Proudění 14 se Zuzkou Šavrdovou na téma "Všechny moje lásky a co z nich zbylo.."

Zuzka  Šavrdová  neponechala nic náhodě. To odpoledne, kdy jsme se sešli na povídání o jejím životě a láskách, měla v uších dlouhé náušnice, které jí moc slušely a v ruce papír se svým příběhem -  napsala si ho předem doma na svém počítači a pak nám ho přečetla. Tak si to přála a tak i bylo.  Překvapila svojí nezvykle otevřenou zpovědí, procítěným přednesem,  i originálním stylistickým zpracováním s velkou dávkou sebeironie až sarkasmu. V náhledu na život se ani trochu nešetřila a byla na sebe možná až nespravedlivě přísná.
Patří k lidem, s nimiž se život nemazlil a kteří ho berou tak jak přijde, se všemi  vzlety a pády, aniž by si stěžovali nebo lomili rukama. Ono se řekne, „ jednou jsi dole,  jednou nahoře,“  ale Zuzčina životní sinusoida má  zatraceně hluboké dno. Stejně jako brázda vyrytá v jejím srdci. Ona se ovšem snaží nepřízeň osudu  překonat bez velkých slov a gest, nepadat na ústa, tvrdě pracovat a  problémy prostě řešit, když přijdou.
Její osobní příběh  má důležité dvě roviny, které musela skloubit – fyzicky náročnou těžkou  práci a rodinu.  Žádná z nich nebyla  jednoduchá.  Co se týká vztahů,  vrásky a lásky mají u Zuzky k sobě hodně blízko a mají společný původ. Dva zásadní partnerské vztahy totiž bohužel nevyšly, skončily rozpadem rodiny a pokaždé bolestným rozchodem.  Šrámy zůstaly dodnes a špatně se hojí..  Ostatně, sama o tom říká: „Mé představy o lásce byly romantické, byla jsem vzdělavatelná ve škole, ale ne v tomto oboru.“
Bolavá místa Zuzka léčí tím co má ráda - literaturou a  láskyplným vztahem ke svým blízkým a také ke zvířatům. Oslovilo ji reiki a astrologie. Pořád ji baví dějepis, čeština, ruština.  Na lásku mezi mužem a ženou  nezanevřela, i když jí osobně nevyšla.  Ztracené iluze si  kompenzuje krásou slov a lásku si  pouští do života raději v kvalitní literární podobě.  Přednesla  nám  Taťánin dopis Oněginovi, a byla v tom patrná  její  velká rezonance s nenaplněnými  city  smutné hrdinky  Puškinova  románu.  Dalším oblíbeným autorem je pro ni J. Seifert a Zuzka nám od něj přečetla básně „Šly dvě a dvě“ a „Píseň o rodné zemi.“  V této souvislosti,  je zajímavé, a zároveň krásné,  zjištění,  že s našimi přibývajícími léty opouštějí básníci svůj úkryt v čítankách a stěhují se do našich reálných  životů, aby nám zpříjemnili všední každodennost,  a my už to s povděkem dokážeme v našich letech přijmout i ocenit. I v tom je ukryto tajemství moudrosti  zralého věku, když člověk překoná bolest a zklamání a dokáže jít dál .
Zuzčiným tajným přáním je pořídit si jednou papouška Žako, který se dožívá až šedesáti let. „Naučím ho mluvit,  a protože mě přežije, bude součástí dědického řízení,“ uzavírá s nadhledem a věcnou nadsázkou (jak je jejím zvykem) své vyprávění. Její autobiografický příběh bude po zásluze dalším příspěvkem do Národní kroniky. A my děkujeme, že si ho můžeme přečíst a také, že jsme mohli nahlédnout do nitra jedné statečné ženy.

Zapsala: Dana Marková