Jak chutná Jižní Amerika - Most přes řeku

Od samého rána dnes slunce nesvítí. Zůstalo schované za mraky a svět je rázem šedivý, nikoli jásavě barevný. Jedeme po prašné cestě, kolem jsou kamenitá pole, nízké keře a horská stepní tráva. Do vzdálenosti padesáti metrů je na obě strany všechno pokryté prachem, což dojem šedivého světa ještě znásobuje. V této oblasti se vyskytuje břidlicová lomivost kamene, takže kamení, z něhož jsou vyskládané ploty, do sebe zapadá jako vyskládaná polínka. Samozřejmě opět v šedé barvě. Na holých skalách rostou kaktusy a bromélie, projíždíme zkrátka suchou oblastí. V zahrádkách kolem stavení se tu kvůli plodům, které se pak prodávají na trhu, pěstují opuncie. Domky mají kamenné ohrady, v nichž je složené šustí z kukuřice a sláma. Někdy slouží coby dvorky pro prasata nebo osly. Na plochých střechách tu suší kukuřičné palice a na zbylých strništích se popásá dobytek. Zdejší stromy mi připomínají topoly, ale jsou to cypřiše. Jinak na velkých hájích roste mnoho mandarinek a pomerančů.
Vjíždíme do červeného údolí, sevřeného okolními horami. U příkrých stěn se krčí malé domky, které vypadají jako by na ně byly přilepené. Na dálku odhaduji, co asi tvoří jejich střešní krytinu. Až z bezprostřední blízkosti zjišťuji, že jsou to odsekané placaté kameny, položené rovnou na krov, udělaný z rozvidlených kmenů stromů. Jejich větve totiž místy trčí ze střechy mezi kameny.
Až teď začínám mít příjemný pocit na duši, protože si slunce vybojovalo svou pozici a začalo se přívětivě usmívat na vše kolem. Svět mi rázem zkrásněl, na mě to zkrátka takhle funguje. Ale nejenom na mě. Podle toho, jak se spokojeně tváří, určitě i na indiánku, která po stezce asi sto metrů nad silnicí vede stádečko koz. Silnice se údolím Cordillera de Machara klikatí několik desítek kilometrů. Shora je krásný pohled dolů, kde přes řeku vede nezvyklý most. Mezi kamennými sloupy, postavenými na obou březích, je napnutá dvojice lan, po nichž se dá na zavěšené dřevěné plošině dostat na druhou stranu navíjením lana na rumpál. Všude v krajině tu vládne červeň, červenou mají i skály, červená je i půda. Nejspíš je i dost úrodná. Míjíme Camargo, kde se už začínají vyskytovat palmy. Nemůžu přijít na to, jak se jmenuje strom, co má droboučké složené listy jako akát, ale kvete červeně v souborech květenství, která připomínají dozrávající rybíz. Je velice zvláštní a líbí se mi. Vyskytuje se tu na každém kroku. Na velkých polích se tu kromě opuncií hojně pěstují citróny, mandarinky, pomeranče a mezi zahradami na svazích jsou rozpoznatelné i vinohrady. Ačkoliv jsou vidět zavlažovací kanály, přesto je pořád 50 - 100 metrů od silnice všechno pokryto prachem. V této oblasti červeným, jemným jako pudr. Ve zdejších vesnicích u domků suší kromě hliněných cihel i otýpky větví s listím. Poslouží jako krytina na střechu a bezlisté větve k otopu. Údolí v červených horách se po ujetí asi 30 kilometrů rozšiřuje. Přejíždíme Rio Pedro - říčku, asi jako Malši u Římova, tedy ne moc širokou. Chvíli nato konečně přerušujeme jízdu, abychom trošku protáhli nohy. Využívám zastávky a zvědavě vyrážím na můj obvyklý průzkum okolí. Pod čistým modrým nebem tu vládne polední horko a ničím nerušené ticho. Kráčím mezi sluncem rozpálenými kameny. Rostliny zde mají úzké listy a jsou přizpůsobené, aby přežily jak nehostinné podmínky, tak i období sucha. Obhlížím zblízka různé druhy kaktusů, podobných pichlavým párkům, které rostou v trsech při zemi – ale auvajs, oj, oj! Pochopitelně se mi při procházce daří šlápnout na jednoho prevíta, vypadajícího jako pichlavá malá „ouška“ s dlouhými bodlinami. Jsou jako jehly a podrážkou tenisky mi pronikají neuvěřitelně snadno a dokonce až do paty. Když je vytahuji, zatraceně to bolí, takže mám ponaučení, dávat lepší pozor na to, kam šlapu. Tady je nehostinné a nelítostně kruté celé okolí. I nízké trnité keře zachytávají za můj oděv, ale je jim to málo, chtějí víc! V horku dne se potím, svlečené tričko nesu v ruce a kůži tak trnům přímo nabízím.
Stačí! Škrábanců mám už víc než dost, dál už nepůjdu! Krom jiného, ty zatracené keře neposkytují žádný stín, takže se vydávám přes svažující se kamenitou stráň k vodě. Tady objevuji indiánský most přes řeku! Ale jaký! V mělké vodě u břehu jsou nedaleko od sebe položené ploché kameny. Ty vyčnívají nad hladinu a vytvářejí tak počáteční kamenný chodníček vodou. Dál ke středu řeky, kde je proud a hloubka větší, jsou na kůlech zatlučených do dna zapuštěné kmeny stromů. Vypadají jako dřevěná kladina těsně nad hladinou, která končí v mělké vodě až na druhé straně řeky. No a odtamtud se pak už snadno dobrodí na suchý břeh. Takže tahle cestička přes vodu je místní most! Stromy rostoucí při břehu tu natahují své provazovité kořeny mezi balvany a ž k řece. Připomínají hadice, nasávající životadárnou tekutinu, bez níž by nebylo zeleně. Na balvanech u řeky je ve stínu stromů příjemné posezení. Vychutnávám si ho, než mě z poklidu vytrhává zatroubení klaksonu. Je sice čas se vrátit, ale já nespěchám. Než se pojede dál, bude oběd.
Než vám na takový oběd ve žhavém poledním horku Jižní Ameriky prozradím recept, musím dodat, že Bůh určitě stvořil svět, abychom si jej užívali a ne, abychom jím jen ve spěchu proběhli. Takže vařte se zaujetím a pak v klidu vychutnávejte a nedejte se rušit uspěchaným povykem klaksonů …

Na část oleje dáme přebranou propláchnutou a spařenou ráži, zalijeme vývarem z masoxu a dusíme. Na zbylém oleji zpěníme cibuli nakrájenou na kolečka, přidáme maso a osmahneme. Zeleninu očistíme, opláchneme, nakrájíme na kostičky, spařená a sloupnutá rajčata rozkrájíme, feferonku jemně rozsekáme. Zeleninu přidáme k masu, okořeníme, osolíme, zalijeme vínem a dusíme do měkka. Do měkké rýže vmícháme maso se zeleninou a fazole, podle chuti dosolíme, posypeme jemně nakrájenou natí – a jak už jsem doporučovala, necháme si v klidu chutnat …