Co život dal i vzal
Zdeněk Křemen z Pardubic získal v soutěži Národní kroniky na téma „Vojna nebyla kojná“ druhé místo za příspěvek Jak jsem se proplížil všemi nástrahami, které na mne líčil osud i vojenští páni. Neodolali jsme a se souhlasem obdivuhodně bystrého a vtipného 87letého autora se chceme podělit s čtenáři našeho webu o milé poděkování pana Křemene za ocenění i o půvabné zřeknutí se ceny s druhým místem související: adrenalinové jízdy tankem na vojenském tankodromu. Ke svému dopisu připojil Zdeněk Křemen i neméně kouzelně pojaté curriculum vitae.
„Nelze zpochybnit, že patřím do kategorie seniorů, neboť v letos v lednu jsem oslavil již 87 narozeniny. Společností jsem vnímán jako skotačivý stařík, ovšem slangem juniorské generace jsem často titulován spíše termínem dědek. C´est la vie. Svůj literární příspěvek k historii minulého století vnímám jako reminiscenci na to co život dal i vzal, ale současně i jako poněkud opožděné domácí cvičení z jazyka českého.
Bylo by neupřímné, kdybych se snažil tvrdit, že mne nepotěšila slova uznání. Konečně všichni jsme trochu ješitní a marniví a trpíme sklonem k vlastní důležitosti. Nejsem výjimkou, ani čítankovým příkladem skromnosti. Asi proto jsem se snažil na stará kolena zviditelnit a uložil jsem do paměti počítače ohlas na půvaby i strasti uprchlého mládí. Primárním záměrem či motivací bylo přání, zanechat potomkům vedle vybledlých fotografií i verbální obraz mého osudu.
Avšak když jsem se dočetl ve Vašem e-mailu, jakou slibujete odměnu za můj amatérský literární projev, objevil se úsměv na mé tváři. Jako jíž perspektivní kandidát pardubického krematoria nemohu pochopit, proč bych si měl před odchodem do nirvány vyzkoušet pohodlí v „ocelové rakvi“, za co je v militantním argotu označován tank. Navíc, protože moje postava se v oblasti tělesného rovníku blíži rozměrům pana kardinála Duky, měl bych pravděpodobně jisté problémy, jak proklouznout otvorem ve věži obrněného válečného predátora. Pohyb po tankodromu, pokud vím, je ještě mnohem méně komfortní, než cestování po některých našich zanedbaných silnicích a blíží se pocitům suchozemce na lodi v rozbouřeném moři.
Nechci být nevděčný, ale zcela se spokojím s verbálním uznáním. Nepředpokládám, že atraktivní jízda takřečeným „buzerplacem“ tankového útvaru by mně připravila jakékoliv mentální či tělesné potěšení. Kouzlo zbrojnošského romantismu, poplatné pubertálnímu věku, už dávno vyčpělo z mých infantilních ideálů.
K doplnění nezbytného obrazu mého charakteru, či jak se teď správně česky říká „image“, dovoluji si připojit slovní podobenku mojí osobnosti, jak se kdysi povinně přikládala k legendárnímu „kádrovému profilu“. Bohužel, nelze nepřipustit, že i v tomto popisu běhu života lze nalézat prvky mého stařeckého narcizmu.“
Zdeněk Křemen
Moje curriculum vitae.
Narodil jsem se v pátek v druhé polovině dvacátých let tohoto století za mrazivého počasí doma na posteli v malém domku na periferii Prahy. Jak psáno jest na mém křestním dokladu, bylo to z lože manželského za pomoci zkoušené porodní asistentky paní Barbory Pecháčkové. Od mládí jsem byl rodiči systematicky vychováván k práci. Již v útlém věku je, byl často využíván ve funkci poslíčka a mezi mé povinnosti patřilo chodit v neděli se džbánkem tatínkovi pro pivo. Pravidelně, dobrovolně a bez odmluv jsem se podílel na všech klukovských společenských aktivitách v naší čtvrti, které liberálové nazývali čilostí mládí a konzervativci lumpárnami. Jako kluk jsem fandil S. K. Slavii i ABC Braníku a na plácku za školou jsem působil jako ryze amatérský, nepodplatitelný, nezávislý, ale za čest svého teamu z celého srdce bojující a ke všem obětem odhodlaný fotbalista.
Fundamentální vzdělání jsem získal ve staré branické škole a v jedenácti letech jsem se vydal do světa na studia. Mojí motivací nebyla ani tak touha po vědách, jako spíše sladká představa denního dojíždění do školy pražskou tramvají. Začal jsem moudrostmi plnit svojí hlavu na úpatí staroslavné vyšehradské skály, v historické budově reálky v Praze - Podskalí. Tato Alma Mater hýčkala mě ve stínu slavného sídla kněžny Libuše sedm dlouhých let.
Pro záchranu Říše Velkoněmecké byl jsem pracovním úřadem delegován, co by "Totaleinsatzhilfsarbeiter" do továrny na letecké přístroje. Mé poslání na poli letecké techniky skončilo fiaskem - Říše Velkoněmecká to prohrála. Zda na tom nesu podíl, zhodnotí jednou historici.
Pražské povstání ze mne udělalo na několik dnů revolučního gardistu, ale ještě v létě roku 1945 nás moudré duše zahnaly raději zpět do školních škamen, abychom naplnili literu zákona a mohli být po aprobaci uznáni dospělými, to jest maturanty de jure i de facto.
Své mladé srdce i entusiasmus jsem po maturitě zasvětil kolejím. Po ročním odborné přípravě a dopravní i telegrafní zkoušce jsem dostal "frčku na límec" a červenou čepici na hlavu. Aktivně jsem proháněl nejen vlaky od mezinárodních expresů až po místní lokálky, ale i faldy sukní počestných panen na všech "štacích", kam mě ředitelství posílalo, aniž bych ve službě zanedbával důstojnou representaci ČSD, neboť salutováním vzdával jsem čest všem cestujícím, hlavně však krásným pasažérkám.
Když mě potom "páni za vojáčka vzali", zaměnil jsem modrou uniformu za zelenou. Stal jsem se služebníkem Martovým, ale občas jsem sem-tam udělal i nějaký ten meloušek Amorkovi. Můj lenní pán, čtyřhvězdičkový generál Čepička, nemohl se nabažit mých zbrojnošských služeb. Aby mně nepršelo na uši, koupil mi na hlavu místo lodičky "brigadýrku" a sloužil jsem volky, či spíše hlavně nevolky podle jednoho zakrouceného paragrafu branného zákona ještě další tři roky navíc. V té době jsem utrpěl zranění, jehož následky nesu dodnes. Zasažen Amorovým šípem do hýžďového svalstva padl jsem do náručí jedné alchymistce v městě, které se proslavilo nejen filmovou reklamou o zdejších počestných paních, ale i perníkem, koňskými dostihy a později i Semtexem.
Přibližně za 927.645 dnů po pádu Troje jsem se vrátil z boje i já. Vyměnil jsem meč za rýsovací pero, štít za kreslící prkno a rozloučil jsem se i s kariérou u okřídleného kola. V druhé polovině tohoto století jsem po doplnění odborné stavební kvalifikace vymýšlel, navrhoval, maloval i cenově propočítával domečky i stromečky, silničky i železniční vlečky, převážně pro podniky, kde se provádí průmyslová kopulace atomů a molekul.
Ze smutku, že už nemám ani uniformu ani zlaté knoflíky, ani zelenou, ani červenou čepici, ba ani hvězdu na výložkách, začal jsem utápět svůj žal v knížkách. Nejprve jsem je jen četl a potom je i půjčoval, doporučoval, urgoval, kontroloval, nakupoval, katalogoval, balil, vyřazoval a někdy i se do nich i začetl, jako nehonorovaný knihovník odborářské organizace u mého chlebodárce.
Po pětatřicetileté činnosti za prknem, které na rozdíl od herců neznamená svět, ale spíše ohnutá záda a bolavé oči jsem se stal důchodcem se všemi symptomy, které k této profesi patří, tj. hekám, funím, brblám, špatně slyším, mizerně vidím, nerad se ohýbám, mám hluboko do kapsy a jsem častým zákazníkem našeho zdravotnictví. Doporučené diety nedodržuji, proti obezitě nebojuji, pravidelně necvičím, cholesterolu v potravě se systematicky nevyhýbám, v oblasti lásky a sexu jsem už jen teoretik, v politice neurotik a optimistický skeptik. Mám rád nezdravá jídla, ale i rajská jablíčka a brynzové halušky. Drogově jsem závislý na černé kávě a u televizního programu pravidelně usínám.
Celý život jsem rád cestoval, při čemž za optimální jsem považoval putování doprovázené služebními dietami a proplaceným cestovním účtem. Jsem neutrální ke kyselinám, zásadám, politickým stranám i filosofům. V důsledku vzdělání i životní praxe jsem spíše zaměřen technicky a pragmaticky. Proto z výtvarného umění fandím nejvíce ladným křivkám ženského těla v jejich přírodní realitě. Jsem úměrně své věkové i váhové kategorii psychicky vyrovnaný cholerik, sangvinik, flegmatik i melancholik a dle názoru mého fraucimoru, složeného z jedné manželky, jedné dcery a jedné vnučky, též částečně nepolepšitelný nepořádník s mlsným jazykem. Nerad jím zelňačku, fazole na kyselo a slanečky. Rovněž moderní básně a soudobá výrazně hlasitá pop music nepatří mezi mé hobby. Přežil jsem víc než deset prezidentů a pět názvů státu. Nemluvím ani rusky, ani anglicky ani aktuálně politicky, ba ani dostatečně nahlas. Neumím vytvářet slibné vize budoucnosti, a protože ani moc nelžu, tak moje životní kariéra neměla šanci nalézt nějaké výrazné uplatnění v historické epoše mého bytí na této planetě. Jako správný Čech mám rád buchty a to v pravém, i slangově přeneseném slova smyslu, jakož i knedlíky doprovázené vepřovou pečeni. V alkoholu jsem nerozpustný, ve škole, v hodinách mineralogie, byl jsem vždy pedagogy zkoušen z křemene.
Vážený pane doktore, vážím si bohulibé činnosti i iniciativy obětavých lidí, kteří se snaží oživit i zachovat nezkreslenou kroniku převážně druhé poloviny dvacátého století a oceňuji jejich práci. Začátkem srpna t.r. jsem prostřednictvím paní Hany Jánské z Krajské knihovny v Pardubicích zaslal několik mých dalších literárních pokusů. Vnímal bych jako pohlazení po duši, stanou-li opět kladným příspěvkem do Vaší sbírky pamětí národa.
Pozdravem a přáním mnoha úspěchů ve Vašich dalších aktivitách končím podpisem i symbolickou virtuální pečetí.
Zdeněk Křemen