Smysl života s Matějem Opočenským III.
Jsem na to sám? Otázka, která se stala podtextem poslední z přednášek evangelického faráře Matěje Opočenského, navodila znepokojivou alternativu, jejímž předobrazem je člověk vydaný napospas svému osudu v prostoru a čase. Jak vůbec naložit s vědomím, že náš život, alespoň v té podobě, jak ho známe, je konečný. Těžké téma, ne-li nejtěžší.
A protože opakování je matka moudrosti, uchýlili jsme se k rekapitulaci poznatků z předchozích přednášek, kdy jsme celkem nenásilně dospěli k dvěma důležitým konsensům. Jednak, že nemáme k dispozici univerzální recept na smysl života, ale existují nezpochybnitelné a sdílené hodnoty (dobro, láska, svoboda...přidala bych soucit:-)), druhak, že čas nevidíme, ale prožíváme, a je to právě ona síla našeho prožitku, kterou ho naplňujeme.
Velmi důležitým aspektem, který Matěj zmínil, je jedinečnost každého člověka. Každý z nás je neopakovatelný originál s určitými předpoklady, dispozicemi a, což je velmi důležité, i vlastní vůlí... Všechno dohromady jsou to vlastně výborné nástroje, které nám slouží nejen k orientaci v naší realitě, ale především i k jejímu ovlivňování.... V této souvislosti je však třeba opět připomenout, že zásadním předpokladem fungování těchto nástrojů je nutnost sebepřijetí. Sebeuvědomění a sebepřijetí jsou základní pilíře. Skrze smrt pak vnímáme, že život je konečný, ale také si uvědomujeme hodnotu každého okamžiku. Cítíme-li se nespokojení, může být důvodem náš pocit, že svým životním časem plýtváme. Na druhou stranu, vědomí, že každý okamžik je důležitý, může být pro nás příliš tíživé, protože to znamená, že ze sebe v každém okamžiku máme vydat maximum. V naší kultuře si jen neradi připouštíme smrt. Je to pohodlnější a méně naléhavé než uvědomit si, že máme jen omezené množství času, a že je něco pravdy, na onom svého času populárním sloganu, že každý den bychom měli prožít jako by byl poslední. Důvodem, proč máme tendenci smrt tabuizovat, je jistě náš strach, z nicoty, z neznáma...myslím, že to platí obecně, ale bereme to jako intimní záležitost, ke které se jen těžko přiznáváme a na potkání ji jen tak nesdělujeme. Fakt, že tato obava zazněla na naší přednášce veřejně a spontánně je důkazem důvěryhodnosti a autenticity přednášejícího. Navíc, strachy a obavy je dobré vytáhnout na světlo a pojmenovat je – prý se tím zmenší.
Někdy máme sklony k malomyslnosti. Zejména, posuzujeme-li svoji schopnost a možnost ovlivňovat chod světa a vývoj společnosti, cítíme často frustraci a pesimismus. Nejsme však tak bezmocní, a to i přestože se nikdy nestaneme šéfem zeměkoule - stačí působit na své nejbližší okolí, být přitom v souladu sám se sebou, neškodit sobě ani ostatním a žít... To vůbec není málo. Přijmeme-li k tomu navíc zodpovědnost, kterou na nás klade uvědomění si všeho co bylo už uvedeno – tj. vlastní jedinečnost, smysl života vyjádřený hodnotami a hloubkou prožitého času, i vědomí smrti a vlastního konce, pak se rozhodně nemůžeme nudit. Že to zní trochu moralisticky a urputně? Tak je třeba někdy věci zlidštit, asi se víc smát, něco změnit, něco semtam udělat jinak, dopřát si „lehkost bytí,“ která nemusí být nutně nesnesitelná :-)) Obvykle „neprudí“ člověk, který je rád sám se sebou. A jsme zase u sebepřijetí :-))
Neopomenutelnou skutečností byly blížící se Vánoce, kterým byl věnován závěr přednášky. Shodli jsme se, že pro naši dobu představují jakousi duchovní symboliku konce a nového začátku, což v sobě přináší novou naději – opět jednu z důležitých hodnot, kterou potřebujeme.
Myslím, že i to naše pověstné „gruntování – šúrování,“ má svůj logický význam jako rituál, jehož účelem je očistit tělo, duši, obydlí i okolí a připravit se na příchod něčeho nového...
Přednáškový cyklus s farářem Matějem Opočenským, předčil očekávání, a nám nezbývá než popřát mu hodně štěstí v soukromém i profesním životě a těšit se na další setkání.....
Díky a na brzkou shledanou...
Autor: Dana Marková