Jak chutná Jižní Amerika - POTOSÍ

Potosí vás zaujme hlavně svojí bohatou koloniální architekturou. Má úzké, převážně dlážděné uličky a těmi se toulám ve skoro poledních hodinách. Založili ho v roce 1545 Španělé Juan de Villorroel a Diego Centena a nazvali ho původně Villa Imperial de Carlos V.
Je zajímavé, že první dítě se tu narodilo ženám španělských kolonizátorů až za 200 let po jejich příchodu, protože do té doby odjížděly „bílé“ paničky rodit raději někam níže. Já tu obdivuji domy s kamennými portály a dřevěnými ozdobnými balkony. Tenhle nezvyklý styl, typický pro stavby z koloniálního období, přímo přitahuje můj pohled. Balkony působí neuvěřitelně vzdušně, jejich dřevo je pěkně opracované. Vypadají jak prosklené pavlače, které někdo na kamennou stavbu domu přilepil. Na některých vynikají krásné reliéfy. Je to úžasná řezbářská práce a tak nejen koukám, ale s nosem nahoru i pochopitelně fotím. Španělé zde vybudovali skutečně krásné město. Zaráží mě zjištění, že už za několik málo let po založení mělo 160 tisíc obyvatel a bylo to právě Potosí, které bylo ve své době největším americkým městem! Dokonce větším než New York, Londýn nebo Paříž. To bych v těchto končinách skutečně nečekala! V centru města se nachází řada kostelů a není snad jediného návštěvníka, kterému by se nelíbily. Vypadají velmi romanticky a každý z nich má jinak zdobenou věž se zvonicí. Bohužel, většina navštíveníhodných kostelů je pro veřejnost zavřená. Tedy jen tak procházím a honosné katedrály ve stylu „kreolského baroka“ okukuji aspoň zvenku. Církevních staveb je tu požehnaně a svědčí o tom, že o vliv nad městem (a hlavně jeho bohatstvím) se v době jeho rozkvětu ucházelo dokonce několik řádů. V tomhle městě se zpracovávala těžba stříbra. Právě tady se ručně razily první mince, které měly nepravidelný tvar. Říkalo se jim macuquina, podle kečujského katuquino (katu – tržnice). V 18. století byla postavena Královská mincovna (Casa Real de la Moneda), před kterou stojím jako před zjevením. Zachovala se v téměř původním stavu a má jako všechny zdejší stavby svoje kouzlo. Je na ní vidět zašlá sláva města.

Slunce osvětluje krásné měšťanské domy a honosné šlechtické paláce. Po modrém nebi líně plují bílé obláčky a odevšad je vidět nad městem se tyčící Cerro Rico - Bohatý vrch. Jen díky jeho stříbru mohlo být postaveno tak výstavné město s mnoha náměstíčky, dvory, podloubími a kašnami na malých patiích, ze kterých čiší minulost. Teď ale město žije přítomností a tu vnímám zrovna tak. Je těsně po poledni. Na vydlážděném náměstí vidím pod mohutným stromem obědvat asi tříletého místního kluka. Jeho otec - čistič bot - se nejspíš taky odskočil najíst a „na pracovišti“ zanechal svého malého synka. Chlapec si vylezl na vysoké sedátko, kde jinak sedají zákazníci. Krátké nožky mu visí dolů a zdaleka nedosahují na podstavce, kam se pokládají špinavé boty. Otevřená zásuvka na čisticí prostředky láká k nahlédnutí. Jsou v ní jen krémy a kartáče a vedle na zemi leží rozházené noviny. Čističova židlička s červeným polštářkem je opuštěná. Kluk si hledí svého jídla, hlídá otcův „krám“ a zákazník ať počká - tady je na všechno času dost. Vyzařuje z toho pohoda. Ale jelikož se už přehouplo poledne, říkám si, že je to příhodný čas zajít někam na oběd. A tak se v poledním horku proplétám uličkami, potkávám potulné psy, co mě oprskle očuchávají, a doufám, že mě nesežerou. Jako já, taky oni mají evidentně hlad. Usedám ke stolku v Restaurantu Michelin u Mercades (tržnice) a nejdřív okukuji, jak místní bolívijská jídla vlastně vypadají. Ale co to? Od jednoho ze stolků na mně někdo mává. Já vím, že svět je malý, párkrát už jsem se o tom přesvědčila, ale že by mě znali až tady? Nejspíš přece. Ten člověk na mě totiž mává znova. Zvedám se, jdu blíž a poznávám usmívajícího se Macaria, se kterým jsem nedávno byla na prohlídce stříbrného dolu. A je po starostech, co si vybrat k jídlu! Dávám si na jeho radu saice. Jídlo mi odněkud přináší sám a má radost, že jsem ze všeho „vykulená“. Nejdřív jím salát z různých druhů syrové zeleniny, což mi vůbec nevadí. Jsem zkrátka ten typ. Pak následuje polévka - mléková s mrkví, kusy brambor a tmavými, obřími těstovinami tvaru hlemýždích ulit. Přizdobená je zelenou petrželkou. Hlavní jídlo tvoří malinké těstoviny v podobě mušliček s ostrým sosem, dvě tlustá kolečka brambor pečených v ohni, na nichž jsou pikantní kopičky orestovaného mletého masa. Mé obžerství zakončuje žluté ovocné želé v malé mističce a sklenka coca koly. Oběd by totiž klidně vystačil i pro dva lidi, protože ho byla strašná spousta. A překvapení nakonec? Celé to má stát 6 boliviánů, které samozřejmě nemám a tak v přepočtu platím – pouhý jediný dolar! Onu úžasnou dobrotu mám možnost si pomalu vychutnávat v příjemné Macariově společnosti. Nejspíš jsou to sympatie oboustranné, protože proč by mě jinak zval ke svému stolu a stál o mou přítomnost? Chvíli překotně mluvíme, pak zas mlčíme a vzápětí najednou z ničeho nic vybuchujeme v smích. Na co asi myslí? Co si asi myslí? Co si myslí o mně? Tyhle otázky se mi v pohodě po dobrém obědě honí hlavou; on mluví španělsky, zatímco já pro sebe česky. Budíme pozornost. Možná i tím, že jsem tady jediná běloška mezi domorodci. Ale čas je neúprosný. Musím jít. Srdečně se spolu loučíme. Budu si dlouho pamatovat jeho hezké, tmavé oči a při polibku na tvář jeho hladkou pleť. Rostou vůbec zdejším indiánským chlapům vousy? Bohužel, na tenhle průzkum už určitě nebudu mít čas. Vychází se mnou až ven, poslední pohled a rozcházíme se. Na konci ulice mi to nedá a otáčím se. Ještě stojí ve dveřích restaurace, mává mi, proto i já mu pozdrav oplácím. Chvátám, protože jsem se u oběda zdržela příliš dlouho. Nevím, co mi na to posádka toulavého autobusu řekne, ale zdržení to bylo příjemné. Uličkou, kterou spěchám z kopce, míjím ještě malou indiánku se zimní čepicí na hlavě, která nese dítě v šále na zádech.

Tak to je pro mne Potosí, město, kde dnes žije asi 60 tisíc obyvatel a 90% z nich je indiánského původu, což propůjčuje to městu zvláštní tvář. Tvář města sice evropského stylu, ale obývaného indiánským živlem. Zdejší obyvatelé používají ve své stravě spousty rajčat a paprik a většinou je při přípravě loupají. V zemích, kde si nejsem jistá co do místní hygieny při přípravě jídel, tento způsob nanejvýš oceňuji!

Takže: Jak snadno oloupat rajčata a papriky? Rajčata stačí krátce ponořit do vařící vody. Papriky opečte na plotýnce po všech stranách dohněda a opečené ihned vkládejte do igelitového pytlíku, aby se slupka dobře odpařila. Jakmile poněkud zchladnou, uchopte je za stopku a od ní dolů je špičkou nože svlékejte.

Na másle osmažíme jemně nakrájenou cibuli, přidáme na kostky nakrájené jehněčí maso, které osolíme a opepříme. Vše společně zvolna dusíme do měkka. Rajčata ponoříme na několik vteřin do horké vody, slupku sloupneme, nakrájíme je na dílky a krátce před dohotovením přidáme také nakrájený kopr. Vhodnou přílohou jsou vařené brambory.

Autor: Jiřina Štokingerová