Proudění 2 VESMÍR

 

Hned na začátku jsme si řekli, že se při vyhledávání témat našeho nového pořadu Proudění nebudeme ani trochu držet při zdi, a tak jsme se tentokrát rovnou vydali do Vesmíru.

Skutečnost, že je to možné jen v našich představách,  nehrála žádnou roli. Už proto, že velký punc věrohodnosti jim dodalo prostředí teplického planetária, kde pro náš nápad měli pochopení, a pak tu samozřejmě byla ta úžasná a nezpochybnitelná  možnost zapojit svoji vlastní fantazii, svoje asociace. Navíc, Proudění nemá žádný pevný scénář, je o svobodném prostoru a myšlenkách, které si chceme vzájemně sdělit. Vesmír k tomu může být bezvadným zprostředkovatelem. Ukázalo se, že ať už ho vnímáme osobně jakkoli,  vždycky primárně uznáváme jeho nekonečný potenciál,  z  něhož máme možnost vidět jen nepatrný zlomek, respektujeme jeho přesah a chceme věřit, že jeho principem je dobro a láska. Nevíme přesně jak funguje a jak vznikl, ale třeba to není až tak zásadní. Podstatnější byla možná tvorba, která v nějaké podobě stála kdesi na samém začátku všeho. Co stvořím, mám tendenci ovlivňovat, ale taky ochraňovat, to ostatně známe z vlastních životů. Většina z nás, včetně těch, kteří to mají tzv. „na háku,“ uznává existenci nějakého vyššího principu. „Je něco mezi nebem a zemí,“ tomu obvykle říkáme. Někdo si s tím poradí sám, jiný hledá nějaký transformátor, např. víru, náboženství apod. Čím víc se ovšem vzdalujeme od pramene, tím víc balastu a smetí se na nás nalepí. Hledáme usilovně cestu a přitom se ztrácíme sami sobě. Fanatiky se pak stáváme z vlastního rozhodnutí a dobrovolně, nemáme se rádi a vnější podmínky jsou pro nás jen zástupným důvodem k nenávisti vůči všem. To je nepřehlédnutelný fenomén naší doby. Přesto je pořád na světě víc lidí, kteří mají srdce a hlavu „v pořádku“ a na svém místě. Jen je bohužel není tolik slyšet. Mají totiž spoustu starostí s obyčejným životem, chodí do práce, starají se o děti, pěstují kytky, vaří...a všechno má pro ně smysl, včetně denních maličkostí... A tak to má být,  jen by se lidi dobré vůle měli častěji spolu sejít  a potvrdit si to, aby nepropadali malomyslnosti nebo pocitu, že jsou sami.    

My ve Zvonkohře tohle víme, proto máme svůj klub, scházíme se, a proto jsme si povídali o Vesmíru. Planetáriem proudily názory, příběhy, básničky, pojednání i písničky. A přesně, jak se o tom zpívá, nad hlavou nám tančily hvězdičky, souhvězdí i planety, které nám promítal a krásně o nich vyprávěl hvězdář Radim.

Poděkování patří Oldovi a Pavlovi, že se znovu úspěšně ujali hudebního doprovodu a samozřejmě všem účinkujícím za jejich příspěvky do programu.

Velký ohlas mělo Vaškovo vyprávění o včelách, zvláštní poděkování patří Karlovi a Slávce za to, že se s námi podělili o auitentické duchovní zážitky ze svých  cest, nebo spíš návratů „domů.“ Ruda si pro nás připravil  zajímavý úryvek z knihy E. von Dänikena o tom, jak se v lidské historii mění sci-fi postupně ve skutečnost a nic s tím nikdo nenadělá... do toho zazněly krásné básničky z Nerudových Písní kosmických a také z vlastního šuplíku Jirky Mormana. :-))

V souvislosti s víc než pestrým programem se ovšem vyskytly i legitimní názory, že taková všehochuť byla náročná na pozornost. Je třeba uznat, že trochu žánrový „mišmaš,“ to byl. Každý jsme ovšem jiný - někdo má rád rychlý sled událostí, někomu zas přeskakování z jednoho do druhého vadí.

Naše Proudění je zatím o improvizaci – to znamená, že mu nedáváme žádnou konkrétní podobu, ale možná se časem spontánně vyprofiluje v něco úplně jiného a nového – v tom je jeho (ne)výhoda. Protože je nyní vše v začátcích, ponechme si zatím prostor i čas tvořit tento náš pořad společně – bez nějakých omezení a limitů. Kus dobrodružství je přece v tom, že nikdy nevíme jak to dopadne... a hlavně, na výsledku se můžeme (nemusíme ):-)) zcela svobodně, sami podílet....a tak ho i ovlivňovat. To je přece bezva. Takže zkoušejme, experimentujme, improvizujme dál...
Každopádně, do našeho dvouapůlhodinového programu se tentokrát ani všechno nevešlo. Máme toho tedy ještě hodně před sebou.

A propos, víte, jak to krásně napsal   J. Žáček?

„My také spalujeme sami sebe

 a zahříváme ty, jež milujeme,

 v pustinách kosmu, který zebe,

až vyhoříme jako supernova.

Pak si nás Vesmír při Velikém třesku

zas uhněte a všechno začne znova  :-))

A víte co napsal A. Einstein?

„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost, u té první si tím však nejsem tak jist.“ :-)

 

Určitě nashle příště...

 

Autor: Dana Marková