ePrivacy and GPDR Cookie Consent management by TermsFeed Privacy Policy and Consent Generator

Volejbal, fotbálek, francouzština... Starostka Sokola čas využívá na maximum

Senzační rozhovor s Vandou Marušovou, která svůj život zasvětila sportu a vede k tomu ostatní.

V mládí byla Vanda Marušová (66) oštěpařkou, následně trénovala atletiku a v současnosti je již devátým rokem starostkou Sokola Břevnov. Nejprve byla sokolskou náčelnicí, k čemuž ji dovedla čirá náhoda, když před dvaceti lety vedla svého syna na cvičení. Ve volném čase se angažuje ve spolku aktivních seniorů Aksen nebo se zdokonaluje ve francouzštině.

Jakým způsobem Vás být starostkou Sokola Břevnov obohacuje?
Jsem ráda, že tu práci pro tělocvičnou jednotu můžu dělat a že výsledek je vidět. Oproti tomu například, když doma uklízím, to je víceméně pořád, tak to za chvíli vidět není. Nebo pracuju na zahrádce a je to vidět chvíli, a pak zas to není vidět.  Nyní ve funkci starostky mám na starosti fungování celého Sokola, spolupracuji s náčelnicí, která pečuje o činnost oddílů jednoty. Mám na starosti také provoz a údržbu objektu. No a musím konstatovat, nechtěla bych se chlubit, že se mi to daří a je to vidět nejen na účtu jednoty. Za dobu, co jsem nastoupila do funkce starostky jednoty, peníze na účtu T. J. přibývají, přesto, že jsme toho hodně udělali.

Stíháte se ve volném čase věnovat i jiným aktivitám?
Je toho dost. Rozhodla jsem se, že v červnu letošního roku ukončím pracovní poměr, což bylo ještě dalších 8 hodin denně. A v současné době, vlastně od července, užívám pracovního důchodu. Mám časový prostor více se věnovat jednotě a mám čas i pro další nejen sportovní aktivity. Sportuji pravidelně pro sebe. V pondělí chodím na pivko, také se učím francouzštinu, na tu v pondělí a ve čtvrtek. Mám sportovní přátele ve Francii, tak se potřebuji udržovat v jazyce. Takže v pondělí a čtvrtek francouzština, v úterý fotbálek na jednotě, ve středu „zaměstnanecký“ volejbal v Tyršově domě. Ve čtvrtek v podvečer vedu na jednotě hodinu oddílu Žactvo všestrannost, dopoledne ještě ta francouzština. Pátek, sobota, neděle mám takové trošku volno. To zase pečuji sama o sebe, chodím s holemi po pláni, pracuji na zahrádce u domu, občas zajdu za kulturou do divadla nebo kina. Času na zbyt opravdu nemám.

Ale asi vám to tak vyhovuje…
Ano, určitě, jsem spokojená. Prožila jsem mimo jiné smutnou událost. Po těžké nemoci mi před necelými třemi lety odešel manžel tam nahoru, do nebíčka. Snažila jsem se, abych se od této události odreagovala, soustředila se více na sebe. Věnuji se teď naplno Sokolu, naší jednotě. A jsem za to ráda, že můžu.

Co na to říkají v okolí vaši vrstevníci, že jste takto aktivní? 
Mám kolem sebe aktivní i neaktivní. Pokud jde o sportování, nedaří se mi někoho sehnat, kdo by se mnou sportoval, jelikož na to lidé v mém věku mnohdy nemají energii. Přemýšlím o tom, že bych na naší jednotě založila nový oddíl nordic walking. Myslím, že je to příjemná a zdravá aktivita. Nemusela bych tak chodit sama.

Vy jste v mládí závodila za atletický oddíl TJ Vysoké školy Praha. Vnímáte rozdíl mezi tou mladou generací tehdy a v současnosti?
Myslím si, že dřív to přeci jen bylo o něco snazší cvičit děti a mládež. Oni neměli tolik možností vedlejších aktivit – telefon, tablet, počítač – jako je nyní. To v dřívější době, když jsem sportovala a pak mládež trénovala, nebylo. Trénink atletických disciplín spočívá v přirozeném pohybu na čerstvém vzduchu. Všichni víme, že tzv. raná specializace není to nejzdravější a nejlepší. V mé tréninkové skupině všichni cvičili všechny disciplíny, všichni dělali všechno. A když se objevil vyhraněný, šikovný jednotlivec, trénoval navíc svoji specializaci u jiných trenérů, nebo zůstal u mě, pokud byl nadaný pro hod oštěpem.

Cítíte v těch mladších žácích nyní vetší vzdorovitost?
V současné době se mi zdá, že děti chodí trávit aktivně čas do klubů nebo do Sokola na sportovní všestrannost, protože to rodiče chtějí. Někoho to pak baví, někoho nebaví. V naší jednotě máme převážně nevýkonnostní aktivity, programem cvičebních hodin je převážně sportovní všestrannost. Snažíme se hlavně o to, aby se všichni naučili pravidelně a hýbali se. Nerozlišujeme, jestli je mají výkonost suprovou, nadprůměrnou, průměrnou, nebo méně průměrnou, abych to řekla hezky.  Vidíme, že některé děti mají chuť cvičit, na cvičení chodí rády a jiné chodí jen proto, že to chtějí rodiče. Už v žákovském věku si vymýšlí výmluvy, to dřív nebylo.

Čím myslíte, že to je?
Asi ten problém začíná výchovou doma. Vnímám, že není způsobený jen školou, ale začátek spatřuji u rodičů. Pokud rodiče nechávají děti samostatné, vidím u nás v domě, kde bydlím, ne na synovi. Jak jsem ho měla v pozdějším věku, tak jsem se snažila věnovat se mu co nejvíce.  Jak teď vidím, rodiče často nechávají děti od mala, ať si dělají, co chtějí. Dělají si svou práci a jejich potomky moc nevnímají, ty jsou někde samy, nic společně neřeší, nespolupracují. Určitě ale ne všude to takto funguje. Jsou i takoví, kteří se i v této době pilně věnují. Těch je ale málo. Ale myslím, že dnes jsou na děti mnohem benevolentnější, než tomu bylo dříve. Ty pak mají větší volnost, menší disciplinovanost.

Frydova3edit.jpg

Myslíte, že je v naší republice dost aktivit pro seniory?
Ano. Když otevřu počítač a podívám se na nějaké webové stránky, týkající se aktivit seniorů, určitě bych si v nabídce vybrala. Těším se, až v jednotě přijde nějaký pomocník a můj nástupce, abych se akcí pro seniory mohla častěji zúčastnit a ne je jen organizovat.

Jak se díváte na to, jak je senior zobrazovaný ve společnosti. Přijde vám, že je nějak diskriminován?
O tom já zatím moc nepřemýšlela, protože se jako senior necítím. Ale když vidím, jak je občas na seniory nahlíženo, tak si myslím, že například v těch tramvajích či dopravních prostředcích by si senioři někdy zasloužili trošku větší pozornost. Je to asi podle toho, jak se k tomu staví současná mládež. Když zavzpomínám na svojí maminku, tak si říkám, že to bylo, senior byl ve společnosti, vnímám podobně, že moc jiné to není. Tehdy jsem to možná tolik nevnímala. Já vyloženě špatné zkušenosti z vnímání seniorů dříve a nyní nemám. Tak doufám, že se toho vyvaruji a co budu žít, že mě nic takového nepotkám.

Text a foto: Tereza Frýdová, studentka 2. ročníku magisterského studia na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Senzační rozhovory vznikly spojením spojením aktivních seniorů a šikovných studentů 2. ročníku magisterského studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jde o kolekci celkem 12 rozhovorů. Jeden po druhém vám přineseme vždy ve čtvrtek na www.sensen.cz a na Facebooku Senzačních seniorů. I stáří může být senzační! Přesvědčte se o tom s námi.
Redakce SenSen (LN),
19.12.2019