Jak chutná Jižní Amerika - Startujeme přes oceán

Je to jednoduché. Řeklo se, že sraz bude v odletové hale ruzyňského letiště v šest hodin ráno, tak jsem tu.
Odlet z Prahy (PRG) má být v 7,30 a letíme s leteckou společností AF (Air France). Jenže start byl o 45 minut opožděn a tudíž přistáváme na pařížském letišti Charlese de Gaula (CDG) místo v 9,30 až v 10,10 hodin. U příletu už na nás čeká zaměstnankyně Air France s cedulí, na které je napsáno číslo letu AF 470, značící přípoj z Paříže do Caracasu a vede nás urychleně a nejkratší cestou k čekajícímu letadlu. Následující scénář by měl být Paříž (CDG) odlet 10,25 hod. – přílet Caracas (CCS) 14,10 hodin místního času (v čemž je zároveň zahrnut časový posun mínus 5 hodin oproti ČR času) a já doufám, že to tak opravdu bude. Letím přece do Jižní Ameriky!
Let bude trvat přes 8 hodin. Nesedíme pohromadě, každý z nás má sedadlo někde jinde. Říkám si tedy, že tu dobu využiju k nahlédnutí do španělských slovíček a konverzace, že je čas začít do sebe ládovat cizí jazyk! Možná, že vám to bude divné, ale já už jsem taková. Mě cizí jazyk začíná doopravdy zajímat až v té chvíli, když překročím naše hranice. Takže vzhůru a do studia! U Air France se obvykle dobře vaří. S povděkem přijímám vyrušení, vychutnávám si servírované dobrůtky a jako obvykle si nakonec nechávám přinést červené víno s kolou. Pomalu ho usrkávám, zažívám pocit začínajícího dobrodružství a je mi fajn. Sedím u okna, vedle mě muž ve středních letech. Se zájmem si ho bezostyšně prohlížím a čert vzal pro tuhle chvíli cizí slovíčka i příručku konverzace! Má ostře řezaný nos, černé vlasy, hranatý obličej, snědou pleť, ne černou, ale okrově opálenou – a já si nahlas česky pro sebe říkám, jestli „je to potomek indiánů?“ On se na mne dívá, a protože ať říkám, co chci, stejně nemá šanci tomu rozumět, rozhoduji se pro odtajnění svého JÁ a představuji se mu jako Jorgina. Hezky, vlídně, měkce se usměje a vzápětí mi podává svou úhlednou vizitku s e-mailem. Už je to tu opět! Prokrista, to si snad všichni na světě mailujou? Aspoň tohle letošní léto je mi ten internet určitě souzený a pronásleduje mě i tady, v letadle. Vzpomínám na jednoho známého, který nechce mít ani mobil, aby si uchoval aspoň kousek svého soukromí. Ale pan Milton Becerra je mi příjemný. Dalo by se s ním sice tlachat i francouzsky, ale já se raději pokouším o své první věty ve španělštině. Uvidím, co to udělá. Dovídám se, že pracuje v Paříži, bydlí na 19 Alleé Marc Chagal, je ženatý, má jedno dítě a do Caracasu jezdí čas od času za svou rodinou na návštěvy. Taky mu povídám o sobě a cesta docela fajn utíká, jak to obvykle bývá v příjemné společnosti. Nad mraky je slunečno, v kabině letadla také a mně? Mně je skvěle! Uvědomuji si, že cestu přes Atlantik do některé z Amerik letím už po čtvrté.
Po přistání v Caracasu zjišťuji, že chlapi cestou přes oceán degustovali nabízený alkohol tak důkladně, že se opili a to fest! Na letišti se musí k přepážce  letecké společnosti VC (čti Servi Vensa), kde nám mají po předložení letenek vystavit palubní lístky. Čeká nás totiž přestup na vnitrozemský spoj přes Jižní Ameriku, protože z Evropy žádná letecká společnost nemá přímý let až do Limy. Proto se na severním pobřeží Jižní Ameriky přestupuje a dál pokračuje s leteckou společností už té země, do které máte namířeno. My budeme pokračovat s venezuelskou Servi Vensa, protože AF s VC mají uzavřený kontrakt v pokračování letu. Jenže tady nás posílají od čerta k ďáblu, od přepážky k přepážce. Nějakou dobu to trvá, než jsme konečně u té správné, patřící letecké společnosti VC. Chlapi samozřejmě nechávají problém s palubenkami vyřizovat mě, protože sami už „vyřízení“ jsou. Ne ale natolik, aby mi neustále radili, že mám mluvit jazykem zdejší země, tedy španělštinou, že to na letištní úředníky pozitivně působí. Vyřizuji to, jak nejlíp umím, s celým svým nasazením jak hereckým, tak i jazykovým: „Por favor, senor, de a bordo billete.“ Ale vysoký černovlasý úředník za sklem přepážky je k mým vyslovovaným větám absolutně hluchý. Říkám si, že se na to musí jinak a tak zkouším: „Mi nombre de pila Jorgina.“ Nabízím mu svoje jméno, aby alespoň zvedl oči a podíval se na mě. A po té dělám další pokus o dorozumění se ve věci vystavení našich palubenek. Když zjišťuji, že mu všichni říkají Viktore, zkouším to taky. Žádná reakce. Tak znova: „Victor, ya es hora – Je čas Viktore! Chce se mi říct ale něco úplně jiného. Asi jako: „Hele, koukni sebou hejbnout a vystav nám ty palubenky, nebo…!“, ale ovládám své emoce. Viktor má v tomto případě velké štěstí - protože mezi námi - španělsky bych to takhle říct neuměla. No konečně, letenky si vzal, ale pak zase nic. Tak takhle tedy ne! Vysvětluji mu anglicky, že máme konfirmovaný let do Caracasu, ale on mi na obrazovce počítače ukazuje, že pro nás nemá v letadle místo a vyřízení palubenek odkládá. Proč je to tak, jak říká, nedovedu pochopit, let jsme přeci měli objednaný. Tak se jdu s chlapy poradit, co dělat, ale ti nejsou k ničemu. Nejvýš k tomu, aby radili. Že to mám nějak vyřídit. Venezuela je zkorumpovaný stát – a já tudíž Viktorovi nabízím úplatek. Ptám se, kolik za tu palubenku chce doláčů na ruku on. Nejdřív se zdá, že to působí, protože říká, abych chvíli počkala: „dentro de unos momentos“, ale když se hodina našeho spoje VC 694 do Caracasu (CCS) blíží, naléhám, teď už zoufale: „Is time, Victor, please!“ Všechno marně. Dostavuje se pocit bezmocnosti a naše letadlo odlétá bez nás! Co teď? Jdu si zjistit odlety dalších leteckých společností do Limy, ale „sorry“ – tyto letecké společnosti nemají bohužel s AF kontrakt v návaznosti leteckých spojů, a proto mi nemůžou poskytnout své služby. Jedině, kdybych si je byla ochotná znovu zaplatit…
Vracím se k původní přepážce společnosti VC – a tady zjišťuji, že jeden z našich chlapů chybí. Pochopitelně právě ten, který byl nejvíce sťatý. Domnívám se, že je na WC – čímž v tomto případě nemíním zkratku žádné letecké společnosti, i když by té naší jihoamerické padla. Pouštím ztraceného člena výpravy prozatím z hlavy a začínám znovu vyjednávat s oním Viktorem, který mi – najednou bez problémů – vystavuje palubenky na stejný letecký spoj, ovšem až příštího dne! Nejspíš vsadil na naši neznalost poměrů, naše palubenky prodal za „pořádné prachy“ ještě jednou a nám nezbývá, než letět až zítra. Zatracená práce! Situace se nám tím komplikuje. Ptám se na zavazadla. Ta byla v pořádku naložena, a tudíž letí bez nás… do Limy! Najdu vůbec zítra svůj bágl? A kde? V Limě?
 Ale pak se začínám uklidňovat sebepřesvědčováním, že o tohle jsem si přeci řekla sama, že jsem to chtěla a že se mi tedy zaslouženě dostává dobrodružství a dokonce hned od začátku započaté cesty. A že se s nepochopitelným (ale houby, docela dobře pochopitelným) počínáním zdejšího pana Viktora, zaměstnance letecké společnosti VC nedá dělat nic jiného, než je vzít nanejvýš na vědomí jako fakt. Dobrodružství pokračuje. Hledáme opilce po letištních prostorách, jenže záchod – nic, restaurace – nic, lavice – taky nic, terasa – prázdná; nikde nenalezen. Spekulace – kde je teď? Prostě není. Zbytek výpravy jej prohlašuje za ztraceného navždy a jeho ztrátu nese mužně a bez oplakávání. Zdržení a tudíž změna termínu příletu přiměje chlapy alespoň poslat internetovou zprávu majiteli našeho budoucího vozidla v tom smyslu, že původní dohoda trvá a že přiletíme týmž spojem, jen o den později, protože jsme se zasekli v Caracasu. Onen majitel je „Španělův“ známý, žijící v Peru. Znají se, protože tu „Španěl“ již jednou byl. Pronájem auta je tudíž domluven (samozřejmě zas přes internet) už od nás. Podrobnosti nevím, ale podle toho, jak se o tom chlapi baví, jde to relativně jednoduše, pokud máte kreditní kartu a přes internet dokonce se slevou. Ráno po probdělé a prodiskutované noci nám „onen zatracený Viktor“ dohazuje taxikáře, který nás bere z letiště do poměrně vzdáleného Caracasu. Pochopitelně, že ne zadarmo. Protože jsme si museli něco koupit už k večeři (obložené sendviče a kolu), je to pro mne nechtěný výdej dolarů, vyměněných na přejezd Jižní Amerikou a tak nejsem v tuhle chvíli za svou osobu ochotná dát řidičovi víc než 10 $. Náš magnát mu ovšem s klidem „vysolí“ hned 20 $ a zbylí každý po 15 $, což dělá 60 $ dohromady. No, šedesátkrát šestatřicet dělá v korunách 2.160,- a to je docela dost, ne?
Do Caracasu je to z letiště asi 45 minut jízdy. Hlavní město se rozkládá v úzkém úrodném pruhu země mezi horami a pobřežím. Bylo založeno v roce 1567 Španěly jako Santiago de León de Caracas. Mezi jeho dnešní dominanty patří moderní mrakodrapy a mnohaproudové dálnice. Budov z koloniálního období se tu moc nezachovalo, protože je roku 1812 „poslalo k zemi“ zemětřesení, jako by to byly škatulky od sirek. Stavbu místní katedrály zahájili Španělé v roce 1614 a kromě ní je k vidění i rekonstruovaný dům Simóna Bolívara, revolucionáře jihoamerického národnostního hnutí, který se v 19. století v tomto městě narodil. Město samotné má necelé dva milióny obyvatel a připočtete-li k tomu aglomeraci přístavu La Guaira, pak to dohromady znamená něco přes tři milióny lidí. Početná komunita chudých žije v bludišti cihlových a plechových slumů, chatrčí posnášených a slepených na strmých svazích v okolí města. Je neuvěřitelné, ale v těchto barrios žije stejný počet obyvatel jako v bytech samotného hlavního města. Rodinné domy si mohou dovolit jen velmi bohaté rodiny nebo potom naopak ty nejchudší, které si je vlastnoručně stavějí. Obě kategorie se ovšem od sebe dost markantně liší. No, pokoukali jsme a čas využili přeci jen trochu líp než pouhým čekáním, i když na výletě v Caracasu jsme vlastně byli načerno, ilegálně, protože pro tuto zemi nemáme víza.
Po návratu mám ovšem hlad a tak si dávám, jako včera, sendvič proložený šunkou a sýrem a říkám si: „Jiřino, tohle je to dobrodružství, ten splněný sen o Jižní Americe!“ Ale ani tahle představa už mě nedokáže vzpružit z malátného stavu. Po noci strávené v letištní hale se mi chce strašně spát… a tak si dávám ještě kávu a doufám, že ta mi pomůže. Otrávené bezcílné odpoledne trávím pozorováním provozu z terasy letištní budovy, ale jsem příšerně otupělá. A navíc - ve vzduchu je vlhkost, která lepí šaty na kůži, plihne vlasy a nálady nepřidává. Jsme holt v tropech. Konečně je tu spásný odlet Caracas (CCS) v 17,50. Když půjde všechno podle plánu, budeme v Limě (LIM) ve 20,40 hodin místního času. Sotva se odlepujeme od země, usínám a spím, probouzí mě jen podávané jídlo, které přichází vhod a pak spím zase dál, až do přistání. V Limě posunuji hodinky o další hodinu zpět oproti Venezuele. U úředníka pasové kontroly předkládám vyplněnou Tarjeta de Embarcacion – vstupní kartu, jejíž jednu část budu muset odevzdat při výjezdu ze země, jinak by bylo zle a nejspíš bych zase někde musela trčet – nejspíš na hranici. Po včera prožitém ne zrovna nejpříjemnějším setkání se zdejšími zkorumpovanými úředníky si orazítkovaný „papírek“ přepečlivě uschovávám do pasu. Ten včerejšek mi bude stačit na dlouho.
Dovídáme se příznivou zprávu. Zavazadla jsou tu a jako nevyzvednutá jsou uložena v jakési úschovně. Když se k nim konečně dostáváme, musíme ovšem prokázat, že nám skutečně patří. Můj bágl je v pořádku, vyrabováno nemám nic, zato náš „Pakito“ má smůlu, jeho postranní kapsu někdo vybral a tak jsou fuč všechna cigára, hygienické potřeby i věci na holení. Něco se tedy ztratilo,… ale taky jsme něco našli! Vítá nás tu ztracený a již oplakaný čtvrtý z chlapů, teď už vystřízlivělý. Včera se mu totiž podařilo, aniž si toho kdokoliv z nás stačil všimnout, v nestřeženém okamžiku propašovat do letadla svou vrávorající postavu i bez palubního lístku. Z jeho podání tuším, že se tam spíš vnutil a že si s ním v onom pohnutém stavu nevěděli rady a už ho tam nechali být. Někdy prostě pořekadla skutečně platí, jen nevím, jestli to v jeho případě je ono známé „Opilci mají vždycky štěstí“ nebo spíš to, že „S drzostí nejdál dojdeš (v jeho případě – doletíš)!!!“ Ale co, i on musel čekat na letišti. Zatímco my v Caracasu, on v Limě.
Věříte, že jsem po všech prožitých peripetiích šťastná, že se nám konečně podařilo „dohrabat“ se do cílového letiště? Tentokrát to bylo únavnější než jindy, ale jsme tu a moje cestování po Jižní Americe už snad může doopravdy začít! Když konečně mají všichni všechno, vycházíme s napětím z letištní budovy a míříme k rozlehlému parkovišti, kde by – doufejme – měl stát žlutý autobus. Neuvěřitelné! Je tam!!! Náš magnát ještě odjíždí s jeho majitelem do kanceláře dokončit transakci, kterou je zaplatit (kartou) a kromě toho obdržet nutné informace týkající se způsobu, jak a kde čerpat naftu (což se bude dít na jinou kartu, získanou od majitele) a jak s naším novým vozidlem zacházet. Já k němu osobní vztah (tedy k našemu žlutému autobusu asi značky Ford) získávám na první pohled, poněvadž nás nejenže poveze, ale navíc pro mě bude celou dobu pobytu v Jižní Americe domovem neboli střechou nad hlavou… Popojíždíme napoprvé jen kousek. Jen pár metrů, na nejzazší konec parkoviště, abychom se tady vyspali na zítřek. To nejhorší máme za sebou (aspoň mně to tak připadá).  A čeká nás – no přece všechno! Aspoň já si to myslím. Takže to jsou hned dva důvody k oslavě a recept, který následuje, jsem vybrala právě proto. Mísa, zvaná „plná jáma“ je totiž něco jako přivítání v Jižní Americe. V relativně jednoduchých plněných plackách najdete barvy, vůně i chutě tohohle kontinentu, od jemných, až po jihoamericky ohnivé. A až budete servírovat na stůl, ať je to oslava vašeho kulinářského snažení!
 
                               PLATO MEXICANO  -  Hoyo
 
                               8 malých placek moučných tortill
                               4 malé kukuřičné tortilly
                               150g žluté rýže
                               150 mexických fazolí
                               16 černých oliv
                               salsa
                               hlávkový salát
                               100g rajčat
                               300g vařeného kuřecího masa
 
Pequeňo buritos
Do napařené placky vložíme nadrobno nakrájená rajčata, část uvařených mexických fazolí, strouhaný sýr a asi třetinu do měkka uvařeného kuřecího masa (nakrájeného na kostičky). Placku zarolujeme jako palačinku, posypeme sýrem a zapečeme (můžeme i v mikrovlnce) a to asi 60 vteřin.
 
Tierno tacos
Do napařené moučné placky vložíme druhou třetinu nakrájeného kuřecího masa, nakrájený hlávkový salát, strouhaný sýr, salsu a nakrájené černé olivy. Placku přehneme napůl do tvaru lodičky.
 
Frijoles mexicanos
Polovinu do měkka uvařených fazolí umeleme na masovém strojku, smícháme se zbytkem fazolí, ochutíme kořením (chilli, cukr, ocet, sůl, česnek), krátce povaříme a podáváme se zakysanou smetanou.
 
Duro tacos
Kukuřičnou placku vytvarujeme do „U“ a usmažíme ve fritovacím hrnci. Necháme vychladnout a naplníme jako tierno tacos.
 
Arroz
Rýži uvaříme běžným způsobem, vytvoříme z ní kopeček a ještě ji ozdobíme kořením curry a kurkumou.

Autor: Jiřina Štokingerová

Pozn.: Na připojené fotografi Lima -  a její krásné mřížoví oken a typické koloniální balkóny.