Jak chutná Jižní Amerika - Přehrada ITAIPÚ
Asi 20 kilometrů od Foz do Iguacú se nachází jedno z největších vodních děl světa - technický skvost Jižní Ameriky - hydroelektrárna Itaipú (v překladu zpívající kámen). Takže je logické, že dneska míří náš uprášený bus právě tam. Přirozeně jsou to hlavně chlapi, kteří chtějí přehradu vidět. Ale mám-li se přiznat, ani já jsem se nijak nezdráhala tak unikátní vodní dílo shlédnout. V útrobách téměř osm kilometrů dlouhé hráze se ukrývá hydroelektrárna, která drží světový rekord v množství vyrobené elektřiny. Čínským Třem soutěskám sice patří statut největší hydroelektrárny světa, ale… tok řeky Jang-c' je nevyrovnaný a na plný výkon tak elektrárna „jede“ jen část roku. Nejvýkonnější vodní elektrárnou světa tak zůstává Itaipú, takže titul jednoho z technických divů světa proto po právu patří tomuto vodnímu dílu v nitru Jižní Ameriky.
Na zvědavce jsou zde opravdu dobře připraveni! Když dorážíme k přehradě, zjišťujeme, že pro návštěvníky je tu zřízeno informační středisko, schopné splnit takřka každé přání. Zdejší pracovníci pro nás ochotně zařizují prohlídku pod přehradní hrází, u přepadového kanálu i u turbin. Konečně, jsou tu od toho …
K tomuhle účelu tu má správa přehrady dokonce několik autobusů. Jeden z nich s námi vyráží na vyjížďku k přehradě. Má na sobě veliké číslo 3, je klimatizovaný, takže je mi v něm báječně. Celou vyhlídkovou trasu mám skutečně na co koukat. Voda valící se přes přeliv mi nepřipadá, že zpívá. Ona řve! A aby také ne. Vždyť při maximálním vytížení se jejími přelivy valí čtyřicetkrát více vody než nedalekými vodopády Iguacú. Na závěr exkurze, když už je po všem, absolvuje s námi řidič ještě projížďku silnicí po hřebeni hráze. Dívám se jeho okny na ohromnou hladinu, která končí až tam, kam sotva dokážu dohlédnout. Po návratu z prohlídky již mají pro nás v kinosále informačního střediska připravený film, kde jsou zachyceny všechny důležité etapy z výstavby přehrady. Dovídám se z něj údaje, která jsou spolu s vizuálními dojmy z prohlídky tak ohromující, že se natrvalo dokážou vepsat do mé paměti - ta by z celé Jižní Ameriky upřednostňovala normálně spíš barvy a poezii přírody, než nějaké zajímavosti ze světa techniky. Ale na to, jak je Itaipú kolosální, se nedá zapomenout. Síla právě absolvovaného zážitku mě přímo nutí se o něj rozdělit, takže: řeka Paraná (znamená Matka moře) pramení v Brazílii a je dlouhá 4880 kilometrů. Teče na jihozápad k městu Guafra a tvoří 100 kilometrů dlouhou hranici mezi Brazílií a Paraguay.
Historie tohoto kolosu se začala psát už v roce 1966, kdy se Brazílie s Paraguay dohodly na společném projektu obrovské vodní elektrárny. Smlouva o tom, že se na stavbě a následně na řízení a odebírání elektřiny budou obě země podílet rovným dílem, spatřila světlo světa v roce 1973. A o dva roky později se začalo stavět. Tento technický zázrak vyrostl za sedm let. 13. října roku 1982 se na dno řeky Paraná ponořilo dvanáct obrovských, hydraulicky ovládaných vrat. Co se toho data týče, technici obvykle na pověry nevěří a ona třináctka jim vůbec nepřipadala nešťastná. Všechno klaplo podle plánu, přehrazení řeky trvalo pouhých osm minut. Pak už jen celých čtrnáct dnů stoupala voda do stometrové výšky, než uměle vytvořené jezero dosáhlo až k přepadovému betonovému kanálu a elektrárnu bylo možno spustit. Itaipú je bezesporu jedním z největších divů moderního světa. Tady každého ohromí skutečnost, že člověk když chce, dokáže spoutat daleko větší řeku, než třeba Iguacú, která nedaleko odtud nechává všechnu svou energii padat v kaskádě vodopádů do Ďáblova chřtánu jen tak. Byl to právě člověk, který řeku Paraná nejen spoutal, ale taky přinutil, aby mu svou nesmírnou energii odevzdávala!
Vodní elektrárnu provozuje společnost Itaipú – Binacional, založená v roce 1973. Patří oběma zemím. Brazílii i Paraguay a ty se o užitek dělí. Obrovská betonová přehrada je pětkrát větší než Asuán. Dlouhá je téměř 8 kilometrů, její výška dosahuje 196 metrů - což odpovídá úctyhodným (a pro Evropana nepředstavitelným) 75 poschodím a její šíře činí 400 metrů. Aby bylo možné přehradu vystavět, byla řeka odvedena do kanálu dlouhého 2 kilometry a širokého 150 metrů, který byl vylámán do skály. Tento kanál byl dokončen v roce 1978 a teprve rok po tom, co byla řeka odvedena, a říční koryto stačilo vyschnout, mohla začít vlastní stavba přehrady. Generátory této elektrárny jsou největší na světě a každý z nich je schopen produkovat trvalý výkon 700 000 KW. Po naplnění vytvořila přehrada vodní plochu o rozloze 1340 km2. Než došlo k jejímu zaplavení, bylo nutné zabezpečit archeologicky zajímavé vykopávky, které se na tomto území nacházely asi ve 300 nalezištích (někde byly dokonce až 8000 let staré). Po zatopení krajiny byla do okolí jezera znovu vysazena řada druhů zvířat, která zaplavením přišla o život nebo uprchla po narušení svého původního teritoria. Na březích nového jezera bylo potom vysázeno 20 miliónů stromů.
Bude-li se vám zdát, že ve srovnání s právě popsaným grandiózním dílem Jižní Ameriky je náš dnešní kuchyňský výtvor příliš skromný, pak bych si vám dovolila připomenout známé české přísloví, které přeloženo do řeči paraguayských indiánů zní přibližně takto: „Lepší moravský brabec na talíři, než kondor nad hlavou …“
Toastes con ananas
plátky ananasu
plátky šunky
plátky tučnějšího tvrdého sýra
plátky toastového bílého chleba
máslo
Plátky bílého chleba opečeme v toastovém opékači, namažeme máslem a obložíme plátkem šunky, plátkem ananasu a navrch položíme plátek tučnějšího tvrdého sýra. Toasty vložíme do ohnivzdorné misky a ve středně teplé troubě zapékáme přibližně 20 minut.
Autorka: Jiřina Štokingerová, foto autorky: přehradní hráz