ePrivacy and GPDR Cookie Consent management by TermsFeed Privacy Policy and Consent Generator

Den zdravotně postižených v Prachaticích

Připomenutí pravidel komunikace.

Mezinárodní den zdravotně postižených se týká lidí postižených fyzicky, smyslově, duševně či mentálně, ele i seniorů shandicapem. Mezinárodní den zdravotně postižených 3. prosinec byl poprvé vyhlášen světovým dnem zdravotně postižených osob v roce 1981. V České republice si tento den připomínáme od roku 1993. Jde nám především o pomoc, informovanost a vzájemné porozumění a vzdělávání se v komunikaci a odstraňování jak lidských, tak architektonických bariér.

„Ve všech zemích se postižení lidé potýkají s nejrůznějšími překážkami a předsudky. Cílem Mezinárodního dne zdravotně postižených je zařadit handicapované lidi do společnosti, do běžného života, poskytnout jim možnost vzdělání i pracovního uplatnění.“
V současné době žije na světě více než 1 miliarda osob s nějakou formou zdravotního postižení. V našem městě je to něco kolem 12 – 15%.
U příležitosti dne osob se zdravotním postižením si vždy připomínáme nejen na úřadu, ale nabízíme i vám několik pravidel, které v komunikaci mohou platit jak na úřadu, v zařízeních a dalších institucích, zdravotnických zařízeních...
 
Využíváme desater pro komunikaci s osobami se sluchovým, zrakový, tělesným postižením, pro osoby s demencí a seniory se zdravotním postižením NRZP
  1. Pravidla pro komunikaci s osobami s omezeným pohybem - vozíčkáře, tělesně postižené
  • Komunikujme při zjišťování potřebných informací zásadně s klientem s pohybovým postižením a nikoliv s jeho případným doprovodem.
  • Dbáme, aby klient s pohybovým postižením měl ve svém dosahu nezbytné kompenzační pomůcky. Tím zvyšujeme jeho jistotu a pocit soběstačnosti.
  • Pokud se potřebujeme s klientem znovu setkat, požádáme jej, aby si sám – pokud je to možné – zvolil místo k setkání. Tělesně postižený klient obvykle ví, které místo je nejvhodnější.
  • Před příchodem klienta s tělesným postižením zjistíme bariéry v místnosti a jeho okolí, které brání relativně samostatnému pohybu a snažíme se je odstranit.  
  1. Pravidla pro komunikaci s osobami se sníženou prostorovou orientací - nevidomé a osobami slabozrakými
  • S nevidomým je nutno jednat přirozeně a přímo, nikoliv přes jeho průvodce. Ten nevidomého pouze doprovází. Věty typu: „Paní, chce si pán sednout?“, jsou nevhodné.
  • Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. Pozdrav s vlastním představením je důležité spojit s oslovením typu: „Dobrý den pane Nováku, jsem pan Novotný“, aby nevidomý věděl, že pozdrav patří jemu. Při odchodu z místnosti je vhodné nevidomého upozornit na to, že dotyčná osoba opouští místnost.
  • Podání ruky na pozdrav nahrazuje nevidomému vizuální kontakt. Při setkání stačí nevidomému oznámit „podávám Vám ruku“. Při rozhovoru je velmi důležitý oční kontakt s nevidomým. Není tedy vhodné odvracet při rozhovoru tvář, protože to nevidomí obvykle poznají.
  • Dveře do místností by měly zůstávat buď zcela otevřené, nebo zcela zavřené.
  • Věci nevidomého by měly zůstat na svém místě. S věcmi nevidomého je dobré nemanipulovat bez jeho vědomí.
  • Při komunikaci s nevidomým lze bez obav použít slov: vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se.
  • Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup na úřad. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele.
  • Obvyklý způsob doprovázení spočívá v tom, že průvodce nabídne nevidomému rámě a ten se ho při chůzi lehce za loket přidržuje. Průvodce jde vpředu, nikdy nevidomého nepostrkuje, nepopotahuje ani jinak se s ním nesnaží manipulovat.
  • Při vstupu do místnosti – kanceláře průvodce dveře otevírá a nevidomý dveře zavírá. Proto je výhodné, aby nevidomý byl na straně závěsů (pantů) dveří; není-li tomu tak, před dveřmi si vymění místa tak, že nevidomý za průvodcem přejde na druhou stranu. Průvodce nevidomého neprotlačuje dveřmi, ani jej neobchází.
  • Před vstupem na schodiště průvodce zpomalí nebo úplně zastaví a upozorní nevidomého na směr schodiště: „schody nahoru“ apod. Dále mu řekne o prvním a posledním schodu každého schodišťového ramene.
  • Při procházení úzkým průchodem jde průvodce vždy první. Průvodce naznačí pohybem paže, za niž se nevidomý drží, aby se zařadil za něj a šel za ním v zákrytu.
  • Chce-li si nevidomý sednout, položí průvodce ruku nevidomého na opěradlo. Nevidomému stačí sdělit: „zde je židle, toto je opěradlo“ a on sám si zjistí její polohu a posadí se.
  • Průvodce nevidomému stručně popíše místnost, kde se budou zdržovat. To platí i v případě nutnosti použít toaletu. Zde by měl průvodce nevidomému sdělit, o jaký druh toalety se jedná. Zkontroluje čistotu a řekne mu, kde je papír, splachovací zařízení apod.
  • Průvodce upozorní nevidomého na netradiční zábranu
  • průvodcovství nevidomému nabízí, nikoli vnucuje.
  • Důležitá je komunikace s klientem a ne jeho asistentem průvodcem 
  1. Pravidla pro komunikaci s neslyšícími a nedoslýchavými osobami
  • Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.
  • Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk, použít tablet s online tlumočením
  • Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku.
  • Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod. O přítomnosti tlumočníka si rozhoduje jenom sám klient se sluchovým postižením. Má na tlumočníka právo.
  • Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.
  • Člověk se sluchovým postižením má při komunikaci právo na tlumočníka, pokud o to požádá, Tlumočení probíhá podle komunikační preference konkrétního klienta – překladem do znakového jazyka, převodem do znakované češtiny, písmem či artikulací.
  • Při rozhovoru udržujeme oční kontakt přímo s neslyšícím člověkem, nikoliv s tlumočníkem. Neslyšící člověk ovšem musí sledovat tlumočení informací. Stojíme či sedíme tak, abychom za zády neměli světlo.
  • Vyvarujeme se tendencím hovořit s tlumočníkem o neslyšícím člověku jako o objektu. Znamená to, že nikdy nepoužíváme úvodní fráze typu „Řekněte mu, že…“, „Zeptejte se pána, jestli…“
  • Ověřujeme si, zda neslyšící člověk dobře rozuměl. Průběžně žádáme, aby nám svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme přímo, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně po každém důležitém sdělení.
  • Tlumočník při tlumočení musí stát vždy vedle slyšící osoby. Neslyšící člověk potřebuje vidět nejen na tlumočníka, ale především na osobu, se kterou jedná. Vzdálíme-li se od tlumočníka, neslyšící člověk se obrací za námi a uniká mu tak část důležitých informací, které jsou pro něj v tu chvíli tlumočeny.
  •  Mluvíme svým obvyklým tempem. Tlumočník nás sám upozorní, bude-li třeba mluvu zpomalit.
  • Při odchodu dejme neslyšícímu klientovi písemné sdělení o tom, co jsme projednávali.
  1. Pravidla pro komunikaci se seniory se zdravotním postižením
  • Respektujeme identitu seniora a důsledně jej oslovujeme jménem nebo odpovídajícím titulem. Nevyžádaná familiární oslovení „babi“, „dědo“ jsou ponižující. Důsledně se vyhýbáme zdětinšťování starého člověka. Ani s nemocnými se syndromem demence nehovoříme jako s dětmi (formou, ani obsahem).
  • Při komunikaci se seniory a při jednání s nimi cílevědomě chráníme jeho důstojnost
  • Respektujeme princip zpomalení a chráníme seniory před časovým stresem; počítáme se zpomalením psychomotorického tempa a se zhoršenou pohyblivostí.
  • Složitější nebo zvláště důležité informace (termíny, obsah jednání, …) několikrát zopakujeme či raději ještě napíšeme na papír.
  • Aktivně a taktně ověříme možné komunikační bariéry (porucha sluchu, zraku apod.) a tomu přizpůsobíme komunikaci.
  • K usnadnění komunikace se zdržujeme v zorném poli seniora, mluvíme srozumitelně a udržujeme oční kontakt.
  • Při pochybnostech ověřujeme správné využití kompenzačních pomůcek.
  • Bez ověření nedoslýchavosti nezesilujeme hlas; porozumění řeči se ve stáří zhoršuje v hlučném prostředí, proto „nepřekřikujeme“ jiný hovor, rozhlas, televizi, ale snažíme se hluk odstranit.
  • Nabízíme dopomoc při pohybu, odkládání oděvu či při sedání na židli vždy nabízíme (úměrně zdravotnímu postižení klienta) ale nevnucujeme; umožňujeme používání opěrných pomůcek (hole, chodítka).
  1. Pravidla pro komunikaci s osobou se syndromem demence
  • Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání),
  • Osobu povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli klienta.
  • Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách.
  • V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, žargonu, ale i frázím či ironicky míněným protimluvům.
  • Používáme výrazy klientovi známé a přiměřené.
  • Používáme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům, a pokud to lze, tak na předměty, osoby, věci, o nichž hovoříme, ukazujeme.
  • Pokud klient něco správně nepochopil, použijeme pokud možno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova.
  • Aktivně navazujeme a udržujeme oční kontakt a průběžně ověřujeme, zda klient našim informacím správně porozuměl, důležité údaje píšeme navíc na papír.
  • Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění, používáme dotek.
  • Využíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umožňujeme i u dementní osoby; jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti.
  • Dáme zřetelně najevo, zda odcházíme jen na chvíli nebo zda jednání skončilo.
  • Osobu s demencí nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem.
  • Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich ponižování, posilujeme jejich autonomii a možnost 
Hana Rabenhauptová,
Klub SenSen Prachatice,
11.12.2018