Jak chutná Jižní Amerika - Termální pramen

Dneska se slunce jaksi nemůže proklubat skrz mraky. Místy je mlha, která nás nutí snížit rychlost jízdy. Jedeme pomalu krajinou, od Cuzca jsme asi 120 kilometrů. Teď právě projíždíme Sicuani, jsme 3960 metrů vysoko. Kolem cesty se vypínají hory okolo 4000 metrů a za několikero hradbami hřebenů jsou velikáni dokonce ještě o dalších 2000 metrů vyšší!
Silnice kličkuje a náš bus se proplétá zatáčkami, naklání se, chvíli stoupá a pak znovu zahýbá. Přes okno vidím skromným hliněným stavením až do „žaludku“. Domky jsou z místního železobetonu - což ve zdejším pojetí znamená, že jsou uplácané z hliněných bloků, které mají v sobě jako armování dlouhé stvoly suché trávy a pak je to celé ztvrdlé a vysušené sluncem. Okna nejsou, vidět je jen otvor pro dveře. Krov střechy je z kmenů stromů, na kterých jsou připevněny svazky suché trávy. Chybí i komín, kouř odchází otevřeným štítem a vytváří jakousi vlnovku stoupající z ohniště, které se nalézá uvnitř domku. Obilí je už sklizeno, na malých políčkách se pasou krávy. Ožírají vysoké strniště a při tom současně pole hnojí. Vesničané sklizené obilí mlátí a pak zrno vyhazují rukama do vzduchu. Vítr plevy odfoukává a čisté obilky padají na zem. Domky mají malé dvorečky, určené pro dobytek. Postaveny jsou z volně poskládaných kamenů a na nejvyšší vrstvě - asi pro okrasu - v troše země rostou kaktusy. Kolem cesty vede trať, místy se vzdaluje a po chvíli běží opět blízko, paralelně se silnicí. Na pražcích odpočívají krávy. Je to nezvyklý pohled, jak si tu klidně leží, ale nejen ty našly v železniční trati zalíbení. Kus dál se pasou ovce a rochní se zde i černá prasata s houfem malých selat. Dokonce osel v strnulé pozici zírá přímo z kolejiště. Projíždíme vesnicí San Pedro - Svatý Petr. To pojmenování ve mně probouzí asociace. Usmívám se. Jednoho totiž znám, až na to, že není žádný svatoušek. A svatý? Tak to už vůbec ne! Tohle by nebylo místo, které by ho nadchlo, a zdejší odloučenost od světa by nejspíš snášel dost těžko …Mlha se začíná rozpouštět, chvílemi ještě přes silnici courá svůj řídký závoj. Její dlouhý, bílý šál - který za sebou zapomněla - stoupá po úbočích. Náhle mlžného oparu přibývá. Z malého rybníčku, co říkám, z větší louže, je vidět kouřit páru. Zastavujeme u několika hliněných obydlí při železniční trati. V jednom chybí celá štítová stěna, takže je vidět dovnitř, kde se na ohništi topí a dým vylézá zpod trávové střechy ven. Nejspíš tady po ránu vaří snídani. Přichází k nám místní malý kluk a zvědavě si nás prohlíží. My až nyní zjišťujeme, že vedle, v takové větší  louži, z níž stoupá pára, se jich koupe ještě dalších pět. Vzduch je studený - voda teplá, proto ta pára.
Objevili jsme termální pramen a v okamžiku je rozhodnuto: vyzkoušíme ho. Bleskově shazuji oblečení, beru si plavky, ručník, foťák a co nejrychleji s drkotajícími zuby chvátám do lázně pod širým nebem. Sedám si na dno mělké prohlubně, ze které unikají bublinky, utíkají podél těla a příjemně šimrají. Jako masáž je to tedy velice povzbuzující! Vychutnávám si tu ranní koupel v malém přírodním bazénku, ze kterého potůčkem těsně kolem kolejí voda odtéká pryč. Zdejší kluci ponoření ve vodě až po krk, mají oblečení poházené po okolních kamenech. Koukají jim jen snědé obličeje s ostře řezanými nosy a havraními vlasy. Něco si mezi sebou povídají a pozorují moje počínání. Smějou se, já na ně taky a je mi dobře. Kolem roste v trsech ostrá tráva velehorské stepi a na obou stráních za silnicí i za tratí stoupají úbočí And, která jsou teď právě ozářená sluncem. Mlhu už není vidět, boj o nadvládu vyhrálo slunce. Po koupeli přímo lázeňské je mi bezva. Dnešní den začal pěkně. Tak tedy nechť je jako každý pěkný den vítán! Dnešní recept vám uvedu slovy: „Stojí-li něco za to, není toho nikdy dost.“
Salsa  enchilada - připravujeme podobně jako červenou omáčku, vynecháme však mandle. Cibuli s polovičním množstvím česneku nakrájíme nadrobno, osmažíme dozlatova a po přidání protlaku s přísadami a vodou na mírném ohni povaříme půl hodiny. Je to hladká omáčka bez kousků, vhodná k namáčení tortill.

Autorka: Jiřina Štokingerová