Česká swingová hudba s Petrem Kašparem
Na našem, v pořadí již třetím, setkání s kapelníkem teplické hudební skupiny Clarinet Society, Petrem Kašparem, jsme se vydali po stopách českého swingu. Už jsme si zvykli, že naše povídání s hudbou, jsou tak trochu „putovní,“ protože se pokaždé odehrávají na jiném místě. Má to sice svoje kouzlo, ale trochu nechtěné, protože se ukazuje, že stálý azyl by byl přece jen výhodnější. V této souvislosti dáváme do pléna, že se takové místo hledá a všem dobrým nápadům je brána otevřená. Máte-li kdo ve svém okolí prostory, které by se daly k danému účelu dobře využít, dejte nám prosím vědět. Vaše případné náměty a typy rádi uvítáme a zvážíme.
Tentokrát jsme se sešli v salónku Restaurace U Kozičky. Mohli jsme se kochat výhledem na malebné Ptačí schody a přitom se nechat unášet melodiemi a hlasy R. A. Dvorského, J. Traxlera, K. Maliny, J. Ježka, R. Cortése, ale taky např. K. Černocha a dalších interpretů a autorů. Asi každému se určitě vynořila v hlavě vzpomínka na některý z dobových prvorepublikových filmů, kde se tyto písničky ve velké míře vyskytovaly a vešly tak do podvědomí i mladším generacím.
Ti z nás, kteří absolvovali dvě předchozí přednášky měli zajímavou možnost srovnání amerického a českého swingu. Pro mě osobně to bylo docela překvapení. Toho markantního rozdílu v temperamentu hudby si nešlo nevšimnout, i když, a to zdůrazňuju, můj postřeh je čistě laický, a přiznám se, že bez kontextu s minulými přednáškami, bych ani neměla důvod si ho uvědomit. Je vidět nebo spíš slyšet, že v té době vzdálenosti mezi kontinenty byly nepoměrně větší, hudební novinky se šířily daleko pomaleji a než si proklestily cestu, už se lišily od svého původního zdroje. A našly by se jistě další souvislosti a důvody, proč česká mutace působí tak umírněným dojmem – je to takový náš „soft swing.“ Minimálně je zjevné, že se tenkrát ve staré dobré Evropě ještě tolik nespěchalo. :-)))
A tak jsme mohli i my s klidem podlehnout romantické nostalgii a době, kdy R. A. Dvorský, coby prošedivělý štíhlý elegán s knírkem, oslňoval zpěvem i zjevem, Oldřich Nový líbal svým nenapodobitelným způsobem ruku Adině Mandlové, době, kdy ženy uměly mluvit pohledem skrze závoje hustých řas a jejich oči byly proto opěvovány - kdy stálo za to žít kvůli noci plné hvězd nebo jen pro ten dnešní den - kdy být sám s děvčetem v dešti bylo považováno za tak silný zážitek, že mu byla věnována celá píseň. :-))
Naše doba moc romantice nepřeje. Asi jí dříve bylo víc než příliš. Ale dost možná, že teď už zase začíná lidem trochu chybět. Napadá mě taková malá vedlejší asociace, nebo spíš kacířská myšlenka, že trendy v tomhle směru určovali téměř výhradně chlapi (třeba i prostřednictvím hudby), zatímco ženy se víceméně přizpůsobovaly nastavenému ideálu ve stylu „jsme takové jaké nás chcete mít.“ Těžko říct, jak to bude pokračovat dál - snad by se chlapi nad tím měli zas jednou vážně zamyslet a třeba si toho ženské v tom současném „fofru“ ještě stačí všimnout a začnou kvůli nim zase nacvičovat před zrcadlem uhrančivé pohledy . :-)))
Zpět ke swingu. Možná srovnávám nesrovnatelné, ale mě osobně víc oslovil americký swing – je přímočarejší, výbušnější, horkokrevnější – asi to dělá ten autentický černošský element, který je v něm obsažen, nebo fakt, že jsem odkojená bigbítem.:-)) Taky je to věc názoru – má-li kdo jiný, sem s ním - podělte se o něj s námi....
V jednom se ale bezesporu shodneme všichni – že ty naše hudební seance jsou moc prima!
P.S. Ve fotogalerii najdete nejen fotky z naší přednášky, ale také z koncertu Clarinet Society, který proběhl den před tím v šanovské Mušli.
Autor: Dana Marková