Španělské rytmy a francouzské šansony na Hrádku

Odpověď je jednoduchá – jedno příjemné středeční odpoledne, které Zvonkohra prožila na Hrádku, a které bylo věnováno uvedeným dvěma tématům. Hrádek je malebný zrekonstruovaný objekt, působící velmi romanticky, ale pokud ho chcete navštívit, musíte vyvinout trochu nánahy a vyšplhat za ním na vrch zvaný Letná – na místo, které odjakživa bylo využíváno k vycházkám a relaxaci. Odměnou je pak krásný výhled na Teplice, jenže nám se tentokrát poštěstilo dohlédnout o hodně dál – až na druhý konec Evropy...

Nejprve jsme navštívili temperamentní Španělsko, a to prostřednictvím fotografií a zajímavého vyprávění, podbarveného originální španělskou hudbou. Přednášku si pro nás připravili René a jeho dcera Martina. Podtitulek její první části by klidně mohl znít: „Barcelona, má láska,“ protože z Reného povídání bylo zjevné, že při svých četných návštěvách získal k tomuto městu opravdu vřelý vztah a je jeho nadšeným obdivovatelem i propagátorem. Pro Martinu se naopak Španělsko, potažmo Barcelona, stalo druhým domovem, pro který se rozhodla a s nímž spojila svůj osobní i profesní život. A tak bylo na co se ptát, na co se dívat i o čem povídat, protože mediální reporty bývají často, z nejrůznějších důvodů, nesouvislé a jednostranně zkreslené. Zatímco cestovky vás lákají především na chvilkovou idylku, zpravodajské pořady vám často zase podstrčí informace zabalené v zavádějící zkratce. Standardní dovolenou většinou strávíme  pendlováním mezi pláží a památkami. Takže není žádným tajemstvím, že ke skutečnému poznání člověk dospívá až vlastními zkušenostmi a pod povrch věcí začne vidět až po určité době. A Martina nám v odpovědích na naše otázky velmi upřímně prezentovala svoje postřehy a názory. Dovedu si představit, že pro její malou dcerku bude už normální vnímat svoji národní i evropskou identitu na stejné úrovni. Ať se nám to líbí nebo ne, nejen náš kulturní původ, ale i příslušnost ke světadílu začíná být důležitá, možná, paradoxně, i kvůli tomu, že se, díky technice, zeměpisné vzdálenosti neustále zmenšují. Já osobně bych aspoň kousek naší české rezervovanosti vyměnila za španělskou mentalitu. Odjakživa se mi líbí zvuk španělštiny, mám slabost pro tango, fascinují mě tanečníci flamenca. A jak jsem tak koukala kolem sebe, určitě jsem nebyla sama, komu je Španělsko blízké.  Díky Renému a Martině i sympatické omladině, která je na přednášku doprovodila i se svými dětmi, jsme zase jednou zažili na klubu bezvadný souběh generací, a takováto setkání považujeme za významné specifikum našeho klubu. Myslím, že je dobré si to občas připomenout i uvědomit :-))

A pak už následovala sladká Francie a Paříž znějící svými šansony. Tam nás zavedl Petr Kašpar spolu se svými hosty. Prvním z nich byl šarmantní Maurice Chevalier, po něm přišel na řadu charismatický Charles Aznavour. Kdo by neznal osudovou Edith Piaf, z jejíhož zpěvu mrazí. Kdo z nás by si nepamatoval Gilberta Bécauda – způsob, jakým dokázal při zpěvu vykouřit cigaretu fascinoval i zaryté nekuřáky. Mirelle Mathieu – stálice s překrásným hlasem, která jako jedna z mála nepropadla neřestem bohémského způsobu života. A samozřejmě nesměl chybět hlubokomyslný Jacques Brel. Říká se, že každý je nahraditelný, ale já marně hledám k výše uvedeným jménům nějaký současný ekvivalent. A nemusím chodit daleko. Naše Hana Hegerová, kterou jsme si také připomenuli, se zdá být i u nás poslední výraznou osobností tohoto žánru. Stalo se spíš zvykem vystavovat na odiv svou povrchnost Dobrý šansoniér může být cynik, ale nikdy ne povrchní, musí jít na dřeň emocím a citům a vy mu to uvěříte. Dostane vás do euforie i do kolen, takže spolu s ním budete brečet, trápit se nebo smát. Je v tom absolutní sugesce – proto taky šanson má velmi blízko k hercům a naopak. Doba tomu asi moc nepřeje, ale kdyby se zčistajasna objevila nějaká nová Edith Piaf, bylo by to dobré znamení, zejména pro "mlaďochy." My, co jsme slavné doby šansonu ještě zažili aspoň na kousek vlastní kůže, totiž nikdy nebudeme okoralí natolik, aby nás texty těch písniček znovu nezasáhly a nevrátily v čase. A v tom máme, my pamětníci, opravdovou výhodu.

Poděkování patří :

Martině, Renému i jejich báječnému spolku za hlídání Martinky, Petru Kašparovi za výlet do světa šansonů, Jirkovi za pěkné fotky, Heleně za to, že vše pro nás zorganizovala, lidem z Hrádku, že nám k tomu poskytli perfektní azyl, a všem nám ostatním, kdo jsme rádi přišli a dobře se bavili.