Opereta s Petrem Kašparem

V úvodu našeho setkání se Petr  zmínil o jedinečné akci, které se Zvonkohra zúčastnila 9. února. Na Petrovu přímluvu  jsme totiž mohli být přítomni na generálce koncertu  fenomenálního ruského hudebníka Sergeje Nakariakova, který vystoupil  v teplickém Domě kultury spolu se Severočeskou filharmonií.  A někteří nadšenci si nenechali ujít ani jeho večerní koncert. Všichni se shodli, že obojí byl silný zážitek a Petr navíc ještě podotkl, že se mu opět potvrdila zkušenost, dle níž skutečně velcí umělci bývají zpravidla úplně normální a skromní.  

No a pak už jsme skočili rovnýma nohama do operety, tedy do hudebního žánru, při jehož poslechu zaplesá srdce každého správného romantika a o němž internetová Wikipedie praví, že je to „dramatický hudební útvar zábavního rázu, v němž se mluvené slovo střídá s hudbou, a že se vlastně jedná o kombinaci opery a klasické divadelní činohry.“  Kdysi byla opereta považována za dílko poněkud pokleslé.  Na vině byl  zhusta  myšlenkově nenáročný děj s jednoduchou zápletkou.  Tohle však zdaleka neplatí o části  hudební.   Po této stránce  může opereta totiž  nabídnout hudbu,  lahodící i uchu nejednoho náročného hudebního fajnšmekra, pokud tedy není  jejím opravdu zavilým odpůrcem.  My ve Zvonkohře proti operetě rozhodně nic nemáme – spíš naopak, dobrá muzika nás vždycky potěší.  Nadšení proto vyvolala už Petrem první zvolená ukázka, kterou nebylo nic jiného než slavná předehra k operetě Netopýr.  Ostatně,  ve svém repertoáru ji mají  mnohá známá a prestižní hudební tělesa.   Samotná  opereta byla poprvé uvedena  v roce 1874 a autorovi – „králi valčíků,“  Johannu Straussovi, ml.,  se hudebně velmi povedla. Totéž se nedá říci o ději, který je příznačně  vystavěn na banální záměně a převlecích jednotlivých aktérů, aby nakonec došlo k rozuzlení a mohlo být konstatováno, že všem popletlo hlavu jiskřivé šampaňské.  Interprety písní z této operety, které nám Petr pustil, byly takové pěvecké legendy jako např. Milada Šubrtová, Milan Karpíšek, František Voborský.  

Francouz Florimond Hervé napsal autobiograficky laděnou operetu Mamzelle Nitouche, což česky volně přeloženo znamená Slečna Netykavka.  U nás známou podobu hudební komedie jí dodal český překlad a úprava legendárního  O. Nového, který v ní sám kdysi  exceloval v hlavní dvojroli varhaníka Célestina alias skladatele Floridora.  My jsme si poslechli duet O cínovém vojáčkovi, ale ne z úst O. Nového,  nýbrž   z nahrávky souboru „Nálady,“ s nímž kdysi pod taktovkou kapelníka P. Macka hrával i Petr Kašpar.  

Carl Zeller byl nejen právník, ale taky rakouský operetní skladatel a napsal operetu Ptáčník, z níž Petr, jako další ukázku,  vybral dojímavou  píseň Adama, samozřejmě s  ptačím trylkováním, které prý ovšem páni hudebníci rádi při produkci zaměňují  za kukání, čímž ke své radosti vyvedou z míry nejednoho svého pěveckého kolegu.  Prostě, zvykněte si, že v operetě je možné ledacos, ale hlavně v ní bývá veselo.  Ostatně,  smutná už ani podle názvu není Veselá vdova od slavného skladatele France Lehára.  Z ní jsme slyšeli píseň Viljo, ó Viljo, při jejímž poslechu vás možná až trochu zamrazí. Petr nás také upozornil, že v hudební branži má už tato melodie vícero podob a můžeme ji slyšet např. ve  swingové či džezové úpravě.  Ze  stejné operety  je také úvodní píseň Danila  „U Maxima jsem znám, co známý elegán.“ Za zmínku stojí i fakt,  že  Lehár se začal věnovat komponování na radu A. Dvořáka, který stál na začátku jeho umělecké dráhy a měl na Lehára značný vliv. Z další jeho operety Paganini pochází duet Anny Elisy a Paganiniho  „Nikdo v celém světě..“ My jsme si ho poslechli opět v podání souboru Nálady.  A když už Lehár a Paganini, pak nemohla samozřejmě chybět i další slavná známá píseň „Líbám, ženy, vás tak rád,“a zazpíval nám ji sólista ústecké opery, Jaroslav Kovacs.  To se nám ovšem  líbilo moc.  Jednak měl svátek Valentýn,  a za druhé, v jiné operetě se pro změnu zpívá, že "přece hubička jen srdce sblíží.“ Korektně řečeno, jakkoli je téma sbližování pro Zvonkohru momentálně choulostivé, v operetě je povolené i oblíbené.

Petrovi jsme ovšem zcela nekorektně a bez obalu vyjádřili vděčnost za  krásné fluidum, které s pomocí hudby pro nás vždycky dokáže na Hrádku vykouzlit.  Od Milušky Bálešové dostal za to    bonbón,  a  tak nám na oplátku a na rozloučenou přidal i on hudební bonbónek v podobě přídavku  jménem Čapí duet.  Přítomní pánové byli galantní stejně jako jindy a  pobavili nás  mnoha vtipy a fórky.   A propos,  když už jsme u těch všelijakých bonbónků,  zde je jeden  tématický  od  Vaška Tůmy: „Tak co, Alenko, chutná ti ten bonbón?“ „Ano.“ „No vidíš, a náš Alík ho před chvílí vypliv.“

Opereta je krásný  žánr a pyšní se mnoha hudebními skvosty, ale u jejího zrodu stála  múza opravdu lehkonohá a frivolní, protože se v ní hodně pije, miluje a lehce žije. Koneckonců,  proč by  člověk měl neustále jen propadat trudnomyslnosti a  nemohl si dopřát sem tam nějakou vzpruhu,  iluzi nebo hlt něčeho dobrého.  Faktem je, že  obsahová náplň, jejíž základem jsou víno, ženy, zpěv, může být natolik sugestivní, že vám při ní minimálně vyschne v hrdle a běžíte si dát někam třeba skleničku.  Vždyť on je ten náš život mnohdy sám o sobě taky jedna velká  „opereta“  s tragikomickou zápletkou.

Tož, neberme ho ani sebe tak úplně vážně a když máme to štěstí, že můžeme, klidně si  na něj připijme a zapějme třeba to známé  „dnes,  právě dnes,  svou sklenku vzhůru vznes!...

A příště si  prý  dáme ty nejchutnější  „lahůdky“ z klasiky. Těšte se!