ePrivacy and GPDR Cookie Consent management by TermsFeed Privacy Policy and Consent Generator

"Nepláčeme doma pod peřinou, prostě jdeme"

Senzační rozhovor s Lubošem Lerchem, ajťákem a kytaristou klubu seniorů Kamenice.

Čerstvý důchodce Luboš Lerch svým proaktivním přístupem ke společnosti jistě předčí mnohé mladší jedince, proto byl také mezi nominovanými na Cenu Senior roku 2019. Od roku 2018 svědomitě spravuje internetové stránky seniorského klubu v Kamenici, také organizuje pravidelně zpívání s kytarou a řadu dalších aktivit. Na rozhovor dorazil se svou oddanou manželkou Blankou a v jeho průběhu se vzájemně doplňovali.

Co jste dělal před tím, než jste šel do důchodu?
Před revolucí jsem byl zaměstnaný v oblasti elektrotechniky a elektroniky. Můj otec si myslel, že po roce 1989 začne hnedka podnikat. Všechny ty věci kolem toho pro něj byly ale složité, tak mě požádal o pomoc. K tomu jsem ještě rozjel malou prodejničku s elektromotory a čerpadly. Kvůli mému zdravotnímu stavu mi byl přidělen invalidní důchod, následujících patnáct let jsem působil na průmyslové škole a vyučoval tam odborné předměty.

Jak dlouho jste tedy v důchodu?
Od letošního července. Ale do školy jsem ten poslední rok chodil už jen na dva dny v týdnu.

Spravujete webové stránky vašeho obecního klubu, co vás k tomu přivedlo?
Je to takový můj koníček. Když jsem se pustil do podnikání, potřeboval jsem k tomu internetový obchod. Takže jsem se to musel sám naučit. Dokud jsem mohl, pracoval jsem rukama, ale pak se to takhle překlopilo.

A kolik Vám to zabere času?
Docela hodně, ale někdo luští křížovky a někdo má tohle.

Co Vás na tom baví?
Rád pracuji s tím jednoduchým jazykem, ten je pořád stejný od roku 1994, kdy jsem měl svůj první počítač. Chtěl jsem, aby lidé chodili na ty pořádané akce. Každý čtvrtek máme zpívání s kytarou, takže to vychází 4x do měsíce. Zavoláme předem do podniku, kam půjdeme a ještě se nám nestalo, že by nás odmítli. Začínáme ve čtyři a v sedm končíme. Když má prostě někdo chuť, tak navrhne, co bychom mohli podniknout. Jirka Vinkler, on je takový aktivní, organizuje ty turistické výlety a cyklotoulky. Pošlou mi, kam se půjde, já to zveřejním na webu a potom k tomu přidám fotky s komentářem. Tohle všechno jsem chtěl tímhle způsobem zviditelnit na tom webu. Abychom měli možnost tam mít ty informace a fotografie.

Jak zajistíte to, že se ti senioři na tom vámi spravovaném webu vyznají? Že tam najdou to, co chtějí?
Každý má svůj naučený styl, jak se tam pohybuje. Mám tam jednoduchou šablonu, která je zdarma k dostání, ale vyhovuje našim potřebám. Když jsem náhodou něco změnil, tak už to tam nemohli najít. Nejsem ajťák, protože ten myslí úplně jinak, pořád něco inovuje. Seniorům se ale vlastně tak uzavírá cesta k přístupu ke správě, k informacím. Tohle se u nás nesmí stát.

Jaký je váš názor na internet?
Internet je výborná věc. Lidé se dozvědí všelijaké věci, důležité ale je, aby si uměli vybrat v tom množství informací. Dneska se můžu kamkoliv přihlásit a napsat tam svůj článek a všichni mu budou bezmezně věřit.

Jak se vlastně stalo, že jste se tak brzy po přistěhování ihned zapojili do místních aktivit?
To zpívání začalo vlastně tady v restauraci Na Rynku. Zašli jsme sem občas na pivko a jednou tady seděla skupinka asi pěti lidí s kytarou, tak jsme se k nim připojili. S tím začala právě Lenka Medřická, nebýt jí, nic takového jako zpívánky by tu nebylo. Potom jsme si našli jiné zázemí v restauraci U Partyzána. Tam se scházíme jednou za čtrnáct dní, ty další týdny jsme na Ládví a v Kostelci u Křížků.

Jak jste se naučil hrát na kytaru a harmoniku?
Hraju už hodně dlouho, začal jsem se to sám učit jako kluk. Potom jsem přestal, protože byly jiné věci a teď už na to mám zase čas. Ta kytara se prostě vezme, sejde se pár přátel a funguje to. Myslím, že ten hudební nástroj sdružuje. Proč sedět doma, když ti lidé můžou přijít, dát si to pivko a pobavit se? Socializovat se trošku.

Jaké hrajete nejčastěji písničky?
Takové, které si kdysi lidé zpívali, to se pak chytí všichni a je to bezvadný. Udělal jsem náš zpěvník, kde je už přes sto písniček. Máme čtyři kytary a někdy i housle. Když je nějaká nová píseň, tak my dva to nejdřív zazpíváme. Pokud to chtějí, namnoží se texty a během měsíce už to každý umí.
Blanka: Třeba Spirituál kvintet – to je naše krevní skupina, od Matušky přes národní.

Jak reaguje vaše okolí na aktivity, které děláte?
Hrozně rádi na ty akce přijdou, nejčastěji se pak na webu dívají právě na fotky z nich. Ale aktivně se moc nezapojují do toho webu. Spíš se hnedka ptají, co se bude dít dál.
Blanka: Ono je stejné jako u mladých lidí – někdo je víc aktivní, někdo míň. Tak už to chodí. Musí se najít někdo, kdo to zorganizuje.

Proč myslíte, že se vás tolik schází?
Nezatahujeme do toho politiku. Kdyby se tam objevil někdo, kdo by ji chtěl řešit, tak se s ním ani nikdo bavit nebude. Prostě se sejdeme a je zábava. Jsem hrozně rád, že to tady takhle funguje a určitě je to tím, že nám nikdo neříká, co máme dělat. Je ovšem samozřejmé, že každému se nemusí vždy líbit všechno. Děláme si to ale prostě podle sebe, a tak to má být. My jsme byli tolik let organizovaní systémem, že teď chceme tu volnost. Svoboda je pro nás štěstí.
Blanka: Základ toho je, že není nikde napsané, že musíte, ale je to dobrovolné.

Jak to tedy funguje? Tyhle všechny aktivity jsou pod záštitou klubu?
Blanka: Ne, ty námi pořádané akce si děláme pro sebe, není to přes klub. I když obě Marušky z klubu s námi často chodí, ony organizují hlavně výlety, třeba do divadla. Teď 17. listopadu bude taneční zábava ve stylu country. Je to propojené, ale nezaštiťuje to všechno.

Jak vnímáte dialog mezi generacemi?
Většinou funguje, ale ono záleží taky na rodině a na jedincích. My vždycky říkáme, že bychom začali u rodičů, protože tam je zakopaný ten pes. Strašně rád se třeba bavím se svými zeťáky. Protože dostanu jiný náhled na to, na co se koukám odlišně.
Blanka: S mladými my vůbec nemáme problém si pokecat o všem možném. O sportu třeba, i když tomu my vůbec nerozumíme. Nějaké mezigenerační nedorozumění, to vůbec nevíme, co to je.

Vadí Vám označení senior nebo důchodce?
Blanka: Ne, prostě to tak je, nijak mě to nedehonestuje.        
My jsme mladí a všichni ostatní jsou staří. Tohle jsou ty nejlepší roky života.

Text a foto: Lenka Vosyková, studentka 2. ročníku magisterského studia na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
 
Senzační rozhovory vznikly spojením spojením aktivních seniorů a šikovných studentů 2. ročníku magisterského studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jde o kolekci celkem 12 rozhovorů. Jeden po druhém vám přineseme vždy ve čtvrtek na www.sensen.cz a na Facebooku Senzačních seniorů. I stáří může být senzační! Přesvědčte se o tom s námi.
Redakce SenSen (LN),
06.02.2020