních obrazovek a videa ve srovnání s pohledem do Ďáblova chřtánu!

Ale dost už bylo vody.
K dnešnímu receptu si dejte raději cokoliv jiného, třebas pivo – cervezu.

 

Odblaněnou jehněčí kýtu nakrájíme na drobné kousky, podusíme na zpěněné jemně nakrájené cibuli, ochutíme solí, majoránkou a mletým pepřem, přidáme sekané ořechy a zelenou petržel. Hovězí maso jemně nasekáme (nebo umeleme jako na tatarský biftek), osolíme a opepříme. Z této hmoty utvoříme v navlhčené dlani placičku, na ni vložíme lžičku dušeného jehněčího masa a svineme do tvaru noku. Smažíme v rozpáleném oleji.
Zapíjíme pivem jihoamerickým, českým nebo jakýmkoliv jiným, v nejhorším případě bílým vínem, ale suchým! Vodu tentokrát nejenže nepijeme, ale ani na ni nemyslíme a neužíváme ji ani zevně. Pokud se koupáme, tak v šampaňském a namlouváme si přitom, že život je fajn a všechno je v suchu…!


Text a foto Jiřina Štokingerová
Pozn.: Na fotografii autorka a Cataratas del Iguazu - Garganta del Diablo - Ďáblův chřtán Argentina