"Díky pohybu stárnu pomaleji"

Senzační rozhovor s Alenou Lindauerovou, nejen nadšenou průvodkyní v Betlémské kapli.

Alena Lindauerová se rozpovídala o tom, jaké je to být aktivním seniorem a které činnosti po odchodu do důchodu provozuje. Je nadšenou průvodkyní v Betlémské kapli a jako bývalá pedagožka má velmi pozitivní vztah k dětem a mladým lidem. S mezigeneračním dialogem má pozitivní zkušenost.  Důležitou roli hraje v jejím životě pohyb a péče o tělo, cítí se díky tomu mnohem mladší.

Čím jste se živila před odchodem do důchodu?
Bývala jsem pedagožkou. Po maturitě jsem nastoupila do školní družiny jako vychovatelka  a dálkově vystudovala při zaměstnání Pedagogickou a Filozofickou fakulty UK jazyky a výtvarnou výchovu. Práci s dětmi jsem milovala celých čtyřicet let, ať už jako vychovatelka, nebo učitelka na obou stupních ZŠ, na střední škole nebo jako ředitelka ZŠ a MŠ.  Ve vedoucí funkci bylo těžké si udržet na škole pro nedostatek financí mladé šikovné učitele, kteří většinou po čase odcházeli do soukromých firem. Poté jsem šla do důchodu, ale v něm jsem dlouho nevydržela a byla jsem chvíli na akademii řemesel na Praze 4. Prakticky celý život jsem zasvětila školství v této pražské části.

Kdybyste měla srovnat studenty a děti dříve a oproti dnešní době, kdy jsou obklopeni novými technologiemi a mají jiné priority, v čem vidíte ty největší změny?
Byla jsem u toho, když jsme po revoluci společně objevovali veškeré nové technologické vynálezy. Mobilní telefony velké jako cihly, zavádění prvních počítačových pracoven na školách, prvních emailových adres, bylo to opravdu krásné. Jenže v té době ještě byly hřiště venku plné dětí hrajících fotbal. Dnes, ač mají ještě více možností, jsou ty hřiště prázdné a oni si radši chatují doma na všech těch možných sociálních sítích a to mě trochu mrzí, protože mizí osobní kontakty, populace se přestává hýbat, kazí si oči, vyskytuje se riziko kyberšikany a ostatních nástrah spojených s užíváním internetu. Nové poznatky vždy přinášejí a přinášely nové problémy. Srovnám-li generaci mých rodičů, nebyl ve vývoji takový skok jako za posledních dvacet let, kdy digitalizace zaznamenala ohromný boom. Až se bojím, že ve virtuální realitě hrozí nebezpečí rozeznat, co je opravdu skutečné.

Jaké všechny aktivity teď jako senior děláte a jak jste se k nim dostala? 
Po odchodu do důchodu jsem začala provádět  a přednášet turistům v Betlémské kapli anglicky, rusky a trochu i německy, abych procvičovala mozkové hemisféry v prevenci proti Alzheimerově nebezpečí a zopakovala si historii 14. a 15. století. Dostala jsem se k tomu, když mě kamarádka, která tam pracuje, poprosila o výpomoc a jelikož mě to bavilo, rozhodla jsem v tom pokračovat dál.   Jsem tak mezi lidmi celého světa, různých etnik a profesí a jsem tam spokojená. Při péči o ducha nezanedbávám ani péči o tělo, která je s přibývajícím věkem náročnější. Jednou týdně navštěvuji pohybově – hlasové dílny v divadle Ponec na Žižkov. Pod vedením mladých tanečníků se tam pěkně odreagujeme od všedních starostí a probudíme v sobě opět tu dětskou energii a hravost.

Jak jste se vrátila zpět do školského prostředí? A co Vás k tomu vedlo? 
Když se mi v důchodu začalo stýskat po škole, stala jsem se v neziskové organizaci „Mezi námi" dobrovolnicí - čtecí babičkou v mateřské škole. Jako jedna z pražských seniorů čtu pravidelně po obědě pohádky těm nejmenším. Krom toho studuji na Univerzitě třetího věku jazyky, digitální fotografii, divadelní vědu a několika semestrální výtvarné techniky. Ve volném čase chodím na procházky se svou fenkou buldočka, adoptovanou z útulku, věnuji se ručním pracím, četbě, zahrádce a sledování videí na YouTube.

Jak je podle Vás důležitá nějaká forma pohybové aktivity pro seniory? 
Věřím tomu, že populace "dříve narozených" pohybem stárne pomaleji. Jako mladá jsem stáří naprosto negovala, ani teď mu nehodlám podlehnout.
Nevyhledávám fňukaly, nořící se do svých nemocí a problémů. Samozřejmě, že také nějaké potíže mám, ale snažím se jim předcházet zdravou stravou, pravidelnou konzumací "superpotravin" a pohybem. Člověk i když stárne, tak duše zůstává stále stejná. V padesáti letech jsem například začala chodit do posilovny.

A jak jste se tam cítila? 
 Ti mladí se na mě tak divně koukali a říkali něco ve smyslu, že jsem dobrá, že cvičím – já s nimi ale nesouhlasila, protože jsem se stará prostě necítila. Bohužel jsem měla od malička problém s očima a jednou mi praskla sítnice, musela jsem na operaci a posilovna tím pádem šla stranou. Zůstala jsem u chůze s hůlkami, jízdy na koloběžce, plavání a u pravidelných rehabilitací s masážemi. Takovým způsobem jsem odvrátila před lety hrozící operaci kolene po úrazu. A samozřejmě i autosugescí a pozitivním myšlením.

Jaký máte názor na mezigenerační dialog mezi mladými lidmi a seniory?
Mám většinou dobré zkušenosti. Senior, který se neuzavírá doma a žije aktivně, se setkává s mladými lidmi a může se od nich nabíjet optimismem. Nesmí je ale odrazovat zbytečným mentorováním, nepřiměřenou kritikou, dáváním zaručeně nejlepších rad, co my jsme dělali, nejlépe dělali… Oboustranným respektováním a podporou názorů, dialogem, uznáváním dovedností mladé generace a spoluprací v projektech se dá mluvit o dobrých mezigeneračních vztazích. Dnes se otázce mezigeneračních vztahů věnuje nejvíce projekt SenSen nadace Charty 77 a na Praze 4 organizace "Mezi námi", kde pro nás mladí zaměstnanci připravují  řadu aktivit přinášejících i v důchodu pocit sounáležitosti a užitečnosti. Společně pořádáme v Praze mezigenerační dílny pro děti, se kterými tvoříme výrobky z různých materiálů. 

Co by senioři a mladí lidé mohli udělat, aby se ten dialog zlepšil ? 
My, senioři, bychom se měli snažit udržet krok se současnými moderními trendy. Mladí mají zase možnost se od seniorů naučit z dobrých příkladů ledasčemu, protože se s nimi setkávají v životě v různých profesích každodenně. Především si musíme uvědomit, že velkou zásluhu v podpoře mezigeneračního dialogu mají lidé jako je paní Ing. Marie Kousalíková, politička a členka ODS, bojující již řadu let za prosazování rovných šancí seniorů, za jejich aktivní stáří a uplatnění se ve společnosti. Právě díky ní a ostatním můžete číst tyto řádky, výsledek aktivit mezigeneračních vztahů.

Text a foto: Matěj Řehák, student 2. ročníku magisterského studia na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy​

Senzační rozhovory vznikly spojením spojením aktivních seniorů a šikovných studentů 2. ročníku magisterského studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jde o kolekci celkem 12 rozhovorů. Jeden po druhém vám přineseme vždy ve čtvrtek na www.sensen.cz a na Facebooku Senzačních seniorů. I stáří může být senzační! Přesvědčte se o tom s námi.