Každý extrém škodí
KAŽDÝ EXTRÉM ŠKODÍ
Bude mi 89 let, takže jsem prožila rané dětství v 1. Československé republice, základní školu absolvovala za protektorátu i s tím, že mě nevzali do gymnasia, protože brali jen 5 dívek a já byla, bohužel, šestá. Po osvobození jsem absolvovala s výborným prospěchem gymnasium. Chtěla jsem jít na univerzitu obor učitelství, protože můj děda byl profesor a maminka učitelka, tak že jsem měla jisté pedagogické vlohy, ale komunistický režim, který u nás panoval od roku 1948, mi to neumožnil, protože jsem byla z buržoasní rodiny - otec byl stavební inženýr a vletech 1945-48 měl stavební firmu. Já v té době byla nadšenou svazačkou a tak mi dovolili studovat VŠCHT a stát se inženýrkou chemie. Na této škole jsem se seznámila se svým budoucím celoživotním partnerem, který byl o rok výš, takže ukončil studia v r. 1956 a dostal „umístěnku do Náchoda (byl Pražák!) a já ho tam následovala. Oba jsme byli zaměstnáni v Rubeně, on jako výzkumník, já jako technolog výroby a po narození dcery ( druhé dítě, měli jsme již šestiletého syna) jako vedoucí tehdy zřízeného studijního oddělení, v kterém měli získat požadované vzdělání tzv. Dělnické kádry, které zastávaly vedoucí funkce v továrně s pouhým základním vzděláním. Po narození další dcery Jany jsem se vrátila do provozu zase jako technolog a měla na starosti výrobu těsnění. Tam mě zastihl rok 1968.
Dobu od ledna do srpna 1968 stále vnímám jako nejkrásnější období našeho života, protože byla svoboda, ale i kázeň. Vládla pohoda, pamatuji si, že ostravská galerka (zloději(, poslali do rozhlasu prohlášení, že již nebudou krást .Na závodě se mělo měnit vedení- místo lidí .dosazených KSČ si měli sami zaměstnanci zvolit ředitele a jeho náměstky.To všechno překazil 21.srpna vpád vojsk,a proto já jsem ho veřejně odsuzovala a proto jsem byla z Rubeny vyhozena. Půl roku jsem nemohla sehnat práci ,.báli se mě přijmout až nakonec mě vzali k komunále jako dělnici k výrobě kopií klíčů. Ty jsem dělala celých 7 let. Pak potřebovali chemika do nově zřízené Agrochemické laboratoře v Červeném Kostelci. což z Náchoda znamenalo dojíždění, a tak soudruzi svolili k tomu, že tam mohu dělat chemika. Pak se tato laboratoř přesunula za Jaroměř a já se tam stala vedoucí i díky tomu, že ředitel byl bývalý Sokol a v KSC byl jen papírově. To trvalo dalších 7 let než přišel mladý absolvent VŠCHT, tak jsem odešla zpět do Náchoda do MEZU a tam skončila až odchodem do penze. A to již byl rok 1989, kdy jsem se plně zapojila do občanského hnutí .Před volbami bylo velké shromáždění, kde jednotliví uchazeči o zvolení měli projevy a pak přítomní hlasovali o pořadí kandidátů .Já jsem dostala nejvíc hlasů, ale nakonec na kandidátce jsem byla na posledním místě. To byla první má zkušenost, že existuje zákulisí. které rozhoduje a voliči jsou jen loutky. Proto jsem se z politiky stáhla a věnovala se obnově SOKOLA. Vím,, že v restituci byly Sokolu vráceny jen sokolovny, které v té době vlastnily tělocvičné spolky a nic jiného, ani sokolovny, které měly v majetku obce, stejně tak jako pole a lesy a Sokol za tento nevrácený majetek nedostal nic, proto mě irituje ,kolik miliard stále dostávají církve !Přitom se jim ještě stále platí z našich peněz duchovní i církevní školy atp. Zajímalo by mě, na co ty peníze církve používají. A v Sokole jsem činná dosud i v Praze, kam jsem se po smrti manžela přestěhovala, protože tu žijí všechny mé děti .Jsem již prabába a tak mě mrzí současný stav naší společnosti. Příčinu vidím v tom,
že v roce 1948 se všechno znárodnilo i živnosti musely do družstev a v roce 1990 zase
Klaus všechno chtěl zprivatizovat a protože tady kapitál nebyl, většinu závodů prodal do ciziny kromě
bank, ty prodal až Zeman. A to jsou ty 2 extrémy, které se neměly stát! Ti ,kdo teď chtějí vystoupit z EU a NATO, si neuvědomují naši současnou provázanost s nimi. Měli bychom naopak usilovalovat o větší podíl moci v těchto strukturách
Ing Eva Trejbalová