Jak chutná Jižní Amerika - CERRO RICO
V roce 1545 bylo značně vysoko v horách (4000 metrů) založeno město Potosí. Došlo k tomu náhle a důvodem, proč se tak stalo, byl objev doslova pohádkového množství stříbra v okolo se tyčících horách. Jedna z nich dostala název Cerro Rico - Bohatý vrch. Její výška činí 4867 metrů.
V dubnu onoho roku se utábořil malý oddíl Španělů na úbočí hory (nejspíš tektonického původu), která v jazyce kečuánských indiánů - Potojchi - znamená hřmění. Bílí kolonizátoři byli tehdy velice překvapeni, když ve vyhaslých ohništích nalezli po ránu kapky vytaveného stříbra. Vzápětí se mělo ukázat, že doslova celá hora je protkaná stříbrnými žilami. Těžba stříbra byla v době založení města neuvěřitelných 55 tun (!) ročně a později vzrostla dokonce na dvojnásobek. V 18. století bylo Cerro Rico provrtáno doslova skrz naskrz kilometry štol a šachet. Pracovní podmínky byly úděsné. Indiáni byli nuceni v dolech pracovat násilím, pod zemí museli odpracovat několik let. Odhady uvádějí až milióny dělníků za necelých 300 let lesku a slávy Potosí. Zdejší ložiska byla tak bohatá, že s nástupem nových technologií na získávání stříbra z horniny bylo možné těžit v těch samých místech znova a znova. Po roku 1825 přišel s poklesem ceny stříbra úpadek a dál těžba pokračovala už jen v malém. Dnes se těží hlavně cín, zinek a olovo. Stříbro se stalo až druhotnou, daleko méně důležitou surovinou. Jen způsob těžby se moc nezměnil. Horníci pracují v partách a na různém stupni úrovně práce, hlavně podle toho, jakým vybavením disponují. Převážně ovšem ručně. Nejmenší pracovní jednotkou jsou tři lidi. Těží na vlastní pěst na místě, které mají pronajaté. Vytěženou horninu svážejí navečer do města k prodeji a výdělek závisí na pracovitosti a štěstí každého z nich. Ve větších skupinách už je práce rozdělená: jeden rube ručně krumpáčem, jiný odváží natěženou horninu na kolečku, další je u rumpálu, kterým vytahuje náklad do dalšího patra štoly, další hledají novou stříbrnou žílu atd. To, co vytěží, svážejí do města náklaďáky a opět si peníze mezi sebe dělí. Takový jejich průměrný denní výdělek činí 25 boliviánů. Podnikavější potosíňané v dolech sami netěží a raději vydělávají tím, že turistům nabízejí zprostředkování návštěvy podzemní hory Cerro Rico. Takovou exkurzi pracovního dne horníků ve středověkém stříbrném dole. A to bych ráda viděla, který turista by si to dal ujít, zejména když to zavání nebezpečím v dolech! Nedáme si to ujít ani my a po krátkém vyjednávání vyjíždíme s Macario Fuertesem po klikatící se cestě do svahu směrem k hoře, která dominuje celému okolí. V kopci zastavujeme na malém náměstíčku s kostelíčkem a tržnicí. Macario musí přece po ránu udělat místním trhovcům nějaký kšeft. Prodávají tady 96% líh v plastových lahvích. Jako nápoj samozřejmě, ale není mi jasné, jak může kdokoliv takový „utrejch“ vůbec spolknout? Lahve jsou vystaveny na policích a evidentně už byly použité pro tenhle účel víc než několikrát, jak prozrazuje to, že každá z nich má uzávěr jiné barvy i původu. V tomhle specifickém případě bych se ovšem infekce neobávala. Šestadevadesátiprocentní doma pálený líh nemůže přece přežít ani člověk, natož nějaký chudák, mrňavý bacil!!! Hned vedle prozkoumávám divné šedé „placičky“, které neznám a nevím, k čemu jsou. Dovídám se, že je to alkalická hmota zvaná legía, která se žvýká spolu s kokovým listím a umožňuje účinnější vytažení těch drogových složek koky, které otupují mysl, překonávají únavu, hlad a lehce stimulují nervový systém. Kokové listí se tady prodává naprosto běžně a to přímo z obrovských pytlů. U trhovkyně se dají koupit i ručně balené cigarety, v nichž je speciálně míchaný tabák. Mimo tohle všechno mi tu nabízejí ke koupi také dynamit, ale ten z neznalosti s díky odmítám. Co bych s ním, proboha, dělala? Dostává se mi ale poučení, že s dynamitem je to jako s poezií ve známé Š + S písničce: „že troška dynamitu nikoho nezabije“ a že takový balíček je vlastně dárek pro horníky, jakýsi bakšiš za předvedení práce v dolech. A tak ho přeci jen kupuji a konečně správně „vybavená“ vším potřebným nasedám do Macariova auta a on pokračuje v jízdě do prašného svahu hory a zastavuje až před jedním ze vstupů do štoly. Vedou z ní úzké koleje, po kterých horníci právě vytlačují vozík s horninou. Dotlačí ho až na okraj srázu a překlopí obsah na korbu náklaďáku, který stojí připravený pod „rampou“ kolejnic. Motám se jim v cestě a fotím si je. Vedle vstupu do dolu je ke skále přilepená kamenná chatrč. Protože nevím, k čemu slouží, zvědavě do ní nahlížím. Nazývá se campamento a je patrné, že ji horníci používají jako převlékárnu, kuchyň, jídelničku i úkryt před nepohodou. A taky tady vykonávají veledůležitou přípravnou fázi, než do dolu vlezou a zahájí svou celodenní úděsnou dřinu: sedí na slunci a nacpávají si obě tváře sušenými kokovými listy. Po dolití vody do malé karbidky a jejím zažehnutí se vydávám ze slunného dne do štoly, kde mě obklopí tma a na cestu mi svítí jen ten mihotavý plamínek lampičky. V holínkách čvachtám kalužemi vody, která tu kape všude ze stěn. Občas se praštím do hlavy - ještě že na ní mám přilbu - a pořád zakopávám o kolejnice. Ze tmy se náhle ozývá hluk a už jsou tu dva muži, kteří tlačí k východu ze štoly vozík naplněný horninou. Dělá to hrozný kravál. Vlevo leží odložené kolečko, kus dál nějaké nářadí. Ale hlavně jsou všude okolo poházené plastikové lahve od vysokoprocentního alkoholu. Tak oni to opravdu při práci pijí? Jak můžou pak „nalití“ pracovat?!! No tohle nechápu. Ze tmy se nečekaně ozývají další hlasy „…koka! … koka!“ až mě to vyděsí. Všude kolem je černočerná tma a já začínám mít nepříjemný pocit. Také z toho, jak je tady vzduch těžký, značně vydýchaný a teplý. Není se čemu divit. Jsme dost hluboko pod zemí, v nevětraném prostředí, daleko od zdroje čerstvého vzduchu a ještě navíc v nadmořské výšce asi 4500 metrů!
Zastavujeme u malé svatyňky – výklenku, vyzdobeném křížkem. V chabém světle karbidky vidím na zemi rozlitý vosk a povalující se nedopalky cigaret. Je to místo, kde se uctívají podzemní božstva, kterým se říká Tíem (od slova el tío = strýček). Je to nutné, aby byla dobře naladěna a tím i pobyt v podzemí bezpečnější. Můj známý by určitě řekl, že jsem pověrčivá, ale chci tomu všemu věřit a aby bylo bezpečno, zapaluji i já v podzemí strýčkům svíčku a dodržuji hornický rituál. A Tío, ten nikdy nepohrdne alkoholem ani cigaretami, naopak, libuje si v tom. Proto mu tady ještě zapaluji jednu ze zakoupených cigaret, nechávám tu hrst koky a pokračuji štolou, která má místy kamennou klenbu, jak zjišťuji kradmým mrknutím nahoru (jinak civím pořád jen pod nohy). Že by klenutí pocházelo ještě z doby Španělů? Dál se brodím kalužemi vody, až se konečně dostáváme do míst, kde se pracuje. A znovu horníci kolem mě chraptivým hlasem žádají o koku a natahují ruce. Všechno se odehrává v neuvěřitelně černé tmě. Začíná to na mně působit děsivě. Mechanicky zvedám ruku s karbidkou do výšky, abych viděla, komu pytlík s kokou podávám. Něčí ruce se ho chopí a já zírám, jak rychle si horníci cpou tváře listím do zásoby, aby mohli později během práce koku odžvýkávat. Nijak dobře mi není, spíš mdlo a to prý chce taky koku. Takže, důvod by byl – odvažuji se... sahám do pytlíku a „dávám“ si také. Horníci pokyvují souhlasně hlavou nad mým počinem, usmějí se a mizí někde ve tmě … Uvědomuji si, jak moc jsem utahaná a malátná, ačkoliv pro mne je to procházka ze zvědavosti, zatímco oni tady „makají“ jak kutnohorští havíři ve středověku. Indiáni věří, že tady je blízko do pekla, takové je tu horko. Chci na vzduch, potřebuji se už dostat ven. Raději nemyslet, co bych dělala, kdyby mi měla karbidka zhasnout?!!Velmi netrpělivě očekávám, až začne být ve štole víc vidět a když se konečně objevuje východ, je to pro mne obrovská úleva …
Kolem je krásný vzduch, krásný slunný den a krásný pocit volného prostoru nad hlavou. Jsem venku z hory a shlížím na kolonii hornických domků při úpatí Cerro Rico. Horníci tu každé ráno zahajují jednohodinovým výstupem do hory den, 10-12 hodin tráví tou nejtěžší prací, a nestěžují si. Naopak, muži z Potosí už tradičně berou svůj úděl horníka jako poslání.
Frijoles con bolas de carne
(„Fizule s masovejma koulema“- jak místním nářečím říkají horníci
z Potosí)
300g fazolí, sůl, pepř, ocet.
300g mletého masa
1 vejce, sůl
2 lžíce kečupu
2 lžíce sójové mouky
2 lžíce hladké hořčice
4 lžíce oleje
1 lžíce papriky
cayenský pepř
strouhanka
několik listů salátu
Přebrané, propláchnuté a předem namočené fazole uvaříme do měkka. Maso promícháme s vejcem, solí, kořením, kečupem a sójovou moukou a je-li třeba, zahustíme strouhankou. Dobře promícháme a rozdělíme na 12 stejných kousků. Z nich tvoříme koule, které v horkém tuku osmažíme. K dušeným fazolím přidáme sůl, pepř, hořčici, olej, ocet a promícháme. Na mísu rozložíme salát, přidáme masové koule a doprostřed navršíme fazole.
Napsala: Jiřina Štokingerová