Jak chutná Jižní Amerika - JULIAKA

… je město, které leží ve výšce 3820 metrů. Žije v něm asi sto tisíc obyvatel, vede jím železnice a má i letiště. Je tudíž důležitou dopravní křižovatkou. Prvním dojmem při vjezdu do tohoto města, kde děláme zastávku na trase do Puna, je nepředstavitelný shon snad všech oněch sta tisíce obyvatel.
Ulice jsou přeplněné nesmírným množstvím trhujících lidí a všude, na každém kroku se mezi nimi proplétají rikšové, kteří okamžitě upoutávají mou pozornost. Zdejší rikši jsou tříkolky, které mají dvě kola vepředu a mezi nimi plošinu, na níž se přepravuje náklad. Rikšař sedí za ní a šlape jako na jízdním kole. Eventuelně také nešlape, to v tom lepším případě, když pohon jeho rikši obstarává motor jako u motocyklu. Motorová rikša ovšem mívá jedno kolo vpředu. Je to v podstatě celá přední půlka motocyklu, kde se rikšař drží klasických řidítek a teprve za ním - mezi dvěma zadními koly se veze ten, či to, co se přepravuje. Na rozdíl od šlapacích mívají tyto rikši něco jako oplechovanou karoserii, jen okýnka jsou slídová. Zkrátka to připomíná velorex - jenže ne džínový, nýbrž plechový. Ale motorových rikš je tu vidět málo. Jejich pořizovací hodnota je nesrovnatelně vyšší a navíc musí jejich majitelé vydělávat na benzín. Převažuje tudíž pohon na „lidské sádlo“ - šlapací verze. Přijde totiž levněji. Pozoruji, jak rikšové spěchají po silnici v obou směrech, každý šlape, co může. Žasnu, co všechno se dá takhle přepravovat a v jakém množství. U nás by takový náklad zcela určitě nenaložili ani do dodávky a tady na to musí stačit jedna hubená šlachovitá lýtka. Když veze rikšař náklad stavebního materiálu, šlape pomaloučku a pot z něho jen kape. Pozoruji, jak se nechávají vézt indiánky v buřinkách, nákup nebo děti s sebou, na zádech v šále mimino a ranec složený u nohou. Štěstí mívá rikšař, když veze turisty, ale takové rito nemá často. Všude je plno shonu. Chvátají i ti, kteří jdou po svých - pěšky. Někteří vláčí velké balíky, zabírají spoustu místa, ale všichni jim klidně uhýbají. Jiní nesou na zádech kukuřičné palice v pytlích přeplněných tak, že to z nich až padá a rozšlapaná kukuřice se válí všude po zemi. Stojím ve stínu ulice a nevěřícím pohledem sleduju chlápka, který se prohýbá pod šíleným nákladem fošen. Vypodložené hadrem je nese na ramenou. Svou váhou jejich konce kmitají podle rytmu jeho chůze, a přesto s nimi o nikoho ani nezavadí. Šikovně se proplétá tou spoustou lidského mraveniště, než mi mizí z očí. O kus dál někam spěchají dvě bachraté indiánky s koši plnými zeleniny. Zdá se, že ani těm nijak zvlášť nevadí, že sem tam z kopice rajčat jedno spadne a odkutálí se. V mžiku je z něj rozšlapaná placka, protože lidé se mu nevyhýbají. Pokračuji v procházce ulicí, je pořád na co se dívat. Dva indiáni, až do předklonu ohnutí pod váhou nůší naplněných pomeranči, dřou jak mezci. Proti nim chvátá chlap, na zádech přivázaný karton plastikových lahví s vodou. Taky pěkná dřina v tomhle horku! Ulici dál lemují stánky, až k prasknutí nacpané nejrůznějším zbožím, které prodavači bez přestání nabízejí kolemjdoucím. Složením sortimentu to připomíná asijské obchody u našich hraničních přechodů, jen trpaslíci chybí. Tady holt nejsou. Protože nechci nic kupovat, pomalu všechny ty stánky míjím a spíš pozoruji prodavače. Někteří netečně postávají u svého zboží, jiní něco pojídají. Jedna indiánka má spící dítě v krabici pod stánkem a druhé - starší - si hraje s jehňátkem. V prachu na zemi další dítě pošťuchuje psa a já nevím, jestli to s ním nakonec nedopadne jako s morčaty. Ta tu chovají v korýtkách vedle kamen, krmí je všemi zbytky jídla, taky se s nimi mazlí a hrají, a když dorostou, šup s nimi do polívky … Zboží stejného druhu je vždy soustředěno na jednom místě. Tak třeba asi na třiceti metrech ulice tu jsou samé šicí stroje. Provedením mi trošku připomínají stařičkou babiččinu „singrovku“, ale důležité je, že se k nim zároveň nabízí i jakékoliv náhradní díly. Náhle si všímám, že se na druhé straně ulice - v řadě obchůdků vedle sebe, prodávají byliny. A to je něco pro mě, to mě zajímá, takže hurá na druhou stranu! Samozřejmě, že mě přitom zajímají i zdejší (indiánské) babky bylinářky. Co tady asi sbírají? A poznám alespoň některé ze zdejších bylin? Do jednoho obchůdku se vkrádám a skutečně to v něm náramně voní. Prohlížím si svazky bylin, ale rozeznávám jen heřmánek, který se prozrazuje vůní a známým vzhledem květů. O ostatním se můžu akorát tak domnívat, jak se co jmenuje a k čemu užívá. Ne, že bych se indiánských kolegyň čarodějnic nezeptala, ale po vyslovení názvů můžu nanejvýš zkoušet opakovat jejich krkolomná znění v původním jazyce aymará. A tak - neuspokojena - uhýbám z hlavní ulice za roh. I tady je prodejců plno. Hromádky neuvěřitelného zboží mají rozložené na plachtách přímo na zemi. Uvědomuji si, jak těžké tu musí být se uživit, když zde prodávají i takové věci, jako jsou použité součástky z jízdních kol. Ale má to jakousi logiku. Kolo je tady nejobvyklejší dopravní prostředek, důležitý pro většinu obyvatel. A tak se možná ještě upotřebí i přetržený řetěz, použité velmi ošlapané šlapky, rezavý zvonek (jestlipak zvoní?), orezlé šroubky a další důležitosti. Zmatek a shon. Takový na mě dělá Juliaca dojem. Pohlcuje všechny do jediné masy.  A přece …! V tom všelikém hemžení sedí vyrovnaně klidný stařík na zkřížených nohou před krámkem, v němž jsou vidět téměř až do stropu složená obrovská přadena lamí vlny, přírodně barvená. V pomačkaných a lety orezavělých plechovkách má vystavené barvy, z nichž nejvíc svítí šafránově žlutá.
Ten starý muž mě nechává vejít dovnitř. Cítím, že ví, že kupovat budou jen moje oči. Prohlížím si a obdivuji stohy přaden, osahávám měkkou vlnu a koupu oči ve škále nááádherných barev. Stařík se nenechává rušit mou zvědavostí, ani fotografováním vzorkovnice práškových barviv u jeho nohou. Dál sedí a vyhřívá se na slunci. Nějak z toho shonu vybočuje. Snad je to tím, že nespěchá, pro něj se dávno chvat zastavil. V zemi, kde slunce uctívali už jeho předkové, i on mu po svém vzdává hold. Nechává si jeho paprsky prohřívat své stařecké kosti a určitě tuší, že i pro mě je ta „nádherná šafránová“ barvou slunce a života. Kolik je jen toho slunce tady kolem! Jeho doteky vyvolávají palčivě hřející pocity po těle - stejné, jaké cítí zrající rajče, co se těší, že skončí v následujícím receptu. Vyvolávají i prosluněnou skvělou náladu v duši. Kdybyste ovšem měli pocit, že je oné skvělé nálady i toho slunce příliš, nezoufejte. Jeden z optimistických výroků mister Bilinga zní: „Cítíte-li se skvěle, buďte bez obav. To přejde!“
 
                   Ensalda  de toronja
 
                        4 oloupaná rajčata
                        1 grapefruit
                        2 oloupané zelené pálivé papriky
                        300g mléčně zralých kukuřiček
                        1 lžíce medu
                        1 stroužek česneku
                        1 hlávka salátu
                        sůl
                        ocet
                        olej
                        mletý pepř
                        cilantro (koriandr) – v tomto receptu jeho zelená nať. Tu připravíme
                        pár dní předem v misce, naklíčením kuliček běžně prodávaného ko-
                        ření „Koriandr“ na podloží z navlhčené vaty.
 
Grapefruit oloupeme a rozdělíme na dílky, ze kterých sloupneme hořkou bílou blanku. Oloupané dílky nakrájíme na talíři na plátky a přendáme do mísy. Na tomtéž talíři nakrájíme na kousky rajčata, která přidáme do mísy ke grapefruitu. Otevřeme konzervu mléčných kukuřiček, scedíme a i ty dáme do mísy ke grapefruitu. Scezený nálev z kukuřiček smícháme se šťávou z rajčat a grapefruitu. Pak v ní rozpustíme med, přidáme česnek utřený se solí, zakápneme olejem a octem, trochu opepříme, dobře promícháme, dochutíme solí nebo cukrem a zalijeme salát v míse. Na závěr do salátu vmícháme drobně nasekanou (oloupanou) pálivou zelenou papriku a cilantro s trhaným hlávkovým salátem. :-)