Zvonkohra sportovala

Kdo by neznal naši teplickou dominantu nesoucí hrdý název Doubravská hora. Ve skutečnosti je to kopec, kterému domorodec neřekne jinak než Doubravka. Tyčí se nad městem a z panelového sídliště, které vyrostlo pod ním, můžete hupsnout „rovnýma nohama“ do „divočiny“ a projít se jen tak v lese nebo vylézt až ke stejnojmennému hrádku a pokochat se výhledem na široké okolí.

Přesně tohle měla v úmyslu i Zvonkohra, lépe řečeno skupina „odvážlivců“ dychtících po pohybu, která se pod vedením instruktora Pavla Matouše vydala neohroženě na cestu, aby náš kopec oběhla nebo zdolala jeho vrchol. Našli se i tací, co zvládli obojí.:-) Počasí se tvářilo jakžtakž přívětivě. Zase jsme měli jednou u sv. Petra „kliku,“ protože pršet přestalo těsně před naším výletem. Terén byl díky tomu trochu blátivý a kluzký, ale takovou prkotinu jsme neřešili. Ostatně většina z nás se zdatně oháněla trekingovými holemi a Pavel také neponechal nic náhodě a všechny odborně zasvětil do tajů nordic walkingu ještě na stanovišti - než nás vypustil na trať.

A dohlížel na nás i cestou. První část naší procházky vedla kolem Doubravky. Dopřáli jsme si jedinou zastávku, ale jen proto, že nám během ní náš „sporťák“ předvedl jak se dá ke cvičení v přírodě využít i lavička. Cviky byly náročnější i jednoduché, posilovací i uvolňovací – kdo chtěl a mohl, vyzkoušel si je přímo na vlastní kůži nebo se aspoň o to se smíchem pokusil, aniž by ho rozptylovalo trochu lechtivé vtipkování okolostojících. Nicméně, období, kdy nás lavičky inspirovaly k úplně jiným aktivitám, máme, zdá se, všichni už úspěšně za sebou, i když nikdy neříkej nikdy... Nálada byla zkrátka rozverná, protože v přírodě se člověk cítí báječně a volně.

Poté co jsme všichni společně zvládli rozcvičku i první část trasy, vydala se menší skupinka chodeckých nadšenců ještě na vrchol kopce. Stoupání bylo náročnější, ale nikdo to nevzdal, naopak, myslím, že jsme všichni ještě měli nějakou rezervu. Rodilí „tepličáci“oprášili vzpomínky z dětství, protože Doubravka bývala vděčným  cílem rodinných výletů i  výprav za dobrodružstvím. Hrad se sice v naší dospělé optice poněkud zmenšil a ztratil trochu na své tajemnosti, ale o půlnoci by to možná mohlo vypadat jinak :-)) Co když tu ještě pořád skotačí Doubravka, dcera doubravického faráře, která se prý zřítila z hradeb při divokém tanci? Nebo  tu snad, jak praví pověst, stále provádí svoje rejdy krásná, ale zlá  lovkyně Běla (Vela), ve skutečnosti  čarodějnice, která sváděla a hubila pocestné, dokud ji jeden chrabrý rytíř svým kopím neshodil se skály? A zatímco po ní zbyl jen velký křemencový kámen nesoucí její jméno, neohrožených rytířů je tu údajně vícero, ale jsou prý, podobně jako ti blaničtí, ukryti uvnitř hory a čekají až bude nejhůř a přijde jejich čas. No a pak se tu ještě zjevuje bezhlavý jezdec, který si hlavu nosí v podpaží. Tak tuhle podivnou společnost bych si asi odpustila...:-) Jisté je, že hrad, založený v 15. století měl spoustu majitelů i nepřátel a dějiny k němu  nebyly ani trochu shovívavé. Za třicetileté války byl několikrát obléhán a nakonec zbořen. Do kupy ho dal až osvícený majitel teplického panství kníže Clary-Aldringen, když ho v 19. století nechal přestavět a tato stavba v novoanglickém stylu byla zrekonstruována v 80. letech minulého století. Ještě stojí za zmínku, že za pár dnů to bude 201 let, co právě na tomto místě stáli ruský car a pruský král a sledovali odtud průběh bitvy u Chlumce, kterou vedli po boku Rakouska s Napoleonem. My jsme si po těch letech „jen“ vychutnali krásnou, sluncem zalitou, vyhlídku do kraje - naštěstí v míru a pokoji. K zahození nebyl ani pocit, že jsme něco udělali pro svoje zdraví a kondici – taková hezká euforie.. Dolů nám to běželo už samo.

I proto, že nás tam čekala odměna ve formě občerstvení. Na terase sportovní hospůdky u tenisových kurtů nás už starostlivě vyhlížela Helenka a ostatní. Tak jsme se bavili, občerstvovali a vychutnávali si zasloužený odpočinek na  letním  vzduchu. Trochu se i úřadovalo, Helenka nám sdělila klubové novinky, rozdala průkazky a načrtla jaké budou další akce. Po stole koloval úžasný domácí koláč Milušky Pešanové. Pro velký úspěch, a taky  protože se na všechny nedostalo :-) jsme si objednali recept, který rádi zveřejníme.

Na klubových akcích se nezřídka vyskytují i nejrůznější naši příznivci, kteří nás přijdou podpořit. Tentokrát s námi trpělivě šlapal „nejlepší přítel člověka.“ Měl čtyři nohy, což se v porovnání s námi jevilo jako výhoda, ale zas, oproti nám nemohl protestovat, i kdyby ho nakrásně všechny čtyři bolely. Nakolik mu tenhle fakt pomáhal nebo vadil, jsme se mohli jen dohadovat z jeho výrazu. Každopádně to byl sympatický „parťák,“ zkrátka ať žijí "blízká  setkání druhů.":-) Domů nás vyhnala až bouřka, která si to nakonec rozmyslela a nebyla, což vůbec nevadilo :-))

Ostatně, koukněte zas do fotogalerie, najdete tam vše. Bohužel, zařádil asi hradní šotek, fotky se trochu promíchaly, moc velkou chronologii v nich tentokrát nehledejte. :-(

P.S. Jako bonus přidávám červnovou fotku Jirky Mormana, kterak on vidí Doubravku před bouří. Krásná imprese – nebo spíš „fotoimpresionismus.“ :-)))

Autor: Dana Marková