Navštívili jsme jezero Milada

Těsně před tím bylo počasí hodně letní. V den výletu se ochladilo, což by nebylo na závadu, ale začalo pršet a na zastávce MHD před teplickým nádražím, to nevypadalo vůbec optimisticky. Taky se nás moc nesešlo. Než přijel autobus, netrpělivě jsme přešlapovali v loužích, koukali k obloze a řešili „hamletovské“ dilema, „jet – nejet, to je oč tu běží.“ Někteří vzdali.

Našlo se však dvanáct statečných, z toho jeden Vilda na kole, kteří trasu zdolali, přemluvili počasí, aby se zlepšilo, takže se cestou i vykoupali, osušili - zkrátka „přišli, viděli a zvítězili.“ Zpráva o tom dorazila do Zvonkohry ještě týž den z konečného stanoviště, tj. z hospody Postilión, kde se naši borci zaslouženě posílili po svém výkonu - fotky jako důkaz existují a jsou na cestě. :-)) Jakmile dorazí, zveřejníme...

Možná neškodí rekapitulace pár faktů, které se k Miladě vážou:

Jezero vzniklo jako součást rekultivačních prací v oblasti bývalého Lomu Chabařovice. Jedná se o tzv. „mokrou variantu“ řešení zbytkové jámy. Celková plocha měří 252,2 ha, maximální hloubka je 24,7 m. Z leteckého snímku připomíná tak trochu obrovský obdélníkový bazén. Jeho napouštění bylo zahájeno v červnu r. 2001 a ukončeno v srpnu 2010. K realizaci projektů v revitalizovaném území po bývalém lomu vznikl Dobrovolný svazek obcí jezero Milada, do kterého patří Ústí n. L., Chabařovice, Trmice a Řehlovice. Celá oblast slouží k rekreaci pro Ústí n. L. a okolní obce. Už od r. 2006 byly zprovozněny cyklostezky. Další možnosti využití celého území se dále nabízejí.

Vzpomínám si, že v roce 1977, když se mi narodila první dcera, neměla jsem velkou radost z toho, že Severočeská hnědouhelná pánev bude rezervoárem energetiky pro celou republiku. Za humny se nám otvřely lomy, všude rypadla a za nimi zůstávala měsíční krajina. Co následovalo na dlouhé roky dopředu? Vzduch se nedal dýchat, mlhy se daly krájet, všudypřítomný uhelný prach nám zanášel plíce, kysličník siřičitý zkracoval život, země se nemilosrdně drancovala a ještě ke všemu na úkor zdraví našich dětí, tedy na úkor naší budoucnosti. Živořili lidi, živořily stromy. Zkrátka, systém „po nás potopa.“ Ústa nám měla zacpat žebrácká finanční kompenzace, které jsme neřekli jinak než pohřebné. V r. 1991 ukončil Lom Chabařovice těžbu, ale jak dlouho ještě trvalo, než se totálně zplundrovaná krajina trochu vzpamatovala a člověk vrátil co jí dlužil.

Vždyť jezero se zpřístupnilo veřejnosti až letos v červenci. Mnozí z nás mají už pravnoučata, mojí nejstarší vnučce bylo letos deset,  dodat není co - náprava škod  je otázkou několika generací, a proto se těšme ze změny, ale nezapomínejme, že, a proč, bylo hůř...!

Mějte se krásně...

Autor D. Marková