Jak chutná Jižní Amerika - SUCRE
Začíná mě bolet hlava jako důsledek toho, že klesáme. Sjíždíme silnicí z hor. Náhle brzdíme, protože jde přes cestu stádo lam s různobarevnými střapečky v uších. Podle místních zvyklostí jim to určitě sluší, legračně tyhle parádnice připadají nejspíš jen mně. A hned nato, jen o kousíček dál, stojíme na brzdách zase. Tentokrát je to pro změnu indiánka se stádem ovcí, mezi kterými se motají i malinká, čerstvě narozená jehňátka.
Sledují z okna krajinu a najednou se objevují zvláštní skalní útvary, podobné bachratým kostelním věžím s „měděnkovými střechami“. Bože, co jen dokáže příroda vytvořit za netušená díla! Za jízdy zkouším ty neobvyklé skalní věže fotit a jsem zvědavá, jestli to vyjde. Vypadají, jako by někdo do svahů And zasadil věže bájných kostelů. Kolik je asi podobně zajímavých přírodních úkazů na světě? Bavilo by mě je objevovat, ale život je tak krátký. Všechny shlédnout na vlastní oči určitě nestihnu, i když si cestování dopřávám. Je to droga … Teď právě velmi intenzivně cítím, že ač krátký, je život nádherný. Stačí pohled z okna. Potok se zvolna začíná zařezávat do stráně a modeluje vznikající kaňon. Žluté obdélníčky vysoko na úbočí hor - to jsou sklizená políčka. Červená barva zase prozrazuje, která jsou už zoraná. A mezi tím je spousta malých kaňonků, jako kdyby tu celou stráň někdo hlubokými rýhami rozdrápal. Modelace terénu je úžasná a k tomu ty barvy! Některé svahy se lesknou -myslím si, že je v nich hodně slídy. Nedivím se touze indiánů žít raději tady, než ve městech. Příroda tu má své osobité, silně působící kouzlo. Počítám, kolik za hodinu potkáváme aut. Osobních projede asi 25, motorka žádná, ty jezdí jen ve městech. Větší je počet náklaďáků (přepravuje se kdeco) a taky autobusů, takových jako je náš i těch daleko větších. Ty umožňují spojení mezi velkými městy po hlavních silnicích. Velmi rozšířeným dopravním prostředkem je jízdní kolo, nejvíc se ovšem chodí pěšky. Ve stráních se v těchto nižších oblastech začíná vyskytovat víc stromů a dokonce už to nejsou jen samé eukalypty. Jsme v nadmořské výšce 2700 metrů a blížíme se k Sucre. Samozřejmě jsem na něj velice zvědavá a jako obvykle při mých expedicích, nevstupuji do něj nepřipravená. Leccos jsem si o něm stačila zjistit předem: Právně sice Sucre zaujímá pozici hlavního města, ale ač je sídlem bolívijské vlády, ve srovnání s La Pazem je mnohem méně významné a to i hospodářsky. Založeno bylo v roce 1538, původně pod názvem La Plata, jako španělské centrum oblasti Charcas. Své jméno změnilo několikrát a současný název Sucre má podle jednoho generála osvobozeneckého hnutí. Vjíždíme do napohled malého a příjemného koloniálního městečka se 100 tisíci obyvatel. Tady byla v roce 1825 vyhlášena nezávislost Bolívie a jako zajímavost tu dodnes platí, že všechny stavby z koloniálního období musí být natřeny na bílo. Vypadá to překrásně. Dá-li si člověk tu práci a vystoupá strmými uličkami až k Iglesia de la Recoleta, je před ním celé město jako na dlani. Nahlížím přes zídky do maličkých zahrádek obílených domků s červenými prejzovými střechami. I zahrádky jsou obezděné, ukončené prejzovými taškami a mně se líbí jejich kombinace s kaktusy, kvetoucími keři a malými květinkami. Na vzdáleném obzoru kolem lemuje všechnu tuhle krásu pásmo hor, které začíná v pozdním odpoledni šednout. Město má také spoustu velmi hezkých kostelů, nejnavštěvovanější je ale místní katedrála z 16. století. Začínají se rozsvěcovat lucerny a v nastávajícím šeru pomalu mizí spousty drátů elektrického vedení, které až do teď rušily hezké průhledy do ulic koloniálních domů. Vkrádá se tma, s ní přichází večerní život a s večerem se hlásí o slovo chuť okusit něco dobrého. Vzduch je totiž nasycen vůněmi jídel, které neznám. Zacházíme tedy do jedné malé restaurace na rohu náměstí u katedrály a dáváme si pollo frecos huevos - ve vajíčku obalované fritované kuře se smaženými banány a hranolky. K pití ananasový džus a za to vše každý platíme celkem 4,50 boliviany (BOB). Protože je v přízemí plno, bereme talíře a odcházíme po schodech do patra pochutnávat si v klidu na jídle. Přimlouvám se ještě za procházku nočním městem. Mám ráda noční život a je-li společník, který je ochotný jít na průzkum nočních uliček, beru to jako obrovské plus. Dneska je tím „obrovským plusem“ jeden z chlapů posádky našeho busu a je fajn, že je ochoten podvolit se mým rozmarům. Až teď, když razíme do ulic, zjišťuji, že ve zdejším městě je farmacie téměř na každém kroku. V jednom městě takových lékáren a přitom se zdá, že prosperují všechny. Tady se to, panečku, marodí! Některé ulice jsou doslova jedna zdravotní ošetřovna vedle druhé. Každá se jménem doktora, provozujícího tu lékařskou praxi, a přestože už je tma, za osvětlenými okny je vidět, že pro lékaře pracovní doba zdaleka neskončila. V čekárnách ještě sedí lidé. Ale dost řečí o nemocech, zabočujeme raději jiným směrem a dostáváme se jako „slepí k houslím“ na zahájení vernisáže obrazů a plastik. V malém patiu právě probíhá úvodní slovo, pak následuje trocha komorní muziky a já se při ní vydávám se skleničkou bílého vína v ruce na prohlídku nevelkých místností galerie. Zaujal mě jeden malý, hezký akvarel, jenže ouvej! Jeho cena se mi už tak malá nezdá. Rovných 100 dolarů – je rozhodnuto: zase si ho nekoupím … Nicméně alespoň činím zápis do knihy návštěv jako první návštěvník: ESTUPENDO JORGINA REPUBLICA CHECA EUROPA
Byl to hezký zážitek na závěr dnešního večera v Sucre. A vlastně jen díky zvědavosti, či řekněme raději zvídavosti. Ale když už u té zvědavosti jsme, vy nejste zvědaví, jakouže dobrůtku v sobě skrývá recept, který jsem pro vás vyzvěděla tentokrát?
Chuletas asadas de cordero
600g jehněčího hřbetu
sůl
olej
mletý pepř
máta peprná
rozmarýn a jiné bylinky (např. bazalka, dobromysl alias oregano)
Z jehněčího hřbetu nasekáme jednotlivé kotlety, okraje nařízneme, osolíme a okořeníme, potřeme olejem a necháme několik hodin v chladu. Odleželé kotlety pečeme na grilu nebo pánvi. Při grilování můžeme kotlety potírat svazečkem čerstvých bylinek, který namáčíme do oleje.
Autorka: Jiřina Štokingerová