V Indii se Slávkou a Karlem

Stalo se už trochu módní záležitostí, že  lidé  z tzv.  Západu čím dál víc hledají alespoň chvilkové úniky do jiných světů od své hektické a předimenzované reality. Často se domnívají, že jim to pomůže pochopit, naplnit nebo změnit jejich vlastní život. Ne vždycky se jim právě tenhle zázrak podaří, v každém případě to ale znamená užitečný pohled za vlastní obzor. Hitem se v tomto směru, zejména v poslední době, stala Indie, kterou jsme si navykli prvoplánově chápat jako symbol duchovna a jakéhosi osvícení. Problém je, že mnozí z nás si často vyšší duchovní hodnoty představují jako produkt, který je automatickou součástí cesty do této exotické země. A když si navíc ještě zajdeme do kina na sladkobolný americký film „Jíst, meditovat, milovat,“ posílíme tím významně nejen toto  naivní přesvědčení, ale i kapsy filmových distributorů a cestovních kanceláří. Po zduchovnění zkrátka toužíme hromadně, zvlášť když se nám naše vlastní životy zdají nudné, ale rádi bychom si přitom ponechali materiální výhody naší civilizace, na které jsme zvyklí. A v tom tkví i základní rozpor a omyl našeho očekávání, které díky tomu zůstává často nenaplněno.  

Slávka s Karlem, kteří nás pozvali na svou přednášku o Indii, mimochodem perfektně připravenou,  rozhodně však nepatří do kategorie povrchních čekatelů na duchovní prozření spojené s cestou do této země. Návštěva Indie pro ně byla jen logickým vyústěním a potvrzením vlastních poznatků, k nimž dospěli svým osobním vývojem ještě v době, kdy cestování po světě nebylo pro Čechy standardně možné. A právě v tomto kontextu, bylo jejich vyprávění, doplněné o fotografie a diapozitivy,  nejen zajímavé ale i fundované.  A v neposlední řadě i vtipné a názorně poučné, protože Slávka  měla na sobě stylové sárí, zatímco Karel, oděn do prostého venkovského ošacení, měl kolem beder důmyslně složeno menší bílé prostěradlo, které později doplnil žlutou košilkou. Vzdáleně to připomínalo pánské trenky, které ovšem bez jakýchkoli sešitých švů, skýtaly daleko flexibilnější použití než by se mohlo na první pohled znát. Jak nás ovšem Karel poučil, ďábel se skrývá v detailu, kterým je v tomto případě  fakt, že se v Indii liší, a přitom striktně dodržují, pravidla pro používání levé a pravé ruky - navíc samozřejmě způsobem, který je pro "pravorukého"  Evropana nezvyklý, takže kupříkladu vykonat bez úhony tělesnou potřebu „po indicku,“ může být pro našince opravdovým vrcholem zručnosti. :-)

Samozřejmě jsme probrali indické pamětihodnosti, architekturu,  zeměpisné podmínky a zajímavosti - svatou řekou Gangou počínaje, slavným Tádž Mahalem konče.  Mluvili jsme však také o mentalitě, zvycích a způsobu života zdejších lidí, i o tom, jak je toto vše formováno přírodními podmínkami, pohnutou historií a v neposlední řadě i s ní souvisejícími nejrůznějšími náboženskými vlivy.  Málokterý kout světa je tak expresivní a bouřlivý. Běžný jedinec, aby zde přežil, musí být vybaven mimořádně odolnou psychikou, která často vyvažuje chudobu, těžké životní podmínky, špatnou hygienu i nedokonalosti a trýzně tělesné. Víra, potažmo duchovní ukotvení, které člověk západního světa tak často postrádá, je zde přirozenou a nutnou součástí širší existence, zahrnující podle zdejších zvyklostí nejen život, ale i smrt a to co přijde po ní.  Logicky pak moc nepřekvapí, že vynásobeno počtem obyvatel, je toto specifické mentální fluidum nejen silné a všudypřítomné, ale také těžce vykoupené utrpením. Asi by bylo spekulací pomýšlet na genetické predispozice, ale všichni, kdo Indii navštívili se shodují, že cosi sugestivního mezi nebem a zemí zde funguje. Ať už to cosi pojmenujeme slovem kultura nebo tomu dáme výstižnější název mystika, je jisté, že tento vliv působí a úspěšně se prosadil i v celkem nedávné době vůči tak velké koloniální mocnosti, jakou bývala Velká Británie. Personifikací se pro něj stala osobnost duchovního i politického vůdce  Gándhího a jeho nenásilné cesty k samostatnosti Indie, jakkoli další vývoj už vůbec jednoduchý nebyl a asi v této části světa ještě dlouho jednoduchý nebude. Ovšem, vzájemné propojení Velké Británie a Indie je i po těch letech v obou zemích zjevné a bez problémů přežilo na obou stranách to dobré a obohacující. A v tom je velká inspirace. Existují nejrůznější specifika, která lidi kulturně odlišují a rozdělují, ale v ideálním případě je lze překonat výměnou vzájemně prospěšných  informací. V případě Indie existují dokonce teorie, že zde možná pobýval na „studijním pobytu“ i Ježíš Kristus, a to v době, jež předcházela jeho oficiálním vystoupením, o nichž se již zmiňují evangelia. S trochou nadsázky lze tedy připustit, že Indie může být kolébkou křesťanství. Rozhodně si ji však, i přes velkou náročnost cesty, zamilovali  dva Češi, Slávka s Karlem,  a přinesli nám o tom svědectví do Zvonkohry.

A my jsme s nimi s povděkem  prožili zajímavou dvouhodinovku a máme díky tomu pádný důvod domnívat se, že Indie je jedním z dlouhodobých a důležitých fenoménů této planety.  Na Karla prozradím, že Indie je pro něj způsob života a má ji pod kůží. Také ji plánuje letos znovu navštívit -  tož přejeme šťastnou cestu i návrat a těšíme se na nové zážitky.  

A my ostatní, zkusme se vyladit třeba cvičením jógy nebo si místo prášků na spaní pusťme občas před spaním „cédéčko“ s  indickou hudbou! V Indii jsem nebyla, ale obojí mám vyzkoušeno a vřele doporučuji.:-)

Napsala: D. Marková