Jak chutná Jižní Amerika - LA PAZ

Až doteď jsme projížděli bolívijskými vesnicemi, kde člověk nebyl ničím svázaný, kde se pocit svobody dal přímo cítit. Teď přijíždíme do jediného velkoměsta země, La  Pazu, což ve španělštině znamená mír.
Město La Ciudad de Nuestra Seńora de La Paz založil španělský dobrodruh Alonso de Mendoza po objevení zlata v Rio Choqueyapu. Kdyby ovšem jediným důvodem pro existenci města bývalo jen zlato, dávno už by tady, jako spousty jiných zlatokopeckých osad nebylo - zlatá horečka tu netrvala dlouho. Jenomže La Paz leželo na staré cestě z Potosí do hlavního města tehdejšího španělského místokrálovství, Limy. V horském údolí bylo chráněno před neustálými větry Altiplana a navíc mělo, díky menší nadmořské výšce i mírnější klima. A to byly dost dobré důvody pro to, aby i po vyčerpání zlatých ložisek nejen přežilo, nýbrž se dokonce stalo nejvýznamnějším místem Horního Peru, tedy dnešní Bolívie. Největší rozmach zaznamenalo až v polovině posledního století, díky migraci campesinos - lidí z venkova. Je ráno a my zastavujeme na silnici nad největším městem Bolívie. Konečně shora vidím La Paz. Je přede mnou, dole v údolí, jako v obrovském trychtýři, na jehož svazích se rozkládá. I odtud lze rozpoznat, že je rozděleno prahem pískovcových skal a prudkých svahů na Horní a Dolní La Paz. Sjíždíme pomalu po úbočích kaňonu širokého téměř pět kilometrů a ostré serpentiny autopisty se kroutí až do samého centra. Na dně údolí jsou obchodní a rezidenční čtvrti a od nich pak šplhají uličky do výše, až ke kaskádě teras, kde žije původní indiánské obyvatelstvo. Je to nejvýše položené hlavní město na světě, rozkládající se přímo na úpatí hory Illimani (6462 m), která má tři vrcholy. Hora ho chrání před vichry z náhorní plošiny Altiplano. Průměrná teplota v La Pazu je 10°C po celý rok. V létě je málokdy víc než 18°C a chlad navíc umocňuje vlhkost vzduchu. V zimě padají noční teploty pod bod mrazu. Teplo přes den tedy nic moc, ale zima mi není, protože se pohybuji pěšky. Chůze po La Pazu je díky nadmořské výšce a znečištění ovzduší zatraceně pořádný výkon. Úzkými a strmými uličkami totiž neustále projíždějí autobusy a dodávky micra, které slouží hromadné přepravě ve městě. Je jich tady neuvěřitelně mnoho. Při sebemenším náznaku mávnutí micra brzdí (pokud nejsou totálně přecpaná). V otevřených dveřích visí řidičův pomocník - nadháněč - a vyřvává názvy míst na trase. I neohrabané autobusy vycházejí pasažérům vstříc tak, že zastavují na každém kroku. Všude všechno brzdí a opět se rozjíždí, zdá se, že každé vozidlo kouří víc, než by bylo normální. Jeden můj známý tvrdí, že je to nadmořskou výškou. Je tu řídký vzduch a na dokonalé spalování ho mají motory málo. Takže si lze domyslet, jak se v místním ovzduší neaklimatizovanému Evropanovi dýchá. Ale zapomeňme na plíce, teď jsou na řadě oči. Historická část města je u kostelů Iglesia de San Francisco a Iglesia de Santo Domingo. Tyto stavby jsou jedny z mála, které se z koloniální architektury Bolívie dochovaly. Okolní uličky jsou pestrobarevné, plné spěchajících lidí, jejichž ponča oživují kolorit La Pazu jak barevní motýli (polovinu obyvatel tu tvoří indiáni). Ponča i vyšívané šály (jak jinak - z lamí vlny) se tu prodávají na městských tržnicích a kromě nich je všude spousta koženého zboží. Potkávám hodně indiánských žen, zásadně v buřinkách!
Mou pozornost ve středu města upoutává Mercado de Hechicéria a Mercado de los Brujos se svými obchůdky všeho druhu, přeplněnými k prasknutí. Jakmile vejdu dovnitř, stávám se středem zájmu prodávajícího, který mi ochotně nabízí zboží nebo prostě sleduje, jestli o cokoliv projevím byť i jen náznak zájmu. Ovšem pozorně je tady člověk sledován i číhajícími kapsáři a zlodějíčky. Je nutno nedat jim příležitost, neboť... příležitost přeci dělá zloděje! Jen mladá indiánka, kolem níž prochází nevšímavě spousta lidí, do sféry jejich pozornosti nespadá. Leží při zdi na chodníku. Je zfetovaná, opilá nebo mrtvá? Pozoruji kolemjdoucí, ale nikdo se nad ní nepozastaví a tak tam leží ve špinavých, na půl svlečených kalhotech, pod okem má krev. Lze ji ještě o něco okrást? Asi ne, ale mám se o to víc na pozoru. Najednou si lépe všímám lidí kolem sebe, jak se tu proplétají, mačkají, strkají, předbíhají a uspěchaně ženou za svými cíli, jako lidé všech velkých měst. Večer dostávají ulice a uličky La Pazu najednou úplně jinou atmosféru. Osvětlené bary, restaurace, hospůdky, lokály i místní pivnice lákají a pomalu se zaplňují. Na jednom prostranství u parku, v rytmu bolívijské hudby, provozuje místní omladina hromadné tance přímo na asfaltu. Každý z nich projevuje svůj temperament jinak, ale všichni se podvolují rytmům hudby a povelům předcvičitelky, která přitom píská ještě na píšťalku. Taneční zápal se stupňuje. Tahle podívaná spolu s neopakovatelnou náladou mě zajímá. Náhle padá rozhodnutí navštívit malou místní hospůdku a okusit nějakou zdejší specialitu. Pokušení vítězí (je silnější než moje opatrné zásady a předsevzetí) a já podléhám. Osazenstvo lokálu je mi sympatické, číšník se obratně proplétá s tácem prázdných sklenic nad hlavou mezi stoly a místní kořavka chutná velice dobře. Na záchodcích se šňupe kokain. Taky mi ho nabízejí, ale když pomyslím na jeho účinek ve spojitosti s vypitým alkoholem, s díky odmítám. Nálada se zvedá s množstvím vypitého alkoholu. Když konečně zvedáme kotvy a odcházíme, je už opravdu hodně pozdě. Cestou parodujeme vyvolávače micra, hihňáme se každé pitomosti a v uličkách nočního La Pazu pokuřujeme indonéské hřebíčkové cigarety. Prostě rozjetí cizinci, co se právě trošíčku odvázali a vyhazujou kopejtka…! Když konečně usínáme, přeje nám La Paz shovívavě mír. No uznejte: všude dobře, tak co doma!
 
                        Chile con questo
                        (Někdo to rád horké)
 
                        3 loupané zelené papriky
                        2 loupaná rajčata
                        2 cibule
                        250g strouhaného čedaru
                        1 lžíce másla
                        mléko
                        sůl
                        tabasco
                        tortilly
 
Osmahněte do zlatova na másle drobně nakrájenou cibuli, přidejte nakrájená rajčata, drobně sekané papriky, sůl, trochu tabasca a všechno to 10 – 15 minut povařte – poduste. Pak po troškách přidávejte sýr a míchejte, až se rozpustí, případně zřeďte troškou mléka. Přendejte do nádoby na founde (fondy) a na stole udržujte horké! Podávejte s rozlámanými tortillami.
 
A ještě nezávazný příkladný návod, jak to udržovat horké, nepatříte-li do společnosti, ve které jest samozřejmostí mít vždy po ruce nádoby na fondy: Jste-li zedník, kastrol podložte dvěma cihlami (jste-li vzdělanec – knihami) a přitápějte zánovní náhrobní svíčičkou.

Autor: Jiřina Štokingerová

P.S. Na fotografii kostel San Francisco