Jak chutná Jižní Amerika - Průjezd cementárnou

Směřujeme k argentinské hranici a tím pádem jedeme stále na jih. Když vjíždíme do Villa Abecia, je už po poledni. Uprostřed této vesničky rostou palmy a zdejší ulice mají jednu neobvyklost: jsou vydlážděné šestibokými dlaždicemi. Zastavujeme zde a dáváme si cervesu Paceňa, tedy bolívijské pivo. Já sice na pivo právě moc nejsem, ale správně vychlazené zahání mou žízeň a v tuhle chvíli mi kupodivu i náramně chutná.
Potom opět nasedáme do vozu a než vesnici definitivně opustíme, musíme ještě projet dvěma brody mělkého řečiště Rio San Juan. V jednom z nich se chladí dva oslíci. Na obou stranách silnice rostou stromy s velmi pichlavými jehlicemi, které svými dlouhými větvemi dosahují až doprostřed cesty. Vybuzuje to zdání, jako by se z toho loubí, které vytvářejí, natahovaly až ke mně jejich trnité ruce. Státní hranice je odtud vzdálená ještě dlouhých 203 kilometrů.
Znovu, už po několikáté, projíždíme téměř suchým korytem řeky. Pak se dostáváme na silnici, kolem níž leží srovnané hromady klestí, vypadající podobně jako u nás v lese dřevo složené do hranic. Prašná cesta vede údolím podél řečiště. Drncáme se po nerovnostech a přestože minula už dávno 15 hodina, pořád ještě sálá horko. Sem tam je vidět volně se pasoucí kozy, nikde ani živáčka. Na jedné straně řeky tvoří vegetaci nízké trnité stromy, skrz které jako komíny prorůstají a čouhají k nebi vysoké kaktusy, zatímco druhý břeh zarůstá nejmíň pětimetrovým rákosím.
V El Puente se konečně silnice odklání a dál už řeku nesleduje. Zdejší hřbitov je obehnaný kolem dokola kamennou zdí, právě tak jako zdejší políčka či dvorky u domků. Bránu má ale zarovnanou naskládaným kamením, aby dovnitř nemohla vlézt zvířata. Tady končí červená barva hor, nahrazuje ji šedá a s ní se v šedou mění i barva prachu kolem. Na svazích jsou políčka s opunciemi, ohrazená plůtky z jakéhosi roští. A všude kolem, na stráních i přímo u cesty rostou obrovské saguaro, které trčí nad ostatní vegetací. Od chvíle, co jsme opustili údolí řeky, jedeme do prudkého kopce. Neustále stoupáme a všude přibývá prachu, až to i v uzavřeném autě nutí ke kašli.
Bolívií se projíždí téměř všude jen po prašných cestách, ale v tomhle úseku, kterým projíždíme nyní, mi připadá prachu kolem trochu přespříliš. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, tak jedině snad k průjezdu cementárnou. I v kabině našeho vozidla musím kapesník přidržovat u nosu, abych si vzduch k dýchání aspoň trochu přefiltrovala. Nezbývá mi, než to brát s nadhledem, jako nevyhnutelné zlo zdejší země. Iscaychi se svými 3 756 metry nadmořské výšky je od Argentiny vzdáleno už jen 120 kilometrů. Tady děláme opět zastávku, abychom si na chvíli odpočinuli od všudypřítomného prachu, kterého už máme „plné zuby“ i plíce. Alespoň tedy já. Po vystoupení z auta doslovně na všechno „kašlu“ a snažím se zbavit škrábavého pocitu v krku. Moc mi to nejde a tak volím jinou léčbu. Kupuji si malou „placatici“ chutného kávového likéru a hned se mi daří na nepříjemnosti zapomínat snadněji!
Máme chvíli času a tak se s lahvinkou v ruce (a zvědavě jako vždycky) vydávám na obhlídku posledního bolivijského městečka. Stoupám po spoustě schodů širokého schodiště k vrcholu vyhlídkového místa, abych se porozhlédla po okolí. V myšlenkách si přitom vybavuji, jak by tyhle schody proklínal jeden můj známý, který lezení do kopců „jen tak, pro nic“ srdečně nenávidí a usmívám se těm představám. V pozdním odpoledni je nádherně vidět do širokého údolí až na protější svahy hor, kde se už začínají prodlužovat stíny. Uprostřed městečka bije do očí svou bělostí kostel se zvonicí a hodinami. Scházím k němu po schodišti, které má po stranách zvláštní sloupky z kamene a na nich lucerny. Až se večer začnou rozsvěcet, bude tu atmosféra určitě velice působivá. I tady všude kolem trčí obří kaktusy, typické pro zdejší oblast. Mezi nimi objevuji trnité stromy se zvláštními, žlutými plody, které vypadají jako zahnuté vanilkové rohlíčky. Nic naplat, připomínají mi malá psí hovínka. Když se jimi ale o sebe zaťuká, vydávají zvuky připomínající poklep na porcelán. Jsou to podivné dary přírody. Indiánky je pod schodištěm nabízejí jako suvenýr, navlečené na niti. Daly by se nosit jako neobvyklé korále. Procházím se uličkami kolem kostela, prohlížím si domky a jejich přilehlé, hezky upravené zahrádky. Za dřevěnými vraty, která připomínají lítací dveře v amerických krčmách na divokém západě, je hezounký dům. Má nad oblouky arkád v přízemí řadu oken, která nejsou obdélníková, ale horní část rámů přechází do oblouků. Uprostřed jeho čelní stěny je dlouhý, zdobený balkon. Dvojkřídlové dveře, kterými se na něj vstupuje, mají nahoře rovněž obloukové zakončení. V jejich sklech se odrážejí vysoké, štíhlé stromy, rostoucí v zahradě. Musí v něm být krásné pokoje a příjemné bydlení. Uvažuji, proč se mi tak líbí právě tenhle dům? Možná to bude tím, že není postaven jenom ze sušených cihel, jako většina ostatních stavení. Omítnuté a obílené stavby víc lahodí oku než šedé nebo okrové domky z hlíny. Ale zcela určitě na to má vliv mé dnešní rozpoložení a nálada blížícího se večera. Uměla bych si sebe představit, jak za dvěma oblouky – mezi kterými je dřevěné sloupkové zábradlí – popíjím u stolku dobrou kávičku v přítomnosti milého společníka. Nevím, kde se to najednou ve mně bere a proč právě tady, ale skutečně dostávám choutky. Připadám si najednou jako mladá holka a šla bych s chutí někam randit! Jenže věci se mají jinak. Musím si pospíšit a vrátit k autu, protože tenhle večer se musíme dostat co nejdál před hranice, abychom zítra vstoupili už do Argentiny.

Dneska mi vůbec není po chuti být sama, a kdyby to bylo možné, pozvala bych určitě mého známého slovy: Přijď ke mně, nemáš-li ovšem nabídky lepší než má jest: Na skvělou večeři tě zvu. Úvodem předložím ti salát a čerstvou pažitku k němu – obojí povzbudí chuť; potom tuňáky nabídnu v soli už proleželé a drobounké (docela mladé) pod vrstvou zelených rout, sekaná vajíčka k nim. Podruhé uvidíš vejce na volném ohni dělaná a kouřem uzený sýr. Na konec pak výborné olivy přijdou – za předkrm není to dost? Slyším však, jak se ptáš: „Co dál?“ No co – dím já: „Refritos frijoles!“

Refritos frijoles

(Fazole roztouženě zapékané)

400g fazolí
2 mrkve
2 jablka
2 cibule
4 stroužky česneku
kostka masoxu
4 lžíce oleje
2 lžíce hořčice
kečup
sůl
mletý pepř
ocet

Přebrané, propláchnuté, předem namočené fazole uvaříme s bobkovým listem téměř do měkka. Před dovařením bobkový list vyjmeme a přidáme kostku masoxu. Cibuli a česnek jemně nakrájíme a přidáme k fazolím, pak zeleninu a jablka rozkrájená na osminky, podle chuti kečup, hořčici, sůl, mletý pepř a opatrně dochutíme octem. Vložíme do zapékací misky a v dobře vyhřáté troubě asi ½ hodiny zapékáme. Podávat to můžete jako samostatný pokrm nebo jako přílohu k masu.


Autorka: Jiřina Štokingerová