Login

Fb

I osmdesátiletá „děvčata“ mohou cvičit jógu

Senzační rozhovor s Tatjanou Dohnalovou, 69letou lektorkou jógy.

Celý život se věnuje pozitivně naladěná Tatjana Dohnalová sportu a pomoci lidem. Letos oslavila 69 let, ale její aktivity tím rozhodně neustaly. Čerstvá držitelka třetího místa v soutěži Babička roku 2019 a lektorka kurzů jógy pro seniory se snaží své zkušenosti dál předávat ostatním. Motivací je pro ni i jen pouhá radost druhých. Za svoje aktivity si vysloužila nominaci na Cenu Senior roku 2019 udělovanou projektem SenSen.

Kde všude jste pracovala, než jste odešla do důchodu?

Posledních čtrnáct let jsem dělala v soukromé rodinné firmě, prodávali jsme vyprošťovací nářadí pro hasiče. Ještě předtím jsem dělala ekonoma bytového družstva a s pauzami působila v komunální politice v Praze-Ďáblicích. Teď už jsem nekandidovala, říkala jsem si, že už to nechám mladším, a i s ohledem na všechny mé pohybové aktivity.

Ano, viděla jsem na Facebooku, že se účastníte různých sportovních kurzů. Jak jste se k tomu dostala?
Nejen, že dělám jógu, ale i Nordic walking jako druhá lektorka, když je potřeba vypomoci. Všechno to ale pramení z toho, že jsem potkala před čtyřmi lety výbornou paní cvičitelku, která učila u nás na škole, má spolek Cestou zdraví z. s., a organizuje senior campy. Jednou jsem na takový jela, kde se cvičila nejen jóga, a natolik se mi to zalíbilo, že jezdím každý rok. Tím jsem se tomu začala vlastně věnovat intenzivně.

Berankova_foto_edit_1.jpg

Takže tudy vedla cesta k józe?
Na jógu jsem chodila už dříve v Ďáblicích, měly jsme takový spolek ženských. Ale už to bude deset let, co zemřela naše lektorka, a my jsme zůstaly tak trochu bezprizorní. Sice jsme chodily na jiná cvičení, ale nebylo to ono. Navrhla jsem, že bychom to mohly zkusit samy. Já jsem k paní cvičitelce chodila asi patnáct let, takže fakt docela dlouho. Tak jsem to začala dělat pro ženský, ze začátku nás bylo pět, šest a nyní jich mám přihlášených třicet.

Tak se Vám to tedy pěkně rozrostlo, že?
To ano. Udělala jsem si kurz, chodím na různé semináře, snažím se stále vzdělávat. Nedávno jsem absolvovala jeden takový seminář, kde se učilo o pohybových problémech starších lidí. Získané vědomosti se pak pokouším předávat dál. Své kurzy jógy mám pro seniory, chodí tam i „děvčata“ ve věku nad 80 let, ale i když se těžce pohybují, tak mohou cvičit, co já předcvičuji. I to je pro mě motivace, proč pomáhat. Už od mladých let říkám, že pokud člověk něco dělá pro druhé a přináší to ovoce, ti lidé jsou třeba šťastní, spokojení, pak je člověk také spokojený. A v tom je, myslím, smysl života.

Jak často máte tyto lekce?
Předcvičuji dvakrát týdně v Ďáblicích, dříve jsem měla ještě i lekce ve spolku Právě teď, ale museli toto komunitní centrum kvůli vysokému nájemnému zrušit. Ale ono to stačí. Ještě si také sama chodím zacvičit, jen trochu jiný styl jógy. Stále je co dělat.

Co Vaše rodina, také se s vámi zapojuje?
Manžel určitě ne, ten je o něco starší než já, ale toleruje mi častou nepřítomnost doma a je rád, že mě to baví a nesedím jen doma. Ale teď jsem zapojila tříletého pravnuka, takže když je u nás, zacvičí si se mnou. Na Facebooku mám i fotku z návštěvy jedné chalupy, kde se mnou ráno cvičí Pozdrav slunci.
 
Je dobře vést děti k pohybu hned od začátku. Jak jste to měla Vy?
Vždycky jsem vedla aktivní život, cvičila aerobik, stále bylo něco, čím se zabývat, pohyb mi nikdy nebyl cizí. Ráda chodím, už od mala jsem se naučila rychlým krokům, protože tatínek byl velký, tak jsem musela kmitat, abych mu stačila. Postupně se k tomu nabalovaly i další aktivity. V pozdějších letech jsem se také zapojila do společnosti kolem Charty a podílela se na vydávání knížek zakázaných spisovatelů v edici Popelnice (po revoluci knihovny Libri prohibiti), mezi lety 1979-1989 jsem kromě jiného tyto knihy pomáhala přepisovat a v době věznění Jiřího Gruntoráda převzala spolu se svým bratrem tuto edici. Ale to už není úplně pohybová aktivita.  

To je obdivuhodné. Jak by to asi vypadalo dnes?
Když to srovnám třeba s rokem 1968, my jako studenti na gymnáziu, jaké jsme měli znalosti, z historie, nebo jak jsme se chovali, když vypukla studentská stávka, v listopadu 1989, to tehdy ještě vypadalo, že se studenti chtějí angažovat pro věc svobody. Ale dnes mladí buď o dění nemají zájem, nebo se k těm informacím nemají ani možnost dostat. Rodiče, prarodiče někdy nejsou schopni o minulé době vyprávět, nebo nechtějí. Proto je důležité, aby se zajímali sami a vyptávali se.

Berankova_foto_edit_2.jpg

Proč podle Vás dnešní společnost vnímá seniory spíše negativně? Mohlo by pomoci například větší propojení mezi nimi a mladými?
To je docela těžká otázka. My jsme se snažili v Ďáblicích propojovat seniory s dětmi, ale moc to neuspělo. Často to bylo tím, že děti starší lidi spíše obtěžovaly, jsou hlučné a výskají, jsou nevychované. Dnes jim totiž maminky nechávají velký prostor, což za nás nebylo, to se děti musely chovat trochu jinak. Tím bohužel vzniká bariéra a senioři chtějí být raději sami, mít své kroužky a nedokáží s nimi moc komunikovat. Cítím, že se začínají bát. Mladá generace není špatná, ale ty negativní postoje podle mého vyvolávají i média. V tom je asi ten největší problém. Ale je důležité používat zdravý rozum, nenechat sebou manipulovat. Protože tak, jak námi manipulovali za komunismu, tak námi manipulují i teď. Lidi by si to měli uvědomit. Stejně jako si to pár z nás uvědomovalo před revolucí a snažili jsme se pro to něco udělat. Je důležité číst, hledat si sám informace, přemýšlet. Ovce se vždycky lépe ovládají než lidé, kteří myslí.

Jak si s nimi rozumíte Vy?
Já s mladou generací nemám žádný problém. Jen vidím změny oproti svému dětství. Teď bude řada na mladých lidech, čekají nás klimatické změny. Porot je potřeba odhodit mobily a chodit více do přírody, starat se o ni. Žijeme v defacto bohaté zemi, ale děti by se měly učit, že to tak nebude napořád. Protože právě u nich to začíná.

Je ještě něco, do čeho byste se chtěla pustit?
Já nic nevyhledávám, ono to přichází samo. Nejsem typ člověka, co by chtěl být někde vidět, snažím se jen pomáhat lidem, být s nimi, protože lidi mám ráda a zejména senioři to potřebují. V životě se věcí dějí a přicházejí tak, jak mají, takže uvidím.

Text a foto: Sára Beránková, studentka 2. ročníku magisterského studia na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Senzační rozhovory vznikly spojením spojením aktivních seniorů a šikovných studentů 2. ročníku magisterského studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.  Jde o kolekci celkem 12 rozhovorů. Jeden po druhém vám přineseme vždy ve čtvrtek na www.sensen.cz a na Facebooku Senzačních seniorů. I stáří může být senzační! Přesvědčte se o tom s námi.
Redakce SenSen (LN),
11/21/2019