Jak chutná Jižní Amerika - úvodní část
Je červnové nedělní odpoledne, zcela nepovedené, deštivé a má nálada vypadá hodně podobně. Potřebovala bych přijít na jiné myšlenky. Má dcera mi se samozřejmou bezohledností mládí a s tím, že já to přece pochopím, „vyfoukla“ potenciálního společníka na plánovanou cestu po Severní Americe a ve mně se pocit, že jí teda tu Ameriku přeju, pere s pocitem, že se tam přece chtělo jet mně a jak k tomu přijdu, kam pojedu já?! Nemám chuť se s tím někomu svěřovat – ostatně komu?
Pocit, že bych potřebovala přijít na jiné myšlenky, se najednou mění v cílevědomé odhodlání, že na jiné myšlenky přijít chci! A tak zacházím do internetové kavárny dát si kávičku a zkusit… co?
Často s nadsázkou říkám, že sice dobrodružství nevyhledávám, ale také se mu nevyhýbám. Pro tuhle chvíli to ale neplatí. S kávou po ruce usedám do společnosti pěti lidí a do hledání dobrodružství se přímo vrhám! Těchhle pět sedí před obrazovkou Internetu, jsou zabraní do čtení informací a víc je nezajímá. Nic pro mě tedy. Já chci to dobrodružství!!! Zapínám přístroj, hledám stránky Cestování, nejdřív po Evropě, pak za mořem a ejhle! To, na co jsem právě narazila, vypadá na první pohled jako nabídka na cestování typu Tři chlapi ve člunu a pes. Kdyby mě vzali, dobrodružství by to být určitě mohlo, zvlášť, kdyby se mi podařilo je přimět, aby cestu pojali ve stylu Čtyři chlapi a já! Jestli je má momentální jiskřička inspirace bláznivá natolik, aby začala být zajímavá i pro ony internetující chlapy, to se ovšem dá zjistit jedině tak, že se člověk odhodlá nechat na obrazovce pár řádek. A třebas hned zítra se zajde podívat…
Když příštího dne jdu (nedočkavá zvědavostí) obhlídnout, jestli se v pasti, kterou jsem do Internetu nastražila, objevila kořist v podobě odpovědi pro mne, čtu, že mě berou a zvou na následující odpoledne ke schůzce do Prahy! Skoro tomu nevěřím!!!
Mám ráda život a vím, že se žádná chvíle nebude nikdy opakovat. Proto málokdy váhám. Tvrdím, že je třeba chtít buď hned právě teď – anebo nechtít vůbec. V tuhle chvíli vím, že chci a to hodně! Tak takhle se to počalo. Vzápětí nato jsem spadla do hektického kolotoče vyřizování všeho potřebného, jak už to před takovou cestou bývá, zvláště, když to má začít za pouhých pár týdnů a když se jedná o dlouhou a nevšední výpravu napříč Jižní Amerikou.
Mám-li popsat společníky, se kterými jsem měla na onu cestu vyrazit, tak byl každý úplně jiný, prostě směs naprosto odlišných povah a typů. Společného snad neměli vůbec nic, kromě chuti zúčastnit se té cesty a (naštěstí) ochoty vzít mě s sebou.
Ale konkrétněji: První z nich byl dobrosrdečný, otevřený chlap, který měl rád víno, snad proto, že pocházel z Moravy. Dobře se s ním couralo po tržnicích a neznámých koutech cizích měst, což jsem z vrozené zvídavosti (zvědavosti) přivítala. Fajn bylo i to, že to nemuselo být vždycky jen se mnou, že to nebyla k ničemu zavazující podmínka. Rád chodil i sám na vlastní pěst.
Další byl krásný cukroušek. Měl hezké oči, hezké zuby, příjemný úsměv, byl to takový sladký bonbónek. Rád si zpíval, uměl dobře španělsky – zkrátka, jak jsme mu říkali, „Španěl“ tip-ťop! Třetí byl nejmajetnější, utrácel, kde se dalo a dopřával si kdeco, hlavně tvrdý alkohol. Byl vysazený na ženský zadek, což se mě mělo během výpravy dost často týkat, protože ženských v naší sestavě 4+1 víc nebylo a já tudíž byly jediným terčem, který byl po ruce. Ten poslední pak byl dobrý v tom, že se mnou během cesty ochotně podnikal spousty různých „průzkumů“ v mnoha oblastech. Jinak to byl náruživý ctitel kávy a velký kuřák. Kdekoliv a kdykoliv se zastavilo, tak si okamžitě zapaloval. Normálně kouř, kuřáky a zakouřené prostředí nemám ráda, přesněji řečeno snáším jen s největší nevolí! Ale musím přiznat, že během naší cesty byly chvíle, kdy jsme si dali čouda všichni včetně mně.
Celou naši cestu napříč jihoamerickým kontinentem jsme absolvovali takovým menším ojetým jednadvacetimístním autobusem, tuším Fordem, který se specielně pro tuhle příležitost předem pronajal a to, jako vlastně všechno, co se kolem naší cesty dělo, zase prostřednictvím Internetu. Každý z nás měl pro sebe vyhrazena čtyři místa, kde mohl a měl mít všechny své věci. V řízení se střídali z chlapů pouze tři. Ne, že bychom já a náš „Španěl“ neměli řidičáky a neuměli to, jenže tady bylo potřeba mít řidičský průkaz s oprávněním na autobus. Přenocovalo se převážně na parkovištích a odstavných plochách větších benzínových pump, (podobně jako to dělají všichni řidiči nákladních aut), hlavně proto, že tu bylo možno použít záchody a popřípadě i sprchy. Vaření probíhalo podle určených služeb ze společně nakoupených potravin nebo jsme si jídlo kupovali.
Když jsem se vrátila a vyprávěla svoje dojmy z cesty po Jižní Americe známým, přesvědčovala mě řada z nich, abych své zážitky napsala. Jenže jeden můj známý, který rád dobré jídlo, tvrdil, že místo popisování zážitků z cesty mám radši napsat kuchařku, protože u nás lidi s chutí žerou i vařej a kuchařku si tudíž koupí určitě raději než cestopis. Proto nakonec společně vznikl nápad přidat ke každému příběhu recept na jedno z jihoamerických jídel, která jsem tam měla možnost ochutnat a pak si obvykle nechávala (zas z té vrozené zvídavosti – zvědavosti) rukama nohama vysvětlovat, jak se připravují.
Jinak – Jižní Amerika je ženského rodu, je nespoutaná, opředená záhadami své minulosti, také svérázná a k tomu všemu oplývá svou divokou krásou. Nelze se do ní nezamilovat, právě tak, jako do krásné ženy, ale podmínkou je mít pro ni porozumění a pochopení (což ostatně platí pro každou ženu).
A závěrem rada cestovatelská: budete-li chtít Jižní Ameriku poznat, neváhejte, nikdy není pozdě, pokud to nevzdáte sami. Možná, že vám k rozhodnutí, zda to stojí za to, pomůžou další řádky. Že vám napoví…
Rada kulinářská:
Při přípravě jídel jihoamerické kuchyně nepředstírejte, že jste profíci. Tahle kuchyně klidně snese přístup amatéra – milovníka, který ji bere jako hobby. Budete žasnout nad vůněmi, rozplývat se blahem při ochutnávání a stěží popadat dech po polknutí správně pálivého sousta, které vás bude dlouho hřát v těle i na duši.
Rada pro ty, co nejí fazole: Recepty nečtěte, nevařte, nejezte a na Jižní Ameriku zapomeňte! Rada pro ty, co nejí skopové a lamí maso: Totéž, co v předchozím případě!
Autor: Jiřina Štokingerová