Jak chutná Jižní Amerika - Přes hranici do Bolívie

Koukám jak blázen! Na peruánském přechodu Desaguadero tvoří hraniční závoru jen provaz a nad ním tabule s dvěma nápisy. Z jedné strany, při výstupu ze země, je na ní poděkování za návštěvu a z druhé „Bienvenidos ai Peru“, tedy přivítání.
Za spoustou stolků s velkou zásuvkou sedí směnárníci. Mají kalkulačky a hromady bankovek na pultíku před sebou. Ponča, do kterých jsou zahaleni, je zahřívají v chladném ránu. Muži mají na hlavách pletené čepice, ženy klobouky. Pilně tu probíhá obchod - směnárnictví. Před každým stolkem je malá židlička (zřejmě pro kupujícího), ale nikdo si na ni nesedá, protože výměna peněz probíhá bleskově. I já dostávám své bolíviány na ruku okamžitě a bez problémů. Když opustíme Desaguadero a přejedeme most přes stejnojmennou řeku (Rio Desaguadero), ocitáme se... hádejte kde? No opět v Desaguaderu. Jenže teď už bolívijském. Bolívie má ve státním znaku lamu, kondora a slunce. A je to právě slunce, které nás v Bolívii vítá se skutečnou vervou. Při pohledu z okna zpět na přechod je vidět dlouhatánskou kolonu aut, nákladních i osobáků, čekajících v tom horku na vyřízení formalit, nezbytných při vstupu do Peru. Okamžitě se mi vybavuje, že to není nijak dávno, co to na našich hranicích vypadalo stejně. Ještě pořád si to pamatuji …
Hned od hranic vyrážíme po prašné cestě zabarvené do skořicova a dvojité zadní gumy našeho autobusu víří a zvedají spousty prachu kolem. Stejně pochopitelně práší i všichni ostatní, kteří jedou po silnici za námi i proti. Provoz náhle zbrzdí kropicí auto … a světe div se, kropí! Jede pomalu a smáčí cestu před námi. Vody je dost, protože tady silnice vede podél lago Titicaca. Je vidět plachetnice, jejichž bílé plachty se odrážejí v jeho klidných vodách. Rybáři tu z loděk chytají ryby a kolem po břehu volně pobíhají ryjící prasata. Nejspíš je - zrovna tak rybáře - zajímají červi. Asi po 20 kilometrech jízdy brzdíme. Staví nás vojáci s nabitými samopaly. Musíme projít vojenskou kontrolou, kde po nás znova chtějí vyplňovat formuláře. Objevují se oficíři. V maskáčích a kožených holínkách přijíždějí na jízdních kolech zkontrolovat, jak vojáci vykonávají službu. Zvídavě prohlížejí nejen nás a naše prachem olepené vozidlo, tady musí svou totožnost prokazovat i místní. Uvědomuji si, že v téhle zemi se kolo považuje za vymoženost. Kdo ho má, ten se má … A tady ho vlastní? Jak jinak –-oficíři. V Guaqui končí prašná cesta a začíná asfaltka. Ocitáme se v zemi, která při pohledu do mapy leží přímo uprostřed Jižní Ameriky. Asi ze dvou třetin ji především pokrývá - zatím ještě málo poškozený - tropický prales. Ale tudy se na naší cestě pohybovat nebudeme. Spíš nás zajímá, jak vypadá Altiplano, ležící mezi dvěma hřebeny And. Měla by to být zhruba 800 kilometrů dlouhá a 130 kilometrů široká náhorní plošina mezi západními a východními Kordillerami ve výšce kolem 3800 metrů. Zajímá nás to proto, že sem právě vjíždíme. Na Altiplanu zaprší málokdy. A déšť, když už spadne, se rychle vypaří. Roste tu jen ostrá tráva a roztroušené křoviny. Převládá na pohled nekonečná rovina, teď v zimě suchá a vyprahlá. Slunce je velmi ostré, a přestože svítí ze všech svých zimních sil, není horko. Bylo by, kdyby nefoukalo. Ale vítr vane… (napadá mne klobouk, jenže ten tady nikde v křoví není, to by musel vítr vanout pouští). Za okny busu ubíhá Altiplano, je to opravdu rovina ukázková. Občas ji naruší pár domků uplácaných z hliněných cihel a mezi nimi něco, co vypadá jako chaloupky, vyskládané včetně střech jen z obilných snopů - je čas sklizně. Za jedním z domků zahlédnu sedět indiánku a kolem pasoucí se slepice, ve vedlejším ohrazeném dvorečku stádo lam a za vsí malého kluka, jak pase vepře, kteří kolem něho volně pobíhají. Vesnice mizí z dohledu a zas je kolem jenom Altiplano, ostrá tráva a vítr. Kam oko dohlédne … Altiplano. Obzor lemuje pásmo hor. Šineme si to vpřed, náš bus se teď řítí ne zrovna pomalu, ale přesto se zdá, že se nic nepřibližuje. Jako bychom byli stále na jednom místě. Vzdálenosti i rychlost lze odhadnout jen nesnadno – nemám měřítko. Široko daleko není vidět ani strom. Jen lezavý vítr profukuje vysokohorskou plání. Na silnici je pusto, dlouho nepotkáváme ani živáčka.
Bolívie je země v lecčems kuriózní a velmi svérázná. Úžasným překvapením pro Evropana je zdejší malá hustota obyvatel. Asi 2,5 miliónu obyvatel žije v šesti největších městech podél nepříliš husté silniční sítě. Celé obrovské Altiplano i východní pralesy jsou obydlené jen sporadicky nebo jsou téměř pusté. Silnice chvílemi pokračuje jako prašná cesta, což se vždycky projeví zvýšeným drncáním a natřásáním. Jednotvárnost krajiny přeruší občas v protisměru projíždějící kamion. Tak se tu říká ojetým náklaďákům v nejrůznějším stadiu rozpadu, které vozí zboží či vytěžené horniny a na tomto nákladu ještě navíc přepravují lidi. Indiáni je stopují a za malý poplatek se takhle po Bolívii dopravují i do nejodlehlejších částí země. Jediným problémem je, že do řady míst zavítá náklaďák nanejvýš tak jednou týdně. Ale co na tom, na to jsou domorodci zvyklí. A jako v celé Jižní Americe, i tady platí maňana…
Míjí nás kamion, na něm na pytlích a otýpkách slámy jedou lidi. Indiánky pospávají v předklonu pod svými ponči a pod vrstvou prachu splývají se zavazadly v jedinou obrovskou zaprášenou kupu halaburdí na ložné ploše. Autobus, který potkáváme vzápětí, má na střeše stejně neuvěřitelné rance taky! Bída existuje v mnoha jihoamerických zemích, ale nikde není horší než tady. I přes značné nerostné bohatství zůstává Bolívie nejchudší zemí Jižní Ameriky. Dlouhé stíny končícího dne zdůrazňují v průzračném vzduchu ostré siluety hliněných baráčků u cesty a my míjíme pro Altiplano typické vikuni, které se v blížícím večeru docela klidně pasou všude kolem. Slunce zapadá, objevují se teplé barvy a obloha červená, rudne a postupně temní. Představa, že jsem tady v Altiplanu, ve mně vyvolává slavnostní náladu. Přispívá k tomu i fascinující vycházející měsíc. Jaké bude asi zítřejší maňana? Jsem zvědavá – vždyť to už bude v La Paz! Tuhle noc jedeme skoro až na doraz …
 
Teď jsem ovšem zvědavá, jak si poradíte s přípravou skopového, která je (díky technologii podlévání červeným vínem) značně náročná! Skopové maso k Jižní Americe patří, jí se tady všude. A tak jak ho dělají tady, musí chutnat každému. Bude určitě i vám!
 
                        Pierna  de  carnero  con  frijoles
                        (Skopové na víně s opilou fazolí)
 
                        Po 100g fazolí bílých, červených a černých (nebo jiných)
                        1 skopová kýta
                        4 stroužky česneku
                        2 cibule
                        2 mrkve
                        2 deci (ale raději více) červeného vína
                        svazek bylinek (tymián, saturejka, bazalka, petrželka)
                        sůl
 
Přebrané a propláchnuté fazole namočíme (nejlíp přes noc, nejhůř aspoň dvě hodiny) a uvaříme do měkka, pak osolíme a opepříme. Očištěnou, opláchnutou kýtu potřeme česnekem utřeným se solí, vložíme na jemně nakrájenou slaninu, osmahneme, doplníme bylinkami, na kolečka nakrájenou cibulí a mrkví, podlijeme vínem a za střídavého degustování a občasného podlévání kýtu pečeme. Mezitím je ovšem nutno víno častěji zkoušet, zda se nekazí a chutná stále lahodně, prostě mezi vařením truňku si popřát. Vidíme-li na to ještě, vyjmeme hotové maso ze šťávy a nakrájíme pokud možno rovně na plátky. Šťávu scedíme, přidáme máslo a prohřejeme. Na stůl předkládáme horké, maso obložíme fazolemi a šťávu podáváme zvlášť.

Autor: Jiřina Štokingerová