Najdi a miluj sebe - díl II.
Při našem posledním setkání v knihovně v rámci cyklu „Miluj a poznej sebe,“ jsme si položili otázku ohledně mezilidských vztahů a pokusili se odhalit tajemství objevení a přijetí vlastní osobnosti.
Je příznačné, že naše názory obvykle vycházejí z našich zkušeností. Zkušenosti má každý z nás individuální a nepřenosné. A nashromáždí jich za svůj život tak velké množství – těch dobrých i špatných, že když k nim přidáme ještě naše osobnostní nastavení, máme celkem obstojně definovaný vzorec pro naše chování a reakce. Náš mozek zkrátka pro nás všechno zpracuje, naskládá do odpovídajících přihrádek a vytvoří režim asociací, který způsobuje, že v podobných situacích se zachováme zpravidla podle nastaveného vzorce, aniž bychom o tom příliš přemýšleli. Pokud například naši rodiče preferovali přísnou výchovu, a my jsme ještě k tomu založením perfekcionisti, pravděpodobně nebudeme sami se sebou nikdy spokojeni, ba dokonce, v extrému, se můžeme i nesnášet. Dá se očekávat, že stejně nesmiřitelně, jako sami k sobě, budeme pak přistupovat i ke svému okolí. Můžeme být fanatickými kritiky, stejně jako „mít všechno na salámu,“ můžeme o sobě pochybovat nebo být až moc domýšliví. Variant je nespočet – jedna má však téměř obecnou platnost - málokdo je sám se sebou úplně spokojený, netrápí se zbytnými výčitkami a necítí se být nijak životem poznamenaný, ba „pošramocený.“
A tak se nám často stává, že vůči své nedokonalosti nejen zatrpkneme, ale ještě se za ni i trestáme. Čím je člověk starší, čím víc má za sebou smutků, zádrhelů a „malérů,“tím víc je zranitelná jeho duše. Psychotronici vidí narušený náš energetický potenciál – auru, psychoterapeut to nazve negativní emoce. Já jako laik, říkám, ať je to co je to, existuje to, protože to znám na vlastní kůži. Občas se snažím od těch svých bolístek poodstoupit, prohlídnout si je z povzdálí a pochopit je, ale dvakrát moc mi to nejde. Odborník zkrátka nejsem, ale vřele souhlasím, že někdy je důležité obrátit list a podívat se co je na další stránce, uznat, že tenhle svět je založený na neustálém vyvažování nerovnováhy. Příroda to řeší evolucí – my lidi, jak se dá, :-))) a každý po svém. Máme chyby, děláme chyby, ale i to je součástí života, kterou je třeba přijmout. Není to o egoismu, ale o shovívavosti, odpuštění a přijetí sama sebe, protože od toho se odráží i náš vztah k okolnímu světu. Mít se rád je základ pozitivního myšlení a dobré nálady. Člověka, který to umí poznáme na první pohled a obvykle je nám dobře v jeho přítomnosti. Jenže nic není zadarmo, a láska k sobě i k druhým lidem taky nespadne z nebe, je třeba si ji připomínat, trénovat, učit se ji, pěstovat ji.
Především tohle měla na mysli Helena, když nás při našem povídání konfrontovala s pohledem do zrcátka, a po překonání počátečních mírných rozpaků jsme zjistili, jak může být příjemné umět se navzájem pochválit, vyjádřit podporu nebo prostě jen si říct pár pěkných slov. Zklamání nebo křivdy nás mnohdy zaženou do ulity naší zranitelnosti a nedovolí, abychom byli šťastnější. A to je škoda.
Co se týče našich hovorů zaměřených na vztahy mezi oběma pohlavími, tak ty byly poněkud úsměvnější. Však taky bývají terčem mnoha vtipů a dá se o nich povídat hodně dlouho. Ženy, co do počtu, byly samozřejmě v přesile a tak to „naši čtyři stateční,“ jak nazvala Helena přítomné muže, neměli vůbec jednoduché. Oni to však ustáli s velkým nadhledem. Ostatně, klub by bez nich určitě nebyl tak zábavný. Chyběl by Rudolfův humor a šarm. Uznejte, že není úplně obvyklé posadit se do kánoe, jako to udělal při focení Karel... René nás zase léčí, Petr nám povídá o hudbě, Jirka nás fotí, Pavel pro nás vymýšlí výlety a tak bychom mohli pokračovat dál a dál, až ke všem těm úžasným ženám, které hýří nápady, jsou neustále aktivní a každá má něco, čím vás okouzlí. Rozhodně bych mohla probírat všechny členy klubu, jméno po jméně, ale protože nás je už sedmdesát, není to dost dobře možné.
Takže svoji úvahu pro tentokrát zakončím tím, co už přece dávno dobře víme, že jsme prostě všichni senzační....
Autor: Dana Marková