Smysl života II. s Matějem Opočenským na téma "čas"
Vzpomínáte si na tu starou hádanku: „Běží, běží, nemá vůz a nemá saně, přece nikdy neustane. Co je to?“ Nedávno mi ji připomněli moji vnuci, a dost je udivilo, když jsem na první dobrou správně odpověděla, že je to čas. Za pár desítek let s podobnou hádankou jistě taky nebudou mít problém. Čím je člověk starší, tím víc si hodnotu téhle zajímavé veličiny uvědomuje. Jinak ovšem čas žádných velkých privilegií v našich myslích nepožívá. V rámci obecně platných lidských zákonitostí pro něj platí standardně to samé jako pro ostatní komodity. Máme-li pocit, že je něčeho dost, jsme náchylní tím plýtvat, čeho je málo – tím naopak šetříme. Čili, důležitý je náš subjektivní náhled na význam a množství času v životní etapě, kterou aktuálně prožíváme.
My jsme ovšem při druhém setkání s evangelickým knězem, Matějem Opočenským, šli ještě dál. Téma čas jsme záměrně posunuli do hlubší - filosofické roviny, a hledali její styčné body s realitou všedního dne. První, k čemu jsme v souvislosti s časem dospěli, bylo ovšem zjištění, že je to naprosto unikátní, svou podstatou nejrelativnější fenomén, nebo spíš druh energie, kterou člověk sice nevidí, ale je nucen ji vnímat, proto ji, jak bývá jeho dobrým zvykem, zlegalizoval, tím , že jí přidělil název, měrnou jednotku a oficiálně uznal její roli. Tím ovšem čas získal status naprosto obvyklého, měřitelného fyzikálního jevu, který prostě jen plyne souběžně s našimi životy, a není třeba se tím nějak enormně znepokojovat. Maximálně si ještě tak připustit, že v souladu s naším hmotným založením může mít cenu zlata, že čas jsou někdy peníze, že času není, když už ne nikdy dost, tak aspoň nazbyt :-))), a z toho vyplývá, že je nanejvýš žádoucí spěchat, honit se a všechno stíhat, abychom v našem světě, kde on železnou rukou vládne, obstáli a byli in. Samozřejmě jsme se všichni shodli, že toto konstatování není úplně správným pohledem na věc, i když to tak často funguje. Matěj nám ostatně předložil argument pádný i vtipný - ve formě známého citátu J. A. Komenského, o tom, že: „Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“ Z moudrých slov „učitele národů“ vyplývá, že už naši předkové byli konfrontováni s problematikou času a hledali nějaký optimální recept k jeho správnému využití. To nás logicky přivedlo k závěru, že, nikoli věci, ale síla našich prožitků má schopnost vtisknout času jeho opravdovou podobu i hodnotu. Věci, jako produkty našeho snažení, můžou být pro nás sice v určitém období našeho života velmi důležité, výhodné a příjemné, ale z hlediska času, je jejich efekt druhořadý. Jinými slovy, čas lze naplnit jenom prožitky, nikoli věcmi.
Platí taky spousty pořekadel, přirovnání i myšlenek, které trefně a pravdivě vystihují jeho fungování. Např., že péče o věci nás často zbytečně připravuje o čas, že prožitý okamžik může být dlouhý i krátký, času je málo nebo moc, čas se vleče nebo naopak letí, čas pracuje pro nás nebo proti nám, je neúprosný nebo shovívavý, může být naším nepřítelem nebo hojit a léčit naše rány, můžem se kdykoli octnout v jeho víru a semele nás - hodně toho už odvál i zavál, ač plyne stále stejným tempem, má schopnost kdykoli v nás vyvolat dojem, že se zrychluje, a aby toho nebylo málo, poskytuje nám zpětnou vazbu v pohledu na to co se nám podařilo, i na to co jsme prošvihli. Je nekonečný a nezávislý. Provází nás od zrození do posledního vydechnutí a my ho vnímáme v každé životní situaci jinak. Tím vším je pro nás neuchopitelný, kontroverzní, a až nesmiřitelně relativní. Akceptujeme ho, protože se nic jiného nedá dělat.
A jak s tím souvisí smysl života? Jednoduše – náš čas máme prožívat a nikoli přežívat. Jak to uděláme a čím ho zaplníme, je už na každém z nás. Z hlediska vyššího principu nelze ovšem pominout, že čas ukrajuje také z existence civilizací, Země i Vesmíru. Měli bychom být pokornější a nezapomínat na to. Naše chápání dějů je sice v tomto širším kontextu z objektivních důvodů dost omezené, ale už z dějepisu víme, že na časové přímce jsou epochální úseky historického vývoje označeny vždy dvěma body – začátkem a koncem. Tak to prostě je.
Matěj ve své dokonalé přípravě neponechal nic náhodě a opět nás velmi lehce vtáhl do zajímavé diskuse, která neměla daleko k rozjímání. Ostatně, Advent klepal na dveře a k tomuto období rozjímání patří. Přestože téma našeho setkání bylo tentokrát docela náročné, jeho atmosféra byla vlídná a velmi otevřená. Těm, kdo nebyli, nechť ji alespoň trochu přiblíží tento článek a snad je i zláká k účasti na příští a poslední přednášce, která se uskuteční těsně před Vánoci,
18. 12. 2014.
Přednáškový cyklus o smyslu života se tak symbolicky uzavře na sklonku Adventu – takže, udělejte si v tom předvánočním shonu malou pauzu a přijďte s námi na chvíli sdílet naše společné povídání – je to bezva.
Autor: Dana Marková