Jak chutná Jižní Amerika - Stát Sao Paulo
.aspx)
Ze všech států Brazílie je nejvíc přistěhovalců právě tady. Dá se tu narazit na nejrůznější menšiny. Tak třeba ruské či ukrajinské zde existují už dávno a polské chalupy, ty se v státě Paraná dají poznat na dálku. Pro Evropu se stát Sao Paulo stal novověkým El Doradem. Přišlo sem hodně Italů a v několika vlnách i spousty Japonců. Těm všem dnes tato oblast vděčí za plantáže čaje, za pěstování pepře v deltě Amazonky, za jutu, kávu, bavlnu, hedvábí, banány, mandle i za rozvoj zahradnictví v okolí města Sao Paula.
Celou polovinou zemědělské produkce je káva, která spolu s třtinou a sójou je základem zdejšího zemědělství. Brazílie má největší a nejproduktivnější kávovníkové plantáže na světě. Není divu – podmínky, jaké tropická a subtropická krajina kávovníkovým stromům nabízí, jsou vynikající. Černá droga na mnoha místech vytlačila jiné tradiční plodiny, takže dnes zabírá asi 20% veškeré obdělané zemědělské půdy a udělala z ní kávovníkový ráj. Můj známý, který má rád leccos dobrého a dobrou kávu zejména, by určitě náruživě pátral nosem, jestli není brazilskou kávu cítit od samých hranic Brazílie. Na nich mi to tak nepřipadalo, ale s vůní saopaulského venkova a jeho kávovníkovými plantážemi se mi vybavil okamžitě on i jeho nos. Něco trošku jiného je ovšem přístavní vůně Santosu. Zde se z pražíren sice aroma čerstvě pražené kávy valí, ale z rybářského přístavu se k němu přidává čpavost mořské rybiny a ze čtvrti úzkých uliček pach špatně udělané kanalizace. Teprve když tohle všechno pořádně zamícháte dohromady (… že už to začínáte cítit?) - tak tohle je Santos! Sao Paulo je oblast tak zvané terra roxa - rudé půdy. Díky té a díky subtropickému klimatu tady lze pěstovat všechno a všemu se tu daří, všecko to stačí dozrát. Káva i kukuřice, cukrová třtina, tropické ovoce, zelenina a sója! Tady, na území Sao Paula byla zaseta první sója, kterou sem dopravili polští emigranti koncem 19. století. Zrovna tak jako vůně kávy, vniká našinci do nosu i jiný exotický parfém: Pomerančová pohádka. Na plantážích Sao Paula je na 70 milionů stromů. Brazilské laranjas jsou pomeranče s nepříliš silnou hladkou kůrou. Saopaulská červená země je prostě zemědělským rájem, který rodí cokoliv, co odněkud dovezete a zasadíte. Na příklad banány. Ty původně v Jižní Americe nerostly, dostaly se sem z Indie a jihovýchodní Asie. A dnes je Brazílie největším pěstitelem banánů na světě, i když vyváží jen malou část své sklizně, protože většinu z ní stačí spotřebovat sama. Jednou z nejelegantnějších silničních staveb státu je „A Rodovia de Imigrantes“. Tato „Dálnice přistěhovalců“ spojuje nížinu Santosu s náhorní plošinou Piratininga - tedy mořské pobřeží s městem Sao Paulem. Je to bez přehánění dílo vysoké technické i estetické úrovně, které má jedenáct dlouhých důmyslných tunelů. Od moře k planině Ipiranga – Piratininga musí překonat výškový rozdíl 750 metrů. V současnosti je Dálnice přistěhovalců jednou z nejfrekventovanějších silnic v zemi. Někdejší ostrov Svatého Vincence, který leží při jižním pobřeží, už kromě půdy a moře nemá s dobou, kdy dostal své jméno, dávno nic společného. Dnes na něm leží jedno z nejpřepychovějších míst Brazílie zvané Guarujá. Přímo z písečné pláže, kde přítulné teplé moře ošplíchává prahy přepychových hotelů, restaurací, barů a klubů, vyrůstá moderní architektonické dílo. Soubor mnohaposchoďových sklobetonových budov, do nichž má přístup společnost jen ta nejbohatší, a pokud už byste tu nějakého Vincence potkali, tak vezměte jed na to, že svatý zcela určitě nebude. Guarujá je město superluxusu a extravagance - i když za to ani moře, ani plážový písek a vítr, ba dokonce ani slunce a hvězdy nemohou. My se sem nehrneme, pro nás je to jenom lokalita k vidění za jízdy z pobřežní silnice. Krajina státu Sao Paulo je bohulibým krajem, našinec by řekl „mlékem a medem oplývajícím“, takže když projíždíme silnicí vedoucí mezi třtinovými plantážemi, připadám si na dlouhou dobu jako ponořená do zeleně sítin. Zelená uklidňuje. A tak jsem klidná, spokojená a při průjezdu třtinou je mi nejinak, než sladce …
Všude na světě, a tedy i v Jižní Americe, se lidé dělí na spořádané a nespořádané. O tom, kudy vede dělicí čára, rozhodují ti spořádaní … ani jsem tuhle pitomost nestačila dopsat a už se mi vybavilo, jak se můj známý chechtá: „Omyl! Ti nespořádaní! Jinak by žádná dělicí čára nemusela existovat, cha, cha, chááá!!!“ No tak jo, ale při přípravě následující dobrůtky postupujte raději spořádaně…:-)
Refritos ananas
Jeden celý ananas
(eventuálně – v naší zeměpisné šířce – obsah konzervy)
100g másla
100g polohrubé mouky
100g cukru
0,2 l ušlehané šlehačky
trošíčku strouhané pomerančové kůry
skořice
Plátky ananasu rozložíme na dno ohnivzdorné misky, máslo, cukr a polohrubou mouku uhňácáme prsty a touto směsí – zvanou u nás drobenka – podrobíme naskládaná ananas. Navrch posypeme připravenou nastrouhanou pomerančovou kůrou a zaprášíme skořicí. Tím jsme s celou přípravou hotovi a pak už jen strčíme do trouby! Zapéká se ve středně teplé troubě asi 20-30 minut. Když se máslo rozpustí a ananas dostane hnědozlatou barvu, podáváme zdobené šlehačkou – a je nám sladce …
Autorka: Jiřina Štokingerová