LiPen píše...

Nevíme,  kde všude se scházejí senioři na dílnách tvůrčího psaní a co je baví psát. Ale víme, že v Litoměřicích se pravidelně scházejí a skvěle píší. Věříme, že pod pokličku tvůrčího psaní nakoukneme již příští týden ve středu a ve čtvrtek ve Werichově vile. Zatím předkládáme malou ochutnávku.

Stáří není pro sraby

Nedávno jsem zaslechla útržek rozhovoru:

„Ten je tak starý, že pamatuje dobu, kdy ještě Mrtvé moře bylo nemocné.“ 

 Z tónu, jímž bylo moudro vyřčeno, jsem se dovtípila, že o pochvalu, ani uznání zásluh, se nejedná.

Mimoděk jsem se schoulila a na vteřinku si pomyslila, zda bych se neměla za svůj věk někomu omluvit. A to navzdory tomu, že výrok se mě netýká. Já jsem opravdu nebyla u toho, když Mrtvé moře umíralo.

Dumám nad tím, proč je u nás stáří vnímáno s despektem.  A čí je to vlastně problém. Mladých, nebo starých? Mladá nejsem, přemýšlím tedy z pozice starých. Řešení  nehledám za všechny,  pouze sama za sebe. Zjišťuji při tom, že ačkoliv pocitem méněcennosti netrpím, stejně se podvědomě snažím ukázat světu, či sobě, že do starého železa ještě nepatřím.

Především si potřebuji ujasnit, jestli bych si neměla vyčítat, že tu jsem, ačkoliv bych tady už být nemusela. Svět by se beze mne přeci snadno obešel. Jenže já si tenhle fakt tvrdošíjně nechci přiznat, a tak pořád sama sobě něco dokazuji.

Chválu od jiných nemohu čekat, budu se chválit sama. Ve svém třetím věku se až úporně  snažím o smysluplné naplnění času. Například ráda a s požitkem čtu knihy a netrápím se tím, že většinu přečteného po čase zapomenu, stačí mi, že zůstane základní pocit. Nespokojím se s pasivitou, sama se pokouším zapsat něco ze svého života pro příští generaci. Vědoma si rizika, že potomstvo to „potom“ v zásuvce třeba přehlédne a odveze mé dílo do tříděného odpadu. Možná i bez třídění. Navštěvuji výstavy, přednášky, vernisáže a divadelní představení. Zaběhnu na tu či onu akci. Pěším túrám a vice denním výletům se sice už raději vyhýbám, ale občas se odhodlám. Náhradou za úbytek pohybu jsem zařadila do denního režimu cvičení.

Také v praktických věcech jsem za mladou. Zvládám malý i velký úklid bytu, umyji i okna. Služby si na to neobjednávám, jsem přeci Jura. Je-li třeba, navařím a napeču i pro vnoučata a jejich rodiče, usmívám se při tom, dokonce i od mytí nádobí je alespoň náznakově odháním. Schváceně usednu až po jejich odjezdu.

Držím krok s dobou, moderní technologie na základní bázi ovládám a používám.

Pečuji o svůj vzhled, někdy na mě přijde fanfarónská chuť si zaprovokovat a  nechám si dva tři prameny vlasů nabarvit na červeno. Zato při nákupu oblečení nejsem s to překročit svůj stín.  Místo slušivého sáčka zakoupím další noční košili, elegantní sandálky vrátím na stojan a do košíku  položím zdravotní pantofle. To abych v případě nemoci či úrazu neděla v nemocnici ostudu. Nelituji, sako bych třeba už neunosila.

V takto nastaveném životním stylu dny i roky ubíhají jako o závod. Tomu jsem už také přišla na kloub. Zatímco ve dvaceti letech je jeden rok dvacetinou života, v pětasedmdesáti se zcvrkne na jednu pětasedmdesátinu. Pak není divu, že i nejdelší den v roce uteče jako chvilka a po něm jsou co by dup Vánoce. A já jsem zase nestihla včas nakoupit dárky.

Tak takhle nějak a ještě i jinak, žiji své stáří já. Nerada přiznávám, že si při tom bohulibém a smysluplném naplňování času někdy připadám jako ten zapřažený osel, dohánějící otýpku sena na dlouhé štangli.

Asi se začnu učit vypřahat.

P.S.

No jo, co tomu ale řekne ta potvůrka obava, sedící za mým krkem a připomínající:

“Děvče, vydrž, bude hůř!“

Ach jo!

Jarka Č.
 

Stáří

Staří mladíci a mladí starci – aneb každý je stár, jak se cítí, jsou sice běžné fráze, ale něco pravdy v nich je. Znuděný mladík kterého nic nebaví nebo starý pán s hůlkami NORDIC WALKING, s batohem na zádech, s fotoaparátem? Pravda, je starý, už ne tak svižný, ale ještě plný optimismu a radosti ze života. Času mu už mnoho nezbývá – snad 5 – 10 – 15 let, kdo ví! Právě proto se raduje z maličkostí. Je rád, že se dnes cítí natolik dobře, aby si vyšel s přáteli do přírody, nafotil obrázky, pohovořil s lidmi. Dnes to ještě jde, oči zatím slouží, nohy také, i když trochu bolí. Ale zítra? Zítra to už může být jiné, docela jiné! To starý muž ví, proto je vděčný za každý den, který je mu dán. Proto citlivěji než druzí lidé prožívá vše, co se kolem něho děje. Les, květiny, ptáci – celá příroda je opravdu krásnější, než bývala kdysi? Nebo on je k ní vnímavější? To druhé je pravda!

Stáří je pěkné tím, že má člověk přece jen více času na své zájmy, koníčky, než když byl v zaměstnání a děti ho potřebovaly. Seniorský věk se zpravidla vyznačuje klidem, moudrostí, nadhledem, laskavou shovívavostí. Není už kam spěchat. Konečná stanice se sice blíží, ale ještě je čas se připravit!

Podzim života je též dobou hodnocení toho, co se nám podařilo, co méně, co jsme mohli zařídit jinak, čeho jsme se měli varovat. Ne, čas se nedá vrátit, abychom to změnili, ale zkušenost? Zkušenost zůstává a může se ještě hodit. Buď nám samotným nebo lidem kolem nás kterým ji předáme, pokud o to stojí.

Teď ve vyšším věku si vážíme i toho, čeho jsme si dříve nevšímali, co bylo samozřejmé. Například – že zas dobře spíme, vrátila se nám chuť k jídlu, žaludek nebolí a ten kloub v levém koleni se přestal ozývat. To vše a mnoho dalšího přispívá k naší dobré náladě.

 A co si přát nakonec? Snad větší trpělivost sami se sebou, odvahu přijmout stáří takové jaké nás čeká a to není vždy snadné. Přesto – máme-li možnost něco vylepšit, zdokonalit ve svém životě, udělejme to! Odměnou nám bude naše spokojenost.

       

Zvykneme si

Nejsem stará, pouze stárnu. Nějak rychle. Nejčastějšími projevy je ztráta paměti. Potkám známou, naváži s ní slovní kontakt. Nejen, že nevím jméno,nakonec zjistím, že to není ona osoba, kterou jsem myslela. Pro mne dobré, nezachází do detailů. Tváří se, že je vše v pořádku. Možná jena tom stejně. Obě máme o čem přemýšlet.

O hledání různých věcí se ani nebudu rozšiřovat. Buď se časem najdou,nebo ne.Bez připomínek v mobilu bych se neobešla. V tomto případě nesnáším popsané papírky. Připravený blok mám po ruce pouze na nákup. Něco dojde, ihned napíši. V obchodě zjistím, že seznam leží doma na stolku. V lepším případě je se mnou v obchodě a nejsou brýle. Leží doma na stolku. A zjistím, že mám krátkou ruku. Někdy odhaduji, jindy požádám bližního svého. Lidé jsou na mne hodní.

Marně přemýšlím o výhodách svého stárnutí. Stále ještě najdu počítač, pamatuji si všechna hesla, vyplním i obtížnésudoku, pomalu, ale jistě. Jsem trpělivá. Moje motto: nemusím pospíchat.

Fyzicky jsem na tom dobře. Pomalu chodím z opatrnosti a abych neztratila myšlenku na to, kam vlastně jdu. Trasu k lékaři si v klidu pečlivěnaplánuji.

Nakupování potravin si zjednoduším omezením na známé lokality. Tam,kde jsem jako doma.

Výsledkem této mé úvahy je, že začínáme svou životní cestu v plenkách a občas tak i skončíme. Možná se dožiji úctyhodného věku bez užívání této hygienické potřeby.

M.J.

Fotografie i autoři jsou z Tvůrčího psaní Spolku LiPen v Litoměřicích, který se schází v Knihovně Karla Hynka Máchy v Litoměřicích.